Dnes oslaví 80. narozeniny spisovatel Ladislav Pecháček

Ladislav Pecháček – prozaik, scénárista a lékař, se narodil 6. 12. 1940 v Litomyšli v rodině poštmistra. Maturoval na jedenáctileté střední škole v Litoměřicích (1958), poté jako vojenský posluchač vystudoval všeobecné lékařství na Lékařské fakultě UK v Hradci Králové (1958–1964) a stal se sekundářem ve Vojenské nemocnici v Plzni. Od roku 1966 působil jako posádkový lékař v Chomutově, kde se také po svém vyloučení z armády z politických důvodů (1971) stal obvodním lékařem. V letech 1974–1989 byl obvodním a závodním lékařem v Prachovicích na Chrudimsku, v letech 1990–1991 pracoval v Chrudimi jako posudkový lékař, později se zde stal vedoucím referátu zdravotnictví a zástupcem přednosty Okresního úřadu. V roce 2001 odešel do penze, současně však pracoval pro Všeobecnou zdravotní pojišťovnu. Žije v Pardubicích.

Publikoval v Rovnosti, Rudém právu, Dikobrazu, Tvorbě, Vlastě, Pochodni (Hradec Krácové), Kmeni, Literárním měsíčníku aj., po roce 1989 ojediněle v Právu, resp. jeho příloze Salon. Podle jeho námětů a scénářů napsaných ve spolupráci s režiséremDušanem Kleinem vznikla filmová hexalogie Jak svět přichází o básníky (1982, podle prózy Amatéři), Jak básníci přicházejí o iluze (1984), Jak básníkům chutná život (1987), Konec básníků v Čechách… (1993), Jak básníci neztrácejí naději (2004) a Jak básníci čekají na zázrak (2016) a dále filmy Dobří holubi se vracejí (1988) a Vážení přátelé, ano (1989). Scenáristicky se podílel také na filmu Kdo se bojí, utíká (1986, r.Dušan Klein, podle námětu Josefa Pohla). Je autorem scénáře televizní inscenace Dáma ví, kdy přijít (1992, r. Dušan Klein). Román Osvobozené kino Mír pro královéhradecké studio Českého rozhlasu zdramatizovali Jana Pithartová a režisér Pavel Krejčí (2008).

Pecháček začínal jako humorista hledající zdroje komiky v maloměstské drobnokresbě, lehce ironizované pubertální erotice a hojném využití bonmotů a aforistických výroků. Laskavý humor a vlídně satirické podbarvení částečně autobiografických motivů (studia na medicíně a lékařská praxe) charakterizují jak jeho knižní prvotinu Amatéři, která se stala předlohou filmu Jak svět přichází o básníky, tak v různé míře i pokračování tímto snímkem zahájeného, dosud šestidílného filmového cyklu, jehož prvních pět dílů se dočkalo knižní podoby (Filmové povídky Ladislava Pecháčka, Konec básníků v Čechách…, Jak básníci neztrácejí naději). Po vybočení k účelově pojaté, dobovým politickým hlediskům přizvukující satiře na záměry a činy reformátorů roku 1968 Červená rozeta našel Pecháček již počátkem osmdesátých let optimální tvůrčí polohu v ambivalentním vidění života a v tragikomické, čechovovské poetice. Uplatnil ji jak ve sbírce Sladkokyselé povídky, tak zejména ve dvojici satirických románů spojených typem neambiciózního a traumatizovaného člověka, jednou společensky nepřizpůsobivého (Dobří holubi se vracejí), podruhé naopak až groteskně přizpůsobivého (Vážení přátelé, ano). Prostředí protialkoholní léčebny v prvním románu i ředitelství velkého keramického závodu v druhém fungují jako synekdochy společnosti, která si cení více přetvářky než autentičnosti a která degraduje vztahy mezi lidmi na schematizované komunikační vzorce. V druhé z těchto próz (s příznačným podtitulem „administrativní román“) zároveň vrcholí autorův zájem o jazykovou frázi: ve fenoménu „dobré řeči“ Pecháček postihuje základní výrazové mimikry standardizovaného člověka a jeho životního způsobu. Životní osudy drobného živnostníka zmítaného „velkými dějinami“ a jeho rodiny v druhé polovině 20. století zachytil v románu Osvobozené kino Mír. Distance od vlastního osudu jako reakce na faktickou nemožnost mu jakkoli porozumět jako by byla pro ústředního hrdinu základním předpokladem přežití. I zde jsou však podstatnými prvky ironie a humor, oscilující mezi absurditou a groteskou. Samota jako základní pocit člověka ve stále absurdnějším světě, který pozbyl jakýkoli řád a společensky sdílený hodnotový rejstřík a v němž je obtížné najít smysl vlastní existence, spojuje generačně vzdálené hrdiny románu Spolek osamělých srdcí – průměrného filmového scenáristu, o jehož dílo producent postupně ztrácí zájem, i nedospělou písařku, jež ve vztahu ke stárnoucímu umělci nachází klamnou, ale jedinou životní perspektivu. Poetiku prvních Pecháčkových povídek připomínají příběhy souboru Hořká čokoláda: někdejší tragikomické typy se zde však proměňují v dezorientované, víceméně patologické osobnosti, stižené různými psychosociálními poruchami a neschopné porozumět příčinám své situace ani důsledkům svých činů.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz