Dnes oslaví 85. narozeniny spisovatelka Jana Štroblová

Jana Štroblová – básnířka, prozaička, autorka knih pro děti a mládež, se narodila 1. 7. 1936 v Praze.  Jejím manželem je afrikanista Otakar Hulec (* 1935), synem architekt Mikuláš Hulec (* 1965). – Vyrůstala v rodišti, část dětství prožila u Stach na Šumavě. V letech 1942–1947 navštěvovala v Praze obecnou školu, rok chodila na gymnázium, po jeho zrušení na střední školu (1948–1951) a poté na jedenáctiletou střední školu (mat. 1954). V letech 1954–1959 studovala češtinu a ruštinu na FF UK (diplomová práce Osobnost Jiřího Ortena); během studia (zejména 1956–1958) účinkovala v studentském kulturním spolku Tripól. Po promoci pracovala v knihovnickém oddělení Okresního národního výboru v Benešově, kde také iniciovala vznik studentského divadla. Po půl roce se vrátila do Prahy a v letech 1960–1970 pracovala jako redaktorka ve Státním nakladatelství dětské knihy (později Albatros); spoluredigovala zde edici Jiskřičky a sešitovou edici Veronika (společně s Věrou Adlovou). Roku 1970 dostala z politických důvodů výpověď (jako externí redaktorka však s Albatrosem spolupracovala do roku 1972). Věnovala se literární a překladatelské práci, zároveň se však musela trvale potýkat se ztíženými možnostmi publikování. V letech 1991–1993 byla zaměstnána v literárně-dramatické redakci Čs. rozhlasu, od roku 1994 též spolupracovala s pražskou redakcí Rádia Svobodná Evropa (později Český rozhlas 6). V roce 1991 spoluzaložila při PEN klubu, v jehož předsednictvu také působila, nadaci a obecně prospěšnou společnost Spisovatelé za práva zvířat (kde působila až do jejího zániku roku 2004). Je též členkou Obce spisovatelů.

První básně uveřejnila Jana Štroblová již ve středoškolském časopise Ruch, poté 1950 ve Směně a 1951 v Besedě venkovské rodiny. Od poloviny 50. let publikovala verše, publicistické glosy a básnické překlady zejména v Květnu, dále v Mladé frontě, Čs. sportu, Univerzitě Karlově, Literárních novinách, Novém Orientu, Kultuře, Plameni, Tváři, Sešitech pro mladou literaturu, Divadelních novinách, Zítřku a Mateřídoušce, později mj. ve Svobodném slově, Svobodě, Světové literatuře a Sovětské literatuře, po 1989 též v Lidových novinách, Mostech, Tvaru, Vlastě, Květech, Souvislostech, Lidové demokracii, Listech, Iniciálách, Zlatém máji, Reflexu, Alternativě Nova, Nových knihách, Hostu, Proglasu, Verzi, Týdeníku Rozhlas, Ahoji na sobotu, Nové Přítomnosti, Dobré adrese, Psím víně a Zvuku (Zlín) aj. Až do 80. let psala také leporela a kromě poezie se trvale zaměřovala rovněž na tematiku didaktickou a na problematiku adolescentní mládeže. – Její verše byly přeloženy mj. do slovenštiny (Romboid, 1984), prózy a populárně-naučné knihy do němčiny, maďarštiny aj. – Podle vlastní knihy Hra na třetího napsala scénář televizní hry pro mládež Zvonění na zvonky (1976, r. Pavel Kraus), podílela se na scénáři filmu Smrt mouchy (1976, r. Karel Kachyňa, sc. + Jan Otčenášek, Pavel Blumenfeld a Karel Kachyňa). – K lektorským posudkům jí propůjčil jméno Vítězslav Kocourek, naopak pod jménem Jany Štroblové lektorovala Marie Rút Křížková.

Básnické začátky Jany Štroblové byly spojeny s tvorbou autorů seskupených kolem měsíčníku Květen a s poetikou všedního dne; její lyrický debut Protěž představoval v tomto civilisticky zacíleném kontextu romantickou strunu, oproštěnou od společenských ambicí a směřující ke komorní a subjektivní výpovědi. Důraz na přirozený kód citového života Štroblová stále více kladla ve sbírkách ze 60. let (Kdyby nebylo na sůl, Hostinec u dvou srdcí, Torza), kdy si utvářela vlastní lyrický, až nadreálný básnický svět, opírající se o sugestivitu a nevšednost snu, emocionálního opojení. Další sbírky mohla autorka vydat až po nedobrovolné desetileté odmlce. Její zralá poezie (knihy a cykly veršů Úplněk, Krajina na muří noze, Čarodění) dichotomii všední-nevšední a sen-skutečnost modifikovala, modelovala svébytný básnický vesmír plný lyrické expresivity, disharmonických střetnutí, existenciální úzkosti, spirituálního lyrismu a metaforiky života a smrti inklinující téměř k esoterickým polohám. Touha po opravdovosti, maximální hodnověrnosti významu básnické výpovědi stojící proti brutalitě bytí a proti lidské zpupnosti tu ústí až v tvorbu nových slov pojmenovávajících jemnosti duše. Ve vrcholné pětidílné poetické skladbě Fatamorgány dospívá Štroblová k nepřevoditelnosti vlastního já a k odosobnění pomíjivých časových a prostorových fenoménů reality. V 90. letech se v její básnické tvorbě prohlubuje morální tón odpovědnosti člověka k přírodě. – Již od 60. let jsou součástí autorčiny tvorby knihy pro nejmenší čtenáře, práce populárně naučné a dobrodružné (životopisné vyprávění o cestovateli Emilu Holubovi Úžeh), a zejména příběhy s problematikou svízelné citové a etické výchovy adolescentů a s pedagogickou tematikou. Obhajobou idealismu nekonformní části nastupujícího pokolení je polemická novela pro mládež Zákaz vjezdu do ráje. Prozaickou paralelou ke zlyričtění poetiky všedního dne v autorčině poezii je psychologická milostná novela Archa; na tradici tajuplných a fantaskních motivů z Arbesových romanet navázala Štroblová v psychologické detektivce Obětní kámen. – Překládala rovněž slovenskou, a zejména moderní ruskou literaturu (Marina Cvetajevová); přebásňovala i klasickou kavkazskou a orientální poezii. Překlady veršů Mariny Cvetajevové byly použity ve hře Dáši Bláhové a Paul McGillicka Marina – Putování ke konci (Divadlo Labyrint, 1994, překl. Vlasta Gallerová). V roce 2015 vydala novou básnickou sbírku Neviditelné obrazy.

Nejnovější dílo: Děravý testament (2020), Do nikam (2019), Měsíc tak pošetile modrý (2021), Odