Dnes oslaví 85. narozeniny spisovatel Vladimír Körner

Vladimír Körner – prozaik a scenárista, se narodil 12. 10. 1939 v Prostějově. Dětství prožil v Uhřičicích u Kojetína. Jeho otec zde byl úředníkem, za okupace vedl odbojovou organizaci a 7. května 1945 padl. (Tento traumatizující zážitek se zásadní měrou promítl do pozdější Körnerovy prozaické tvorby, zejména románu Slepé rameno.) Rodina se přestěhovala do Zábřehu na Moravě, kde Körner vychodil obecnou školu a v letech 1953–1954 se učil sedlářem a podkovářem. Od roku 1954 studoval na Průmyslové škole filmové v Čimelicích (kulturní a administrativní směr). Po maturitě (1958) byl přijat na pražskou FAMU, kde studoval dramaturgii u Františka A. Dvořáka a Milana Kundery. Školu uzavřel absolventským filmem Závory (1962, režie Milen Nikolov, scénář V. K. + Vladimír Goldmann) a 1963 prací O motivaci a napětí. Již během studií působil ve FS Barrandov: 1962–1970 jako dramaturg, 1970–1991 jako scenárista. Poté spisovatel z povolání; krátce externě přednášel na FAMU. Od vysokoškolských let Körner hojně cestoval: mj. 1967–1968 shromažďoval v Polsku a NDR dokumenty pro román Písečná kosa.

Časopisecky debutoval roku 1965 v Rudém právu, dále publikoval ve Filmu a době (1967 zde scénář Údolí včel). Na sklonku 60. let přispíval do Sešitů pro mladou literaturu (1968 zde nerealizovaný scénář Zjevení o ženě rodičce podle svatého Jana), Plamene a Textů. Úryvek z románu Písečná kosa byl s titulem Bílé jeruzalémské zdi otištěn v sarajevském časopise Život (1969). Znovu začal s různými periodiky spolupracovat teprve od 80. let (Tvorba, Film a doba), po 1989 publikoval v A – Almanachu autorů (1991 zde prozaické zpracování scénáře Psí kůže) a v deníku Telegraf. – Körner je autorem (případně s režiséry spoluautorem) řady filmových scénářů: Čas jeřabin (1963, režie Miroslav Sobota, scénář V. K. + Vladimír Goldmann), Deváté jméno (1963, režie Jiří Sequens, scénář V. K. + Vladimír Goldmann), Pověst o stříbrné jedli (1973, režie František Vláčil), Sázka na třináctku (1977, režie Dušan Klein, podle Antonína Wintra), Instrukce (1978, povídka z filmu Silnější než strach, režie Antonín Moskalyk), Kukačka v temném lese (1984, režie Antonín Moskalyk, podle prózy Zdeňka Karla Slabého a Eduarda Pergnera Děti s cedulkou, scénář vyšel v roce 1985 jako příloha Dramatického umění), Chodník přes Dunaj (1989, režie Miloslav Luther, scénář V. K. + Marian Puobiš a Miloslav Luther), Stín kapradiny (1989, režie a spolupráce na scénáři František Vláčil, podle Josefa Čapka), Kuře melancholik (1999, režie Jaroslav Brabec, scénář V. K. + Jaroslav Brabec, podle Josefa Karla Šlejhara), Lebensborn – Pramen života (2000, režie Milan Cieslar, scénář V. K. + Milan Cieslar), Krev zmizelého (2005, režie Milan Cieslar, též jako čtyřdílný televizní seriál). Některé scénáře vznikly na základě vlastní prozaické předlohy: Adelheid (1969, režie František Vláčil), Cukrová bouda (1980, režie Karel Kachyňa, podle Zrození horského pramene), Anděl milosrdenství (1993, režie Miloslav Luther, scénář V. K. + Miloslav Luther a Marian Puobiš). Jiné se naopak staly předstupněm ke knihám: Místenka bez návratu (1964, režie Miroslav Sobota a Dušan Klein, oba spolupracovali i na scénáři, knižně s tit. Střepiny v trávě), Údolí včel (1967, režie František Vláčil), Zánik samoty Berhof (1983, režie a spolupráce na scénáři Jiří Svoboda), Kainovo znamení (1989, režie Janusz Majewski, kniha s titulem Život za podpis). Próza Psí kůže vznikla na základě stejnojmenné televizní hry (1985, režie Antonín Moskalyk; Körner později přepsal novelu i do podoby divadelní hry, inscenována byla v roce 2000), kniha Lékař umírajícího času podle stejnojmenného slovenského televizního seriálu (1984, režie Miloslav Luther; 1990 filmová podoba s titulem Svědek umírajícího času). Pro Československou televizi Körner dále napsal hry Královské usínání (1975, režie Marie Poledňáková) a V pozdním dešti (1977, režie Anna Procházková) a scénáře televizních filmů Lovec vodního ticha (2008) a Sněžná noc (2009, obé režie Milan Cieslar). – V roce 2006 Körner získal Státní cenu za literaturu.

Körnerovu tvorbu charakterizují opakující se návraty k jedinému tématu, stejně jako prolínání scenáristické a spisovatelské činnosti. V jeho příbězích dominuje zřetel k etickým hodnotám života, snaha ztvárnit osud lidí řadových, osamělých, nerozhodných, vykořeněných a bloudících, kteří uprostřed zásadních historických zvratů hledají vlastní autenticitu. Toto téma se prosazuje hned v prvních třech autorových prózách, vyprávějících o konci druhé světové války a prvních dnech míru v česko-německém pohraničí (Střepiny v trávě, Slepé rameno, Adelheid); k danému tématu se autor vrátil i v díle Krev zmizelého. Již v prvních prózách se objevují pro Körnerovu tvorbu příznačné rysy: baladické ladění příběhů, snaha o detailní sondy do psychického života hrdinů, evokace vizuálních obrazů podkreslujících vyprávění aj. Prostor pro kladení otázek po smyslu a mravním opodstatnění lidské existence však Körner našel především v románech a prózách historických, jimiž se zařadil do linie české literatury, vypovídající prostřednictvím analogií mezi existenciálními prožitky lidí různých historických epoch a životními pocity člověka moderní doby (Zikmund Winter, Jaroslav Durych, Karel Schulz, Vladislav Vančura). Ať už jsou Körnerovy prózy situovány do století devatenáctého (Post bellum 1866, Život za podpis, Oklamaný), sedmnáctého (Psí kůže, „rudolfínská“ novela Kámen nářku), třináctého (Písečná kosa, Údolí včel, Zjevení o ženě rodičce podle svatého Jana), nebo i desátého (Smrt svatého Vojtěcha), vždy se soustřeďují k postavám, které jsou spíše oběťmi než tvůrci dějin. Ačkoliv se tito hrdinové zpravidla vzdávají aktivní účasti ve společenských zápasech, jsou proti své vůli vtahováni do nerovného konfliktu s absolutní mocí, s nezvratitelností dějin. Konstanty Körnerovy poetiky nabyly podoby úhrnné skeptické koncepce světa zejména v široce rozvrženém biografickém románu Lékař umírajícího času (o lékaři a politikovi Janu Jesseniovi). V pozdních textech přibývá obrazů odpudivosti, krutosti a násilí a autorova skepse ústí ve scény apokalyptického děsu a zmaru (Oklamaný, Kámen nářku). – Výrazné je Körnerovo úsilí tvárné. Prozaický text komponuje většinou jako sled kratších, vizuálně pojatých dějových úseků, nesených pravidelnými, rytmicky vyznívajícími větami. Svou roli přitom hraje prolínání kontrastů, střídání tempa vyprávění (jehož zpomalování autorovi umožňuje hyperbolizovat napětí), montážní konfrontace dějových obrazů, s oblibou zachycovaných na filmově šerosvitném pozadí, jakož i líčení pestrých přírodních scenérií. V pozdním textu Kámen nářku se soudržnost vyprávění rozpadá a text se místy žánrově přibližuje básnickému eseji či dokonce básni v próze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz