Dnes oslaví 85. narozeniny spisovatel Vladimír Páral

Vladimír Páral se narodil 10. 8. 1932 v Praze. Otec byl důstojníkem generálního štábu Čs. armády. Dětství a dospívání prožil Páral v Brně, kam se rodina přestěhovala záhy po jeho narození. Maturoval na brněnském reálném gymnáziu (1950) a poté začal studovat na Chemické fakultě Vysokého učení technického v Brně. Po roce přešel na nově založenou Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích, kde studia dokončil (Ing. 1954). Od roku 1954 pracoval nejprve jako technolog národního podniku Kolora Liberec, později jako vedoucí provozu pobočného závodu Kolory v Jablonci nad Jizerou. V roce 1956 nastoupil (po několikaměsíčním působení v Západočeských plynárnách Plzeň) do ústecké Chemopharmy jako vědecký pracovník v oboru vývoje a výroby sexuálních hormonů, později také jako směnový mistr a patentový chemik v útvaru vědecko-technických a ekonomických informací. Od března 1967, s výjimkou let 1971–1974, kdy byl redaktorem Severočeského nakladatelství v Ústí nad Labem, je spisovatelem z povolání. Často cestuje, navštívil mj. střední Asii (1978) a Kanadu (1987); zájem o jógu a meditativní cvičení jej přivedl do Indie (1968), Číny (1988, s Miroslavem Ivanovem) a Nepálu (1990). Trvale žil především v Ústí nad Labem, později také v Praze a Mariánských Lázních. – Dcera Erika Páralová (*1963, provdaná Novotná) vydala knížku povídek Ze života profesionální ženy (1997).

 Přispíval mj. do periodik: Průboj (Ústí nad Labem, 1965 zde jako čtení na pokračování otištěna první verze Soukromé vichřice pod názvem Vítr ve skříni), Plamen (1966 zde Soukromá vichřice), Dialog (Ústí nad Labem), Ostravský kulturní zpravodaj (1970/1971 zde na pokračování uveřejněna první verze románu Profesionální žena), Mladý svět, Literární noviny, Nové knihy, Vlasta, Blesk magazín, Betty, Carmen, NEI report, Právo (příloha Salon) aj. Podle jeho námětů byly natočeny filmy Soukromá vichřice (1967, režie Hynek Bočan, scénář + Hynek Bočan a Věra Kalábová), Mladý muž a bílá velryba (1978, režie Jaromil Jireš, scénář Jaromil Jireš a Mária Dufková-Rudlovčáková), Radost až do rána (1978, režie a spolupráce na scénáři Antonín Kachlík), Katapult (1983, režie a spolupráce na scénáři Jaromil Jireš), Muka obraznosti (1989, režie Vladimír Drha, scénář Václav Šašek), Playgirls, Playgirls 2 (oba 1995, režie a scénář Vít Olmer) a Milenci a vrazi (2004, režie Viktor Polesný, scénář Viktor Polesný a Petr Poledňák). Páralovy prózy byly také jinými autory často upravovány pro divadelní jeviště: Profesionální žena – Evald Schorm (1975), Milan Uhde (1974, pod jménem Zdeňka Pospíšila), Markéta Bláhová (1996); Mladý muž a bílá velryba – Miloš Horanský a Vojtěch Ron (1975), Zdeněk Potužil (s tit. Knedlíkové radosti, 1976), Generální zázrak – Miloš Horanský a Vojtěch Ron (1983), Jan Vedral (1983), Romeo a Julie roku 2300 – Miloš Horanský a Vojtěch Ron (1987), Milenci a vrazi – Zdeněk Potužil a Pavel Němec (1991), Soukromá vichřice – Veronika Musilová Kyrianová (2012). – Předlohou rozhlasových dramatizací se stala díla Veletrh splněných přání, Milenci a vrazi, Kniha rozkoší, smíchu a radosti nebo Katapult (scénář a režie všech uvedených Miroslav Buriánek). – Za celoživotní přínos české literatuře udělila v březnu 2010 Akademie literatury české V. Páralovi Cenu Ladislava Fukse. – Pro svou prvotinu Páral použil pseudonym Jan Laban.

