Dnes oslaví 85. narozeniny spisovatel Miroslav Stoniš

Miroslav Stoniš – prozaik, dramatik, básník, televizní scenárista, autor rozhlasových her, se narodil 18. 6. 1938 v Ostravě-Vítkovicích v dělnické rodině. Z jeho synů Marek Stoniš (* 1967) je novinářem, Michael Stoniš (* 1963) působí jako výtvarník. – Základní školní vzdělání získal v Ostravě-Vítkovicích, v letech 1953–56 studoval na jedenáctileté střední škole v Ostravě-Přívoze. Po maturitě (1956) byl přijat ke studiu dramaturgie na FAMU (1956–60). V letech 1961–64 byl zaměstnán jako dramaturg Domu kultury pracujících Ostravy, současně se věnoval organizační práci mezi mladými ostravskými autory (tzv. Autoři v povijanu), spolu s Josefem Fraisem a Vladimírem Macurou byl zakladatelem skupiny ismuistů. Navazoval styky s průbojnými ostravskými výtvarníky (Eduard Ovčáček, Rudolf Valenta). V letech 1964–70 působil jako redaktor ostravského literárního časopisu Červený květ, 1970–71 ve funkci zastupujícího tajemníka pobočky Svazu československých spisovatelů v Ostravě. Za tzv. normalizace se v letech 1971–89 živil jako dělník v Prodejnách nábytkářského průmyslu a ve skladu podniku Nábytek v Ostravě-Třebovicích. V letech 1990–91 pracoval v Čs. televizi Ostrava jako šéfproducent programu. Od roku 1991 se plně věnuje tvůrčí práci.

Debutoval jako středoškolák povídkou v ostravské Nové svobodě (1953). Soustavněji pak publikoval v ostravském Červeném květu (1960–69, povídky, básně, fejetony a recenze) a v Nové svobodě (1966–68, především filmové recenze). Mimoto uveřejňoval prózu i poezii v Máji (Ostrava), v Plameni (1965 zde novela Čas hloupých kačen), Kultuře (1962), Magazínu Co vás zajímá (1962), v Květech (1980 zde cyklus pohádek Povídánky pod peřinky), od 1990 pak v Kulturním měsíčníku (Ostrava, 1990 zde úryvek z nepublikovaného románu Svatební Sauvignon), polském měsíčníku Zwrot (Český Těšín), Rudém právu (příloha Čtení na sobotu), Alternativě a Alternativě Nova (Opava, 1996 zde úryvek románu Zvěst o slastech a rozkoších sodomských), Moravskoslezském dni (Ostrava) a Lidových novinách, kde pravidelněji publikuje od 1994 fejetony. Hru Pakárna na entou uveřejnil v příloze časopisu Tvar (Tvary 1997, č. 2). Stoniš hojně spolupracoval s Čs. televizí: je autorem televizních her Návštěva (1963, režie Radim Koval), Mlýn u pěti čertů (1971, režie Alois Müller), Pacholátko (1991, režie Tomáš Tintěra) a scénáře osmidílného televizního seriálu Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy (1994, režie Otakar Kosek, podle Oty Filipa). Připravil také cyklus večerníčků O Přesličkovi a Prokůpkovi (1974, pod jménem režiséra Jiřího Volkmera) a cyklus rozhovorů s moravskými spisovateli Literatura z Panského dvora (1993). Je autorem četných rozhlasových her: Mrtví rezaví ptáci (1968), Běh za motýlem (1969), Rakety a kozorožci na Marsu (1985), Kožich z Paříže (1988), Sněhurka z vesmíru (1990), Nebožtík (1992), V náručí Slunce (1993), A já jsem Daidalos (1993), Dobré důvody k zabíjení (1995), Hnízdo mých vlaštovek (1996). Příležitostně užívá šifry ms.

Ve své prvotině, cyklu miniatur Povídky pod polštář, zaujal Stoniš osobité místo v kontextu mladé prózy 60. let básnivým pojetím vypravěčství jako přetváření životní banality v nespoutaný gejzír fantazie. Stonišův melancholický snový mikrokosmos, budovaný kolem postavy autorova dvojníka jménem Kerim (palindrom autorova křestního jména), jeho milé Orenky a dalších, často až vianovských postaviček, má podobu fantaskního přepisu důvěrného deníku v něžný mýtus o moci básnického slova. V polemice s konvenčním regionalismem a jeho ustálenými severomoravskými atributy Stoniš programově navazoval na tradice avantgardní prózy devětsilovské (Karel Konrád, Vladislav Vančura). Vančurovský ideál díla jako estetického výtvoru a jeho spojení s životním kladem, mládím a odvahou stál v pozadí zvláště dvojice novel Džbán plný minerálky a Čas hloupých kačen, spojených v jeden celek pod názvem Srdce plné krve. Nepřímo motivoval i kritickou konfrontaci životní rutiny se snem o neuchopitelné a unikající lásce v románu z uměleckého prostředí Ostravy Vejít do svých dveří. Pojetí tvorby jako básnivého gesta Stoniše lákala občas k lyrice (v cyklu básní o lásce a Ostravě Píseň o tobě), mnohem soustavněji však k hledání osobité polohy lyrizovaného dramatu ze současnosti (Sem padají hvězdy, Kde tráva je červená a modrá, Hořké letní herbicidy, Maškaráda za plotem, Jezulátko, Svatební noci), a to i ve verzi televizní či rozhlasové hry. Téma lásky jako zázračného, osvobodivého aktu, které jeho tvorbu provázelo od počátku a ve všech žánrech, vedlo Stoniše k milostnému románu i v jeho populárnějších podobách na samém pomezí ženské četby (Kotva se utrhla, Léto bez návratu) a v hravě groteskní poloze se promítlo do jeho humoristicko-satirických románů Ďábel Lucian Nero a Paterek a pastýřka laní.

Nejnovější díla: Devatero modliteb k Pallas Athéně, Marie zvaná Panna, tři králové a Kráska, Útěk k šimpanzům, Nebudem to rozmazávat aneb Pakárna na entou, Rothschildovo šampaňské, Krásná nevěrnice Noéma aneb poslední noc sodomská, Vdechoval jsem vůni potoka a nabíral svou milou do paměti, Nad propastmi lásky a zrady, Vzhůru po okapové rouře!

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz a http://cs.wikipedia.org