Dnes oslaví 80. narozeniny spisovatel Petr Prouza

Petr Prouza – básník a prozaik, se narodil 15. 7. 1944 v Trutnově.  Dětství prožil v česko-německém prostředí pohraničního, hornického Žacléře. Po maturitě na trutnovské jedenáctileté střední škole (1961) vystudoval Právnickou fakultu UK (specializace mezinárodní právo, absolvoval roku 1966, JUDr. 1967 prací Mezinárodní vztahy v autorském právu). Jako právník krátce působil v Dilii, pak se stal redaktorem měsíčníku My (1967–1968), časopiseckým redaktorem v nakladatelství Československý spisovatel (1969–1970), kde se krátce (do jeho zániku) podílel na redakci časopisu Plamen. Od roku 1971 byl vedoucím kulturní rubriky týdeníku Mladý svět; roku 1973 však byl nucen redakci opustit, protože mj. svým jménem kryl texty Milana Kundery. Po dvouleté prodlevě, kdy pod cizími jmény připravoval texty pro Československý rozhlas a lektorské posudky, získal roku 1975 místo v redakci časopisu Naše rodina. V roce 1982 zasáhla do Prouzova života nemoc a smrt první ženy Zdenky (tuto zkušenost reflektoval v románu Život střídá smrt). Od roku 1986 se Prouza věnoval literatuře a publicistice. Na sklonku 80. let se podílel na obnově českého centra PEN klubu a byl členem jeho výboru. V prosinci roku 1989 se stal tajemníkem Sdružení českých spisovatelů, následnické organizace Svazu českých spisovatelů, a v této funkci působil do zániku Sdružení v polovině roku 1990. Od roku 1991 je jednatelem mezinárodní Nadace Bernarda Bolzana. Roku 1993 spoluzakládal Klub českých spisovatelů. V letech 2002–2005 pobýval ve Finsku, kde jeho druhá žena Alena Prouzová působila jako velvyslankyně.

Přispíval do periodik: Literární noviny (1962 zde debut), Literární listy, Listy, Plamen, Host do domu, Mladý svět, Rudé právo, Tvorba, Kmen, Literární měsíčník, Mladá fronta, Práce, Právo, Prager Zeitung aj. Pro časopisy (zejména Světovou literaturu) a knižní almanachy překládal německou lyriku (Nelly Sachs, Wulf Kirsten, Jo Schulz aj.). Trvale spolupracoval s Československým rozhlasem (pořad Zrcadlo kultury a v jeho rámci Nedělní knihovnička). S Michalem Černíkem uspořádal soubory LP desek Brevíř lásky a Chuť lásky (Supraphon 1973, 1976). V rozhlase a v časopisech užíval pseudonymů Jan Petr, Václav Fiala a šifer ptp, pp, rp, ra, pa. Některé povídky a reportáže publikoval pod jménem Pavel Horský.

Petr Prouza byl jedním z nejvýraznějších představitelů mladší generace spisovatelů oficiálně publikujících v 70. a 80. letech. V jeho tvorbě se střídají knihy veršů a poem s povídkami a romány. Vzájemné doplňování poezie a prózy se týká i tvarové roviny jednotlivých děl (využívání lyrizujících postupů v povídkách, a naopak věcné sdělnosti a prosté obraznosti v básních), ba dokonce i roviny tematické a ideové. Již v první dvojici knih ze sklonku 60. let, ve sbírce intimních básní Ubližování a povídkovém souboru Holky a hřbitov, představil Prouza typický subjekt – charakteristickou autostylizaci svých veršů i příznačnou postavu své epiky: idealistu a hledajícího romantika, jenž je ve svém krunýřovém sebezavinutí zraňován světem a jenž ve snaze zařadit se atakuje své okolí vnějšími gesty a provokujícím konáním. Prouza se s oblibou soustřeďoval na okamžiky, v nichž je odhalována podstata osobnosti, její vůle a vnitřní slabost či síla. Bloudění a poblouznění přivádějí jeho hrdiny ke konfliktům, které vrcholí krizí a katastrofou, pocity studu, zoufalství, trapnosti, ošklivosti a následným přeskupením hodnot k pozitivitě a trvalosti (dvojice románů s postavou Pavla Rajtera Krámek s kráskami a Život střídá smrt). Příběhy a verše rozbíjejí okázalost, ironizují prototypy úspěšnosti a kariéry (Radovánky, Výletní parník), obnažují konvenci, fandí outsiderům, kteří věří v možnost zázraku (Krátká kariéra v Babiččině údolí). Zážitky dětství slouží hrdinům jako určující zdroj další existence po prohrách, morálních kotrmelcích a ublížení. Autobiografické motivy smrti, ztráty milované ženy a matky dětí a odhodlání hledat novou partnerku dominují románu Život střídá smrt. Podobné téma však má i poema o životě Bedřicha Smetany Pád vzhůru a básnická sbírka Neviditelný kalendář. Soubor Půjčené ženy, půjčené sny shromažďuje verše z let 1968–1990, je občasníkem pocitů trvání v „pimprlovém představení“. Prouzův typický subjekt v průběhu času stárne spolu se svým autorem, až posléze v 90. letech v intimních záznamech o stavu jedince na konci století postupně převládne křehkost, konkrétnost, realita s traumaty milostnými a společenskými (Dívky, které zrazujeme).

Z další tvorby: Ctitelé katastrof a Hitlerova tužka (2008), Muž noci (2012), Tajemství anděla (2011), Tiché krutosti lásky (2009), Psychiatr (2014), Dřevěné ženy (2015), Na hraně dnů (2022)

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz a www.databazeknih.cz