Vladimír Janovic – původním jménem Vladimír Pičman, se narodil 8. 6. 1935 v Praze v rodině středoškolského učitele hudby, orchestrálního houslisty a sbormistra, který mu záhy vštípil vztah k hudbě a umění a postupně mu zprostředkoval setkání s významnými českými hudebníky a skladateli (zde zdroj častých hudebních motivů v Janovicově poezii). Jeho první manželkou byla brněnská divadelní dramaturgyně, publicistka a spisovatelka Alena Wagnerová (* 1936). Rané dětství Janovic prožil a do školy začal chodit v Čerčanech na Sázavě; roku 1941 se rodina přestěhovala do Benešova u Prahy, kde absolvoval obecnou školu a gymnázium (maturoval roku 1953). V letech 1953–1958 studoval matematiku na Přírodovědecké fakultě UJEP v Brně.
V letech 1958–1960 učil na středních školách v Jindřichově Hradci a Brně-Černých Polích, krátce i jako asistent na katedře matematiky brněnské Vysoké školy zemědělské a lesnické. V letech 1961–1962 pracoval v literární redakci a v redakci vědy a techniky Československého rozhlasu v Brně. V letech 1962–1965 byl novinářem a spisovatelem ve svobodném povolání.
V roce 1965 přesídlil natrvalo do Prahy. Zde byl nejprve redaktorem v nakladatelství Odeon a v letech 1966–1967 redaktorem publicistiky v časopisu Plamen. Roku 1967 absolvoval krátkodobou stáž v Literárních novinách, v letech 1967–1970 pracoval jako redaktor nakladatelství Svoboda, kde založil a redigoval básnickou edici Syrinx (1967–1970). V letech 1970–1972 byl znovu ve svobodném povolání a 1973–1988 redaktorem poezie v nakladatelství Československý spisovatel. Po ročním tvůrčím stipendiu pracoval od roku 1989 do poloviny roku 1990 v časopisu Literární měsíčník, nejdříve jako zástupce šéfredaktora, později jako redaktor. Od roku 1991 vyučoval na pražských středních školách matematiku a angličtinu, naposledy na gymnáziu v Praze 5, Na Zatlance.
Jako překladatel a znalec italské literatury v 80. letech intenzivně pěstoval styky s italskými spisovateli; roku 1987 se podílel na založení Evropského sdružení spisovatelů, umělců a vědců (Unione Europea degli Scrittori, Scienziati e Artisti) se sídlem v Římě a v roce 1988 se stal jedním z místopředsedů této organizace; je čestným členem Mezinárodní skupiny spisovatelů (Gruppo internazionale di Lettura) v Pise. V letech 1991–1993 byl vedoucím kurzů italštiny pořádaných Společností ČSFR–Itálie a sám v nich vyučoval. Roku 1998 odešel do důchodu.
Verše psal Janovic už na gymnáziu, publikovat však začal od roku 1962 v brněnské Rovnosti. V 60. letech těsněji spolupracoval s Plamenem (1963–1967) a časopisem Sešity pro mladou literaturu (1966–1967), který spoluzaložil a po určitý čas pracoval v jeho redakční radě. V 70. a 80. letech hojněji publikoval v Listech Klubu přátel poezie a Tvorbě. Dále přispíval do Literárních novin, Kulturní tvorby, Divadelních novin, Květů, Literárního měsíčníku, Rovnosti, Rudého práva, Svobodného slova, Zemědělských novin aj. Po roce 1989 publikoval v Občanském deníku, Vlastě, České povídce, Obrysu – Kmeni, Haló novinách aj. Do dramatu Dušana Radoviće Kapitán John Pipplefox (rozmnoženo, 1964) napsal texty písní. Překlady z italštiny publikoval ve Světové literatuře, Tvorbě a Kmeni. Za odborné jazykové pomoci příležitostně překládal rovněž z francouzštiny, maďarštiny, němčiny, ruštiny aj. Některé časopisecké příspěvky uveřejňoval pod šiframi vj, V. J., vic.
Výchozí fázi Janovicovy lyriky reprezentuje až jeho druhá, stylově jednotná sbírka Romulův nářek, v níž se – ve shodě s prožitkem krutosti světa a krizí básnického subjektu – plně uplatnila expresivně barokizující metaforika a zjitřeně zduchovnělý tvůrčí princip. I později klade Janovic, stylizující se například do podoby „černého vejce podstrčeného světu“, důraz na jazykové ozvláštnění a s artistním zaujetím pěstuje formálně náročné básnické útvary, cizelérsky vypracovává formu básnické promluvy. Postupně však překonává krajně tragické pocity, upouští od komplikované symbolizující obraznosti a jeho výraz se významově projasňuje i oprošťuje, nabývá na sytosti a barvitosti. Tak je tomu již v Janovicových výpravách za životními jistotami a hodnotami do míst dětství (Plást hlíny, Jarmark v mlze).
Posílení konkrétnosti přineslo s sebou příliv epických momentů, úsilí o objektivizaci a širší výpověď o skutečnosti: výsledkem byly lyrickoepické poemy Báseň o sněžné levitaci a Dům tragického básníka. Výrazným společným rysem těchto tematicky a situačně rozdílných syntetizujících skladeb je prolínání minulosti, přítomnosti a budoucnosti, a to v rozměrech historických i kosmických. V souvislosti s řadou básní z dalších sbírek se tak ukazuje, že Janovic je básníkem hrubínovského typu, pro něhož je nejvlastnějším zdrojem tvorby prožitek času (Most alchymistů).
V devadesátých letech Janovic knižně nepublikoval, do literární komunikace se vrátil až existenciálně laděnou sbírkou Potopený úl. Uplatnil v ní pravidelnou veršovou a strofickou strukturu a důraz položil na zvukové kvality básnického tvaru. Zároveň do jeho poezie pronikla holanovsky robustní obraznost a bohatá dialogičnost.
Z nejnovějšího díla: Černé ryby okolností (2017), V kom jednou přenocoval přízrak (2015)
Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz