Dnes oslaví 80. narozeniny spisovatelka Eda Kriseová

Eda Kriseová – prozaička a reportérka, se narodila 18. 7. 1940 v Praze.  Otec Jindřich Krise (1908–1989) byl architektem a profesorem urbanistiky, matka Zdenka Schwarzerová-Kriseová (1908–1997) sochařkou. Manžel Josef Platz (* 1937) je filmovým a televizním režisérem. Dcera Magdaléna Platzová (* 1972) je prozaička, překladatelka a publicistka.
Po maturitě na jedenáctileté střední škole (1957) spolupracovala Eda Kriseová s týdeníkem Svět v obrazech. V letech 1958–62 studovala na Institutu osvěty a novinářství při Filozofické fakultě UK, po studiu byla krátce zaměstnána v deníku Mladá fronta. V roce 1963 se stala reportérkou Mladého světa a od roku 1967 byla reportérkou Literárních novin (publikovala zde především reportáže o domácí sociální problematice). V letech 1965–69 navštívila v rámci projektů mezinárodních organizací pro dobrovolnou pomoc rozvojovým zemím řadu států: s americkými Quakers pracovala 1965 v Turecku, se Service Civil International 1966 v Japonsku a 1969 na Sicilii, 1968 pracovala spolu s mladými tvůrci, studenty a intelektuály v kibucu v Izraeli aj.; zážitky z kulturně odlišných prostředí se pak staly tématem jejích reportáží (1966 Cena Julia Fučíka) i inspiračním zdrojem některých jejích próz. Roku 1968 začala pracovat jako redaktorka Listů, působila zde do jejich zákazu 1969; poté, stejně jako další členové redakce, nemohla nadále publikovat ani vykonávat novinářskou profesi. V roce 1969 nastoupila jako odborná asistentka do Ústavu pro teorii a dějiny hromadných sdělovacích prostředků Univerzity Karlovy, v letech 1974–76 pracovala v Archivu Univerzity Karlovy, poté byla v domácnosti. Od poloviny 70. let patřila k okruhu pražského disentu; své prózy publikovala v ineditních edicích i v exilových nakladatelstvích, od začátku 80. let vycházely též jejich překlady. V listopadu 1989 pracovala v Koordinačním centu Občanského fóra a byla mluvčí Václava Havla. Od ledna 1990 do Havlovy rezignace na prezidentský úřad v červenci 1992 působila Kriseová jako poradkyně prezidenta republiky. V roce 1991 se stala ředitelkou sekce stížností a milostí Kanceláře prezidenta republiky a byla zde též neformální mluvčí genderové problematiky; účastnila se světových ženských kongresů v irském Dublinu a tchaiwanském Tai- pei. Od července roku 1992 je ve svobodném povolání.
Přednášela na George Washington University ve Washingtonu a hostovala na dalších univerzitách (mj. v Kalifornii, Torontu, New Yorku, v Texasu, na Harvardské Univerzitě v Bostonu). V letech 1990–2008 byla členkou správní rady CEEBP (Central and Eastern European Book Project, Oxford, od 1994 Amsterodam). Po roce 1990 absolvovala autorská čtení v USA, Německu, Holandsku, Francii, Rakousku, JAR, Zambii, Keni aj. a opakované tvůrčí pobyty v Německu a ve Švýcarsku. Třicetileté praktikování jógy podnítilo po roce 2000 delší pobyty Edy Kriseové v různých centrech jógy v Indii, které výrazně ovlivnily její literární tvorbu, stejně jako pobyt v subsaharské Africe (2008 a 2009).

V době studií řídce publikovala v časopisech Květy a Zápisník, poté přispívala do časopisů, ve kterých působila, a do Literárních novin; krátce před převratem v roce 1989 publikovala ve čtvrtletníku Um, v 90. letech otiskovaly její články i prózy Český deník, Výběr z nejzajímavějších knih, Literární noviny, Tvar (1995 zde v příloze Tvary próza Jméno) aj. – Literatuře se Eda Kriseová začala soustavně věnovat na začátku 70. let, poté co jako dobrovolnice bezplatně vypomáhala v psychiatrické léčebně v Želivě. Od 1981 publikovala v ineditním časopise Obsah (mj. povídky později vydané s tit. Co se stalo…), po 1988 příležitostně v amerických a anglických periodikách a literárních časopisech, např. Partisan Revue (New York, 1992, 2001). – V samizdatu vydala prózy Křížová cesta kočárového kočího (1977), Sluneční hodiny, Perchta z Rožmberka aneb Bílá paní (obě 1978), Klíční kůstka netopýra (1979); Pompejanka (1979), Prázdniny s Bosonožkou (pro děti, 1984), Ryby raky (1983; přeprac. 1985), Bratři (1985), Sedm lásek (1985, rozšíř. s tit. Arboretum, 1987), Terezka a Majda na horách (pro děti, 1987), Co se stalo… (1988). Je zastoupena v řadě samizdatových sborníků: Hodina naděje. Almanach české literatury 1968–1978 (1978), Hlasy nad rukopisem Českého snáře (1981); Danny je náš (Josefu Škvoreckému, 1984); Světlá lhůta (Jiřímu Grušovi, 1988) aj. Za soubor próz Křížová cesta kočárového kočího (1979) obdržela Cenu Egona Hostovského. – Pro Československou televizi napsala pod manželovým jménem sedmidílný seriál Piesočná potvorka (Bratislava 1979, na námět Edith Nesbitové) a inscenaci pro děti Petra a Pavla (1983, literární scénář rovněž pod jménem režiséra Josefa Platze). Účinkovala v řadě dokumentárních filmů, mj. ve třech částech volné dokumentární tetralogie režiséra Karla Vachka Malý kapitalista (Co dělat? Cesta z Prahy do Českého Krumlova aneb Jak jsem sestavoval novou vládu, 1996; Bohemia docta. Božská komedie aneb Labyrint světa a lusthaus srdce, 2000; Kdo bude dělat hlídače? Dalibor aneb Klíč k Chaloupce strýčka Toma, 2003) a v dokumentech Nesmrtelná hvězda Boženy Němcové (1997, režie Olga Sommerová), Osudy: Gabriela Wilhelmová (2006, režie Karel Čtveráček). – Úvodní kapitolou přispěla do publikace Petra Příhody Ztracené dějiny, česky 1990 (zkrácené vyd. z něm., zde s tit. Verlorene Geschichte, Köln am Rhein 1985, foto J. Platz), podepsané společným pseudonymem František Jedermann.

Celek tvorby Edy Kriseové se vztahuje k uchopení lidského údělu v osobní i společenské rovině. Autorka vnímá život v setrvalosti i v proměnlivosti, v jeho ukotvenosti pamětí a současně jako součást rozumem nedohlédnutého bytí; pozoruje při tom jeho svévolnou deformaci společenskými tlaky. Výchozí námětovou rovinu zralého prozaického debutu Křížová cesta kočárového kočího (napsán 1971) a řady dalších próz poskytla Kriseové práce v psychiatrické léčebně. Zajímají ji osudy lidí dožívajících v izolaci a na okraji zájmu svého okolí, které líčí nejen jako groteskní figurky, ale především jako postavy s osobní důstojností, jejichž duševní labilita a psychická vyšinutost je důsledkem obecné ztráty mravního řádu ve společnosti. Od dílčího údělu směřuje k příčinám opuštěnosti a s laskavým humorem povyšuje individuální osudy do nadčasové roviny, v níž se absurdita paradoxně stává realitou, a ti, kteří neunesou hranice totalitního mechanismu, se mohou jako blázni cítit svobodnější. Možnost vykoupení pak autorka nachází v empatii, stojící v opozici k pragmatické malosti, společensky tolerovaném pachtění po materiálních statcích a osobních výhodách. Střídáním různých vypravěčských, jazykových a stylových rovin, mísením reálného a fantaskního světa Kriseová už ve své povídkové prvotině podává výpověď téměř dokumentární, zároveň však velmi stylizovanou a plnou básnivosti. S využitím slovní komiky, volného asociativního řazení představ, vědomí a podvědomí, se autorka ke stejnému námětu a tematice obrací i v knihách Klíční kůstka netopýra a Sluneční hodiny i v pozdějším souboru próz Co se stalo…. Ireálný svět, romantizující tajemství hrůzy, smrt a zánik i reminiscence z dětství charakterizují prózy, v nichž se Kriseová soustředí na postihnutí emocionální rozkolísanosti milostných snů a citových krizí (Ryby raky, Pompejanka, Arboretum) a vypráví příběhy o erozi vztahů mezi mužem a ženou, o nenaplněných ženských životech, o chápající láskou vyrovnávaných zklamáních, překračujícím hranice času (Perchta z Rožmberka aneb Bílá paní) i jednotlivých zemí a národností (Misericordia, Kočičí životy). Citové a mravní ovzduší dětství a dospívání evokují knihy, v nichž se autorka snaží vést dětské čtenáře k přemýšlení o smyslu života, k vzájemné toleranci a solidaritě a vztahu k přírodnímu řádu (Prázdniny s Bosonožkou, Terezka a Majda na horách). Způsob zachycení skutečnosti, který skládá kaleidoskop osobních postřehů a v charakteristickém detailu předvádí celek sledovaného, je příznačný už pro první cestopis Edy Kriseové (Já & ponsko); obohacen o úvahové pasáže a reminiscence se vztahem k vlastnímu životu i k dějinným peripetiím se tento přístup projevuje i v cestopisných esejích, čerpajících z pobytů Edy Kriseové v Indii (Čísi svět). V monografii Václav Havel, přeložené do mnoha jazyků, se Kriseová rovněž pokusila propojit reportážní a literární formu a položit důraz na autenticitu vypovídajícího subjektu.

Z nejnovějšího díla: Mezi pannou a babou (2018)

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz a www.databazeknih.cz