Milan Uhde – dramatik, prozaik, autor písňových textů a politik, se narodil 28. 7. 1936 v Brně.
Vyrostl v právnické rodině (otec byl finančním prokurátorem a poté vedoucím Úřadu pro mezinárodní právní ochranu mládeže, matka advokátkou). První manželka, přírodovědkyně Jitka Uhdeová, je od roku 1990 ředitelkou nakladatelství Atlantis. – Po ukončení obecné školy a gymnázia v Brně-Králově Poli (maturoval 1953) Uhde studoval češtinu a ruštinu na FF UJEP v Brně (1953–58; PhDr. 1971 prací o české poezii 20. století Od iluzí jednoho k iluzím všech). Roku 1958 byl přijat do redakce brněnského měsíčníku Host do domu, ale krátce nato nastoupil osmnáctiměsíční vojenskou službu (1958–60, Suchdol u Prahy, Tuchoměřice). Po jejím ukončení se vrátil do Hosta do domu a setrval v něm až do jeho zániku (1970). V letech 1967–71 souběžně externě působil na Janáčkově akademii múzických umění (JAMU) v Brně. Uvedení jeho absurdní satiry Král-Vávra v divadle Večerní Brno (v režii Evžena Sokolovského) se stalo v polovině 60. let kulturní a společenskou událostí. V letech 1971–89 byl ve svobodném povolání, nesměl však z politických důvodů publikovat ani být jinak veřejně literárně činný. Byl signatářem Charty 77 a členem redakčního kruhu samizdatových Lidových novin (1988–89). Na podzim 1989 začal spolu s Jiřím Grušou a Petrem Králem redigovat revui Most atd.), otevřenou „napříč hranicemi“ všem česky píšícím autorům. Od podzimu 1989 do června 1990 byl předsedou brněnského nakladatelského družstva Atlantis a poté šéfredaktorem stejnojmenného nakladatelství, které spoluzaložil ještě jako vydavatelské centrum české disidentské literatury. V roce 1990 přednášel na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně současnou českou literaturu. V letech 1990–92 působil jako ministr kultury ČR. Jako člen vedení ODS byl ve volebním období 1992–96 poslancem a předsedou České národní rady (po vzniku České republiky od 1. 1. 1993 Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR), funkci poslance vykonával i v letech 1996–98 (v posledním roce zde zastupoval Unii svobody). Roku 1996 se na JAMU habilitoval (knihou Desítka her), v letech 2001–2006 pedagogicky působil na Literární akademii v Praze. V letech 1999–2006 byl členem Rady Českého rozhlasu, od roku 2007 členem Rady České televize, od roku 2011 jejím předsedou.
Debutoval v roce 1952 verši v Rovnosti. Verše, povídky, články a glosy Uhde tiskl od roku 1960 v Hostu do domu, Novém životě, Plameni, Literárních novinách (Literárních listech a Listech), Červeném květu, Ochotnickém divadle (zde 1962 pásmo Inzerát na skřivánka); Mladém světě, Kultuře, Kulturní tvorbě, La vie Tchécoslovaque (Praha) aj. Kritiky, teatrologické studie a hry otiskoval v Tváři a měsíčníku Divadlo (1964 zde divadelní hra Král-Vávra, 1965 hra Svědkové, 1966 rozhlasová hra Výběrčí, 1967 hra Děvka z města Théby, 1969 rozhlasová hra Parta). Po roce 1970 uveřejňoval své texty, divadelní publicistiku a esejistiku mj. v exilových Rozmluvách (Londýn), Listech (Řím), Obrysu (Mnichov), Proměnách (New York), Svědectví (Paříž) a Západu (Ottawa) a v samizdatových Lidových novinách, Obsahu (též v ročenkách Z Obsahu 1982–89) a sborníku O divadle. Roku 1989 přispíval do Mostu atd. Po roce 1990 publikoval především v Denním Telegrafu, dále v Mostech, obnovených Lidových novinách a Literárních novinách, A–Almanachu autorů, Moravských novinách, Bulletinu Atlantisu, Křesťanské revui, Proglasu, Nových knihách, Zpravodaji Šrámkovy Sobotky, revui ROK, Tvaru, Kostnických jiskrách, Reflexu (1998 zde pravidelný sloupek), Revue Politika (2003–2005 zde cyklus esejů Má čítanka), Světě a divadle (1996 zde hra Plášť, 2006 libreto k muzikálu Nana, 2007 aktovka Jak Božena Němcová předčítala v Brně a rozhlasová hra Zjasněná noc), Disku (2005 zde hra Zázrak v černém domě), Rozrazilu, Kontextech a Divadelních novinách (zde kromě recenzí a glos v rubrice Dědova mísa též bloky vzpomínek Vidím, že váháš, 2001; Host do domu a ještě někdo, 2006; Léta učednická, 2008; Co na sebe vím, 2010). –
Ineditně, převážně v Edici Petlice, Uhde publikoval scénické mysterium na motivy románu Andreje Bělého Stříbrný holub s názvem Hra na holuba (1974), rozhlasové hry Zubařovo pokušení (1976) a Velice tiché Ave (1981), televizní hry Pán plamínků (1977) a Hodina obrany (1978) a rovněž soubor pěti dramat pod souhrnným názvem Velice tiché Ave a jiné hry (1986, vedle titulní hry zahrnuje též hry Pán plamínků, Zubařovo pokušení, Hodina obrany a monodrama Modrý anděl /1979/), knižně vyd. s tit. Velice tiché Ave), satirické drama Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl (1986) a dilogii Hanba Angličanům. Dvě komedie z Velké Británie a Irska, obsahující divadelní hru Zvěstování a komedii Král-Vávra (1987). Řada jeho dramatických textů měla v 70. a 80. letech „premiéru“ v bytech přátel; monolog Modrý anděl byl zpočátku určen pro bytové divadlo Vlasty Chramostové. V rukopisu zůstaly hry a adaptace Vraždění ve Veracruz (1970), Stín (1971, úprava hry Jevgenije Švarce), Plevílek a Jahodinka (1972, připravováno pod jm. Pavla Vašíčka, podle prózy L. Leonova Buryga, zmiňováno též s tit. Lesní láska), Dáma s kaméliemi (1984, podle A. Dumase, psáno na objednávku Zdeňka Pospíšila po jeho odchodu do exilu, nesouvisí s inscenací Divadla Na provázku z roku 1979). Uhde též přispěl do samizdatových a rukopisných sborníků a almanachů Zima (Brno 1973), Karlu Kosíkovi k padesátinám (1976); Chvála bláznovství (1979, věnováno Janu Trefulkovi), Československý fejeton/fejtón (1975–79), Jakémusi AlexandruK. (1979, věnováno Alexandru Klimentovi), Nad procesem (1980), Rozhovory (Brno 1980), Moravská čítanka (1981, 1982, 1984), Moravská směska (1983), Ad honorem anopheliae minoris (Brno 1983, věnováno Boženě Komárkové), Slovo a svědectví (1984, k 55. narozeninám Jana Šimsy); Danny je náš (1984, věnováno Josefu Škvoreckému), S Jaroslavem Šabatou o politice (Brno 1987), Politik a politika (Brno 1987, věnováno Jaroslavu Šabatovi); Památce Olega Suse (1988); Petr Cibulka – vězeň svědomí (1989) a Světlá lhůta (1989, věnováno Jiřímu Grušovi). Podílel se na uspořádání almanachu Hodina naděje. Almanach české literatury 1968–1978 (1978, s Jiřím Grušou, Ludvíkem Vaculíkem a Janem Lopatkou, též přispěl).
Písňové texty psal od 60. let pro pořady a inscenace brněnských scén Divadlo X (v letech 1961–62 zde připravoval rovněž pěvecké recitály populárních zpěváků), Večerní Brno a Divadlo Husa na provázku (Dostojevského Bratři Karamazovi – Vzkříšení, 2006; Maeterlinckův Velice modrý pták, 2007). Zhudebnili je mj. Petr Skoumal, Arne Linka, Jaromír Dlouhý, Jiří Hudec, Pavel Blatný a zejména Ladislav Štancl a Miloš Štědroň. Od počátku 70. let anonymně spolupracoval s řadou divadel. Pod jménem herce Miroslava Částka připravoval mj. scénáře pro jeho Divadlo jednoho herce. Pracoval i pro brněnské Státní loutkové divadlo (pod jm. režiséra Pavla Vašíčka), Divadlo bratří Mrštíků (pod jm. Pavla Rímského a Marie Loucké a pod pseudonymem Miroslav Petr) a pro plzeňské divadlo Alfa (1985, pod jm. Pavla Vašíčka). Výrazná byla Uhdeho anonymní spolupráce s brněnským Divadlem Na provázku, které uvádělo jeho dramatizace pod jménem režiséra Zdeňka Pospíšila. Po odchodu Zdeňka Pospíšila do exilu zdramatizoval pro něj román Julese Verna Cesta kolem světa za 80 dní (prem. Curych 1982).
Podle hry Divadla Na provázku Balada pro banditu vznikl i stejnojmenný film (1978, r. Vladimír Sís). Uhde je rovněž autorem scénáře filmu Souhvězdí Panny (1966, r. Zbyněk Brynych, na motivy novely Ošetřovna) a spoluscenáristou filmového videodokumentu Sedm zastavení na pouti ke svaté Anežce (1989, se Zdeňkem Rotreklem). Nerealizován zůstal scénář Šach-mat, Vaše výsosti (1969). Novelu Ošetřovna uvedlo pod titulem Pátá světová strana Divadlo Viola (1966), montáž Uhdeho textů Panta rei sestavil a inscenoval Zdeněk Pospíšil v Huse na provázku v roce 1968 (uváděno společně s původně rozhlasovou hrou Výběrčí). Česká televize uvedla hry Pán plamínků (1990), Hodina obrany (1991, obě r. Jaroslav Dudek) a Na rozchodnou (2008, r. Juraj Nvota), dále Uhdeho úpravy a dramatizace různých literárních předloh (Jiří Mahen, Božena Němcová aj.) a dokumentární filmy Ahoj, Červený Hrádku (2001, r. Milan Pešek) a Červená nit (2004, námět M. U.) a publicistické cykly Odkud kam směřujeme (2000) a Čaj pro třetího (2002–2006). Připravovaná hra Krásná rána (1985, podle povídky A. S. Puškina Výstřel) incenována nebyla.
Československý, resp. Český rozhlas uvedl hry Komedie s Lotem (1963), Svědkové (1965), Výběrčí (1967), Ten, který přichází (1968), Parta (1969, prem. 1990), Jitřenka naší slávy (1976, pod jménem Evy Samkové), Balada pro banditu (1976, pod jm. Zdeňka Pospíšila, úprava Jan Tůma); Zubařovo pokušení (1990, pův. prem. Saarbrücken 1981, česká rozhl. prem. Washington, Hlas Ameriky 1986), Modrý anděl (1990, pův. prem. Vídeň 1985), Velice tiché Ave (1992, pův. prem. Frankfurt nad Mohanem 1987) a Zjasněná noc (2007). Pro rozhlas Uhde připravil i některé publicistické pořady, mj. cykly úvah Co věstí osmičky v českých historických datech? (2008) či České obavy před Evropou (2009). – Milan Uhde je nositelem státní medaile Za zásluhy o stát v oblasti kultury (2000), dále Ceny Egona Hostovského (1986 za hru Velice tiché Ave), Ceny Toma Stopparda (1987 za hru Pán plamínků) a Ceny Alfréda Radoka (2007 za inscenaci hry Zázrak v černém domě v Divadle Na zábradlí). – Užívá šifer mu, -hd-.
Uhde debutoval básnickou sbírkou Lidé z přízemí, náležející k pozdní vlně tzv. květňácké poezie: důraz na lyričnost a poetičnost všednodenních situací se zde doplňuje s poukazy na etické postuláty znovuzrozeného poválečného lidství. Později Uhde publikoval i sbírku písňových textů (Obloha samej cvok), do středu jeho zájmu však postoupila tvorba prozaická, a zejména dramatická. Jeho prozaický návrat k poetice všedního dne v povídkové sbírce Hrách na stěnu má již polemické vyznění, v sérii epizod a fragmentů z každodenního života současníků jsou vykreslena psychologická a sociální dilemata počátku 60. let. Vylíčení zraňované individuální psychiky a neméně traumatizované psychologie společenství je zvláště působivé v novele Ošetřovna. Uhdeho dramatickou tvorbu určoval silný důraz na morální stránky individuálního lidského jednání. Psal rozhlasové hry modelově zachycující společenskou tematiku (Ten, kdo přichází, Výběrčí), stále více jej však přitahovala metoda parafráze a aktualizace tradičních literárních témat, zvláště jejich konfrontace s přítomným životním pocitem. Na havlíčkovský námět vznikla absurdní satirická hra s politickým podtextem, „nonstop-nonsens“ Král-Vávra, spolupodílející se na dobové regeneraci žánru kabaretu. O syžet antické Antigony se opíral veršovaný divadelní apokryf Děvka z města Théby. V prozaické knížce Záhadná věž v B., navazující na rozhlasovou „biblickou moralitu ze současnosti“ Komedie s Lotem, pak Uhde žánr apokryfu rozvinul. Prostřednictvím fiktivních dokumentů, vypovídajících o bitvě u Thermopyl, o Johance z Arku, Mikuláši Bakuninovi či o dobových malicherných bitvách s uličními výbory, tu nevtíravě demonstroval skrytou, odvrácenou tvář historie, která představuje přesvědčivější alternativu oficiálních výkladů událostí a postav.
Od 70. let se osou Uhdeho tvorby stává ineditní činnost pro divadlo, rozhlas a televizi, přesto se pod vypůjčenými jmény často uplatnil i v divadelním „provozu“ normalizačního období. Značnou proslulost získaly Uhdeho dramatizace na scéně brněnského Divadla Na provázku: Páralova románu Profesionální žena, Mrštíkovy Pohádky máje, a především variace Olbrachtova Nikoly Šuhaje loupežníka uváděná s hudbou Miloše Štědroně pod titulem Balada pro banditu, v níž z tradičního příběhu koločavského zbojníka stírá historicky falešné motivy jeho boje za sociální spravedlnost a akcentuje vnitřní rozporuplnost hlavního hrdiny i dalších postav. S Divadlem Na provázku se Uhde zúčastnil sabinovského projektu soudobého alternativního divadla (hra Prodaný a prodaná). Během normalizace také vystavěl repertoár průkopníka žánru divadla jednoho herce Miroslava Částka. Vedle několika dramatizací a variací cizích textů do něj přispěl písničkovými pásmy (Gentleman ze Srdíčka, Velikej hlídač stád, Slyšte píseň o tom mordu), pořadem monologů Když dozní Eroica, analyzujícím ošidnost lidské vůle po hrdinství a mravní výjimečnosti, a komorním dramatem Kejklíř, v němž prostřednictvím příběhu potulných herců, přizpůsobujících výklad života a smrti Mistra Jana Husa očekávaní publika různého vyznání, zbavuje Husovu víru, ideje a mučednickou smrt učebnicové bezobsažnosti a jeho přesvědčení o poznané pravdě staví jako přirozené naplnění Husova života.
Podstatná část Uhdeho tehdejších dramatické tvorby však mohla do širšího povědomí vstoupit až po roce 1989. Sjednocujícím prvkem dramatikovy pestré žánrové palety – obsahující mj. monodrama (Modrý anděl), etudu vykreslující psychické důsledky pronásledování disidentů (Pán plamínků) i komorní retrospektivu proměn společnosti (Velice tiché Ave) – byla reflexe sociální atmosféry za tzv. normalizace, z níž autor opět vyzvedával zvláště groteskní a paradoxní prvky a situace. V politické burlesce Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl se Uhde odhodlal i k břitké polemice s postkomunistickými názory spisovatelů osmašedesátníků. Po dlouhé přestávce, způsobené polistopadovým politickým angažmá, se Uhde vrátil k dramatické tvorbě až v novém století. Hra Zázrak v černém domě je dramatem rodiny, jejíž vnitřní vztahy nenapravitelně poznamenala osobní morální selhání v kritických okamžicích národních dějin 20. století. Lpění na domě, jenž by měl být základem rodinné soudržnosti, ve skutečnosti je však pouze jejím falešným symbolem, a neschopnost otevřené sebereflexe znemožňují nalezení jakékoli cesty k odpoutání od historického „rodinného zatížení“ bez ohledu na vnější politické změny. –
Období Uhdeho politického působení dokumentuje soubor úvah, článků a projevů Česká republiko, dobrý den. Výrazně sebekritický a antiiluzivní charakter mají jeho memoáry, publikované prozatím fragmentárně v Divadelních novinách.
Z nejnovější tvorby: Objevy pozdního čtenáře. „Druhé čtení“ českých autorů od Máchy k Havlovi (2013), Rozpomínky. Co na sebe vím (2013), Zázrak v černém domě (2012), Hry (2019)
Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz a www.databazeknih.cz