Dnes oslaví 85. narozeniny spisovatel a herec Zdeněk Svěrák

Zdeněk Svěrák – dramatik a scenárista, prozaik, autor písňových textů a herec, se narodil 28. 3. 1936 v Praze.  Vyrostl v rodině zámečníka a elektrikáře; je otcem filmového režiséra Jana Svěráka (* 1965). – Po střední škole (1950–53) studoval češtinu na Vysoké škole pedagogické v Praze (1953–58, diplomová práce Šrámkova tvorba povídková ve srovnání s tvorbou básnickou). Již během studií účinkoval ve studentském ochotnickém souboru a spřátelil se s Ladislavem Smoljakem. Jako učitel působil v Žatci a Měcholupech. Roku 1961 nastoupil do Čs. rozhlasu, od roku 1962 působil v jeho armádní redakci. Roku 1969 si zvolil svobodné povolání, v letech 1977–91 byl ve FS Barrandov scenáristou, od roku 1991 je opět ve svobodném povolání. Od října 1966 Svěrák spolu s Jiřím Šebánkem a jazzovým hudebníkem a skladatelem Karlem Velebným připravoval pravidelný měsíční rozhlasový pořad Nealkoholická vinárna U pavouka. V tomto cyklu mystifikujících reportáží, „přímých přenosů“ z imaginární vinárny též pravidelně vystupoval a v nich se poprvé objevila i fiktivní postava Járy Cimrmana, nejprve jakožto současného řidiče parního válce a zároveň naivního sochaře. V souladu s ideou Jiřího Šebánka vytvořit „pánské divadlo“ vznikl na podzim 1966 ve spolupráci s básníkem Miloněm Čepelkou, hudebníkem Karlem Velebným, a především s Ladislavem Smoljakem projekt Divadla Járy Cimrmana, které zpočátku užívalo názvu Divadlo Járy da Cimrmana a bylo až do roku 1974 součástí pražského Státního divadelního studia. První veřejné představení (aktovka Akt v „úpravě“ Z. Svěráka) proběhlo v červnu 1967 v Malostranské besedě, premiéra se konala v říjnu 1967. Po odchodu Jiřího Šebánka a Karla Velebného (1969) se toto divadlo stalo tvůrčí doménou autorské a herecké dvojice Svěrák+Smoljak. Jejich soubor v Praze postupně vystupoval mj. v Redutě, v Divadle Na zábradlí, v Divadle v Řeznické, 1975–83 v Branickém divadle, 1983–92 v strašnické Solidaritě a poté v Žižkovském divadle, 1996 přejmenovaném podle názvu souboru. Roku 1994 založil Svěrák charitativní Nadaci Paraple na pomoc invalidním spoluobčanům; na její podporu připravuje ročně se opakující televizní pořad Dobročinná akademie Z. S. a jeho přátel. – V roce 1999 udělil Zdeňku Svěrákovi prezident ČR Václav Havel Medaili Za zásluhy.

První příspěvek Svěrák otiskl roku 1958 v měsíčníku Květen, poté publikoval povídky pro mládež a pohádky pro děti mj. v Mladém světě, v časopisu Voják a kultura (1968 zde samostatná příloha Texty, s Jiřím Šebánkem), v humoristickém týdeníku pro děti Ježek (1969–70), v Dramatickém umění (ve sv. 1/1987 literární scénář Vesničko má středisková). Po roce 1989 přispěl do A–Almanachu autorů, Lidových novin, Magazínu MFD, Filipa aj. S Ladislavem Smoljakem spolupracoval na scénářích k celovečerním filmům Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974, r. Oldřich Lipský), Na samotě u lesa (1976, r. Jiří Menzel), „Marečku, podejte mi pero!“ (1976, r. Oldřich Lipský), Kulový blesk (1978, r. L. Smoljak a Zdeněk Podskalský), Trhák (1980, r. Zdeněk Podskalský), Jára Cimrman, ležící, spící (1983, r. L. Smoljak), Rozpuštěný a vypuštěný (1984, r. L. Smoljak) a Nejistá sezona (1987, r. L. Smoljak). Bez Smoljakovy spoluúčasti se Svěrák jako scenárista podílel na filmech Kdo hledá zlaté dno (1974, r. Jiří Menzel), Ať žijí duchové! (1977, r. Oldřich Lipský, sc. + O. Lipský a Jiří Melíšek), Vrchní, prchni! (1980, r. L. Smoljak), Tři veteráni (1983, r. Oldřich Lipský, sc. + Jiří Brdečka), Co je vám, doktore? (1984, r. V. Olmer, sc. + Antonín Máša a Vít Olmer), Vesničko má středisková (1985, r. Jiří Menzel), Obecná škola (1991, r. Jan Svěrák), Akumulátor 1 (1993, r. Jan Svěrák, sc. + Jan Svěrák a Jan Slovák; literární adaptace Jan Slovák, 1994), Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina (1994, r. Jiří Menzel), Kolja (1996, r. Jan Svěrák, 1997 oceněno Oscarem), Lotrando a Zubejda (1997, r. Karel Smyczek), Tmavomodrý svět (2001, r. Jan Svěrák) a Vratné lahve (2007, r. Jan Svěrák). Dále je Svěrák autorem komentáře animovaného krátkometrážního filmu Karty (1985), scénářů k animovaným krátkometrážním filmům Rohy (1987) a Narostl mu hřebínek (1987). Je rovněž autorem rozhlasových her a pohádek (mj. Tři auta, 1963; Tiché šlapací království, 1964, znovu natočeno s tit. Kolo se zlatými ráfky, 1988; To jeli dva ve vlaku, 1965; Posel hydrometeorologického ústavu, 1992; Podzemnice olejná, 1993), televizních hudebních komedií Příliš krásná dívka (1972, s Miloněm Čepelkou, r. Ivo Novák), Muž, který se spustil (1974, s Miloněm Čepelkou, r. Vít Hrubín, u obou hudba Zdeněk Petr) a televizních her Hledám paní na hlídání (1975, s Miloněm Čepelkou, r. Jaroslav Dudek), Dveře (1976, s Miloněm Čepelkou, r. Ladislav Smoljak), Inzerát (1984, s r. L. Smoljakem), Případ Platfus (1985, r. František Filip), Utopím si ho sám (1989, r. František Filip), Osvětová přednáška v Suché Vrbici (1992, podle povídky Františka Vinanta, r. Ladislav Smoljak), Dvě z policejní brašny (podle Josefa Burgra, r. Ladislav Smoljak) a Chlípník (1996, r. Zeno Dostál, prem. 2003), jakož i třináctidílného seriálu večerníčků Radovanovy radovánky (1987). Pro Československou, resp. Českou televizi připravil cyklus zábavných pořadů věnovaných filmům S+S Veselé příhody z natáčení (1986–1988, 5 dílů, sc. s r. L. Smoljakem), moderoval střihový pořad Úsměvy českého filmu (1993–96), populárně naučný cyklus Diktát (2000) a každoročně pro ni připravuje hudební pořad pro děti Hodina zpěvu (od 1989), složený z písní na hudbu Jaroslava Uhlíře. (Písňové texty pro něj Svěrák píše od roku 1968, jako textař spolupracoval i se Zdeňkem Petrem a Ivanem Mládkem. Mnohé jeho texty našly uplatnění v různých televizních a divadelních inscenacích pro děti.) Dále se Svěrák jako scenárista podílel na dokumentárních filmech, týkajících se „osobnosti“ Járy Cimrmana, Stopa vede do Liptákova (1969, r. Ondrej Očenáš); Jára Cimrman – pionýr kinematografie (1986, r. Ladislav Smoljak) a Jára Cimrman (2005, v rámci cyklu portrétů k anketě Největší Čech, r. Pavel Štingl). Česká televize kromě záznamů inscenací Divadla Járy Cimrmana uvedla též záznamy příležitostných pořadů Cimrman sobě (1991, 2 díly, r. Antonín Kopřiva), Den D v Divadle Járy C. (1997, r. Viktor Polesný), a Ze hry do hry (2007, r. Petr Burian). Jednotlivé scény z představení předváděli a příležitostné nejen cimrmanovské skeče Svěrák se Smoljakem psali pro řadu kabaretních a revuálních pořadů Československé televize. – Jako filmový herec Svěrák začínal ve filmu Pavla Juráčka Postava k podpírání (1963) a ve filmech Jiřího Menzela Zločin v šantánu (1968) a Skřivánci na niti (1969), později hrál v řadě filmů i televizních inscenací vlastních i jiných autorů (mj. ve filmech režiséra Víta Olmera Jako jed, Dušana Kleina Jak básníci přicházejí o iluze aj.). – Filmový scénář Vesničko má, středisková upravil pro divadelní inscenaci Jan Vávra (Příbram 1990), pohádkovou knížku Tatínku, ta se ti povedla adaptovali pro divadlo Pavel Polák (Plzeň, Alfa 1993) a Tereza Lišková (Praha, Pidivadlo 2003). – Roku 1996 byla na CD-ROM vydána aplikace Truhla Járy Cimrmana, multimediální průvodce dílem Járy Cimrmana. – Celovečerní dokument Tatínek natočil o svém otci Jan Svěrák v roce 2004, dokumentární snímek Svět podle Svěráka o vzniku filmu Tmavomodrý svět natočila Alice Nellis (2001). Historii i současnosti Divadla Járy Cimrmana je věnován dokument Cimrmani (1998, r. Jiří Vanýsek). – Písňové texty Zdeněk Svěrák uveřejňoval rovněž pod pseudonymem Emil Synek.

Těžiště Svěrákovy umělecké činnosti (v autorské dvojici s Ladislavem Smoljakem) se odvíjí od fiktivní postavy českého všeuměla Járy Cimrmana, kterou autoři situovali na přelom 19. a 20. století, do stylizovaného obrazu rakousko-uherského mocnářství jako „idylické“ minulosti, předcházející první světové válce a dalším traumatům 20. století. Z této intelektuální mystifikace, jejíž počátky (za účasti Jiřího Šebánka) jsou zdokumentovány v knize Vinárna U pavouka, a z komické parodie vědeckého bádání se zrodily semináře o životě a díle zapomenutého génia a o jeho přínosu pro jednotlivé oblasti umění a vědy, které obvykle tvoří úvodní část jednotlivých inscenací Divadla Járy Cimrmana. Druhou část inscenací pak tvoří jednoaktovky, jejichž autorství je připsáno Cimrmanovi a které, v tematickém sepětí se seminářem, zpočátku parodovaly jednotlivé divadelní a literární žánry, např. operetu (Hospoda Na mýtince), operu (Cimrman v říši hudby, obsahující mj. parodické libreto V chaloupky stínu a zpěvohru Úspěch českého inženýra v Indii), detektivku (Vražda v salonním coupé) či pohádku (Dlouhý, Široký a Krátkozraký). Dramatický text i jeho inscenace jsou důsledně podřízeny stylizovaně naivní poetice divadelního souboru sestávajícímu z herců-amatérů, autoři pracují s mnohovrstevnou slovní a situační komikou a nezávazným nonsensem. Od 80. let poněkud ustupuje tematizace fiktivního autora i prvky žánrových parodií a přibývá prvků satirických, které neprvoplánově a s groteskní nadsázkou pojmenovávají některé určující vlastnosti českého národního charakteru (naivitu a politickou krátkozrakost v aktovce Vizionář z představení Posel z Liptákova, provincionalismus a potřebu dobývat svět ve hrách Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem a Afrika, permanentní obrozenectví a všeobecné ochotnictví ve hře Záskok). Blanické rytíře, od nichž národ očekává záchranu a spásu, autoři v apokryfní hře Blaník vybavují nemytickými národními vlastnostmi: průměrností, leností, hašteřivostí, nerozhodností a alibismem. Posilování prvků situační komiky ve hrách z polistopadového období vrcholí hořkou komedií Švestka, generační výpovědí o stáří a stárnutí, která nicméně důsledně respektuje základní kameny cimrmanovské poetiky. Ke své zálibě v demystifikační hře s českou národní sebereflexí se Svěrák a Smoljak znovu přihlásili inscenací České nebe, v níž prostřednictvím dialogu reálných i mytických postav z různých období národní historie s ironií poukazují na interpretační ošidnost některých národních mýtů a kritických momentů českých dějin. – Cimrmanovská mystifikace a s ní spjaté divadelní hry a další texty si po desítky let nacházejí stále nové mladé publikum. Kult neexistujícího génia postupně překročil hranice divadla a literatury a Cimrmanova postava se stala nejen součástí nejširšího národního povědomí, ale také symbolickým naplněním mnohagenerační potřeby odmytizovat české dějiny.
Vedle stálé práce pro divadlo se Svěrák dlouhodobě věnuje filmové scenáristice. Spolu s Ladislavem Smoljakem je podepsán pod nejzdařilejšími situačními komediemi 70. a 80. let (Jáchyme, hoď ho do stroje; Marečku, podejte mi pero), z nichž některé jsou tematicky bezprostředně spjaty s postavou Cimrmana (Jára Cimrman, ležící, spící) nebo s osudy jeho divadla (Nejistá sezona). V 80. letech se Svěrák coby scenárista osamostatnil, nadále se věnoval situačním komediím (Vrchní, prchni; Akumulátor 1) a cimrmanovským variacím (Rozpuštěný a vypuštěný) a nově též tvůrčím adaptacím pohádkových příběhů (Tři veteráni, Lotrando a Zubejda). Především však rozvíjí osobitý typ komedií odvážně balancujících na hraně dojemného a sentimentálního, které prozrazují autorovu trvalou potřebu vyrovnávat se s pomíjením času (Obecná škola) a stárnutím (Na samotě u lesa, s L. Smoljakem; Vratné lahve) a tzv. velké dějiny nahlížet očima neokázalých hrdinů. „Obyčejné“ čapkovské postavy, resp. jejich současné varianty, jsou také ústředními hrdiny několika Svěrákových krátkých próz, soustředěných do souboru Povídky.
Svěrákovy písňové texty (Není nutno…, Dělání, Zpěvník) oslovují děti a mládež příběhovostí, vycházející z běžné životní reality, kterou do humoristické polohy posouvají jazyková hravost, nečekaná sémantická spojení a vtipné pointy; autor navíc osvědčuje schopnost nepodceňovat předpubertální posluchače a „pojmenovávat svět“ jejich očima. Osobitý smysl pro humor se projevuje i v cyklu pohádek o Radovanovi, kde vyvažuje didaktizující tendence. Pohádku Tatínku, ta se ti povedla!, v níž předkládá mistrnou apologii spontánního vypravěčství, lze chápat i jako výraz Svěrákova pojetí literatury pro děti, jež by se podle něj měla vždy vyznačovat bezprostředností a emocionalitou.

Z dalšího díla: Filmové příběhy (2015), Nové povídky (2011), Po strništi bos (2013), Povídky a nové povídky (2012), Tři bratři (2014), Buřtík a Špejlička: Cesta do Žatce (2016), Filmové komedie I. (2016), Filmové komedie II. (2017), Jupí (2016), Město spí (2018), Písničky z pohádek a filmů (2017), Posel hydrometeorologického ústavu/To jeli dva ve vlaku (2017), Povídky a jedna báseň (2021), Půlstoletí s Cimrmanem (2016), Strážce nádrže (2018), Tiché šlapací království (2017), Zpěvník – 120 nejznámějších hitů (2019)

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz a www.databazeknih.cz