 Hned na počátku své tvůrčí dráhy se Vladimír Páral projevil jako překvapivě vyzrálý, svérázný autorský typ s nezaměnitelným stylem, formálně charakterizovaným hutným, heslovitým vyjadřováním, dosahovaným používáním zkratek, závorek, bezespoječně připojených vět a vět neslovesných, a expresivní slovní zásobou, útočící na vnímatelovu obraznost. Jeho výrazně modelové prózy, publikované v šedesátých letech, tvoří ucelenou monotematickou řadu, v různých obměnách variující téma hodnotového konfliktu mezi stereotypní každodenností a autentickým prožitkem, přičemž každodennost se svými pracovními a milostnými stereotypy je v tomto sporu apriorně negativně vymezena jako odcizující prvek lidského bytí. Páral pro její vyjádření objevil adekvátní výraz v rytmickém opakování vzájemně zaměnitelných slov, motivů, situací i celých textových bloků. Mechanismus všednosti, který Páralovy postavy (ve spojení se svou neochotou a neschopností cokoli ve svém životě měnit) zpočátku akceptují (Veletrh splněných přání), musí v dalších prózách čelit jejich neustále vzrůstající aktivitě, poháněné touhou po seberealizaci, vzrušení a atraktivním vybočení z každodennosti. Tato revolta, spojená povýtce s citovými a sexuálními výboji, však vždy ústí do nového stereotypu a vede k poznání, že změna dosavadní existence je nemožná (Soukromá vichřice) a jednotlivé životní alternativy jsou v konečném efektu hodnotově stejnorodé, a proto zaměnitelné (Katapult). Představu života jako uzavřeného kruhu a věčného koloběhu ztvárnil Páral v satirickém podobenství lidské existence Milenci a vrazi. Životní stereotypy, sex a touha vlastnit se mu zde stávají základními faktory dějinného vývoje, chápaného jako věčný souboj mezi „Dobyvateli a Obléhanými, Červenými a Modrými“. V tomto románu se také výrazně projevil podvojný princip výstavby Páralových textů, kde nad vlastním dějem je rozklenuta sofistikovaná rovina aktualizovaných citací literárních předloh (Stendhalův román Červený a černý) a biblických mýtů, které spolu s významonosnou, hravou etymologií jmen poodhalují autorský záměr. Kromě pro autora příznačné lokalizace děje do Ústí nad Labem a tamních chemických provozů je Páralovým prvním prózám společná redukce postav na omezený počet osobitých typů, které, zbaveny psychologie a možnosti hlubší sebereflexe, se realizují skrze atraktivně fabulovaný příběh, psaný s humorným, ironickým až sebeironickým moralistním nadhledem. Ve formální hře s literárními a filmovými aluzemi pokračoval Páral i v románu Profesionální žena, jehož groteskní děj, balancující na hranici banality (trnitá cesta hrdinky za životním snem a vlastním sebezdokonalením), je parodií na akční příběhy a pokleslé čtivo. Na tento pokus o překonání skeptických východisek a vytvoření kladného společenského typu Páral navázal v sedmdesátých letech novelou Mladý muž a bílá velryba a prózami Radost až do rána a Generální zázrak, jejichž hrdinové zdánlivě vítězí nad každodenností substitucí svých tužeb a přijetím konzumu jako jediné možné životní alternativy. V částečně autobiografické próze Muka obraznosti ústřední postava, začínající inženýr chemie, nalézá příčiny svého vidění světa ve vlastní eroticky zjitřené fantazii a rozhodne se ji pozitivně využít ve spisovatelské praxi. – Částečným únikem před cenzurou a novým zdrojem inspirace se Páralovi stala později oblast science fiction. Aniž by opustil pole modelového obrazu světa, vydal v průběhu osmdesátých let řadu vědeckofantastických novel a románů, v nichž rutinně rozvinul atraktivní témata, jakými jsou zkouška morální odolnosti při setkání s mimozemskou civilizací (Pokušení A–ZZ), vzájemné vnitřní přizpůsobování odlišných jedinců, kteří spolu chtějí žít navzdory společnosti, v níž jsou vyloučeny všechny iracionální prvky (Romeo a Julie 2300), ekologická katastrofa spojená s morální devastací lidských duší (Válka s mnohozvířetem) nebo mechanismus a rozpad nepřirozeného sociálního systému (Země žen). Erotická otevřenost, již dříve zřetelně patrná, se stala konstitutivním prvkem posledních Páralových próz. V boccacciovsky laděném rámcovaném příběhu (Dekameron 2000 aneb Láska v Praze) zručně zachytil nekonečnou mnohost různých podob lásky; hrdina autobiograficky založené Knihy rozkoší, smíchu a radosti, mediálně úspěšný spisovatel, hledá cestu k naplnění svého životního směřování v obnažené smyslovosti i v duchovním osvobození skrze jógu a meditaci. Dějištěm Playgirls 1 a 2 je pražský erotický salon. Modelovou parafrázi dějin lidstva i dobrodružných románových motivů vytváří autor v knize Tam za vodou; příběh, situovaný do víkendové chatařské osady nedaleko Prahy, poetikou odkazuje k době svého vzniku, na počátek sedmdesátých let. V Knize o biči, již od předchozí prózy dělí bezmála dvacet let, se autor soustředil k tématu moci a ovládání druhých v obecnější rovině společenské, ale i úzce osobní rovině psychologické a erotické.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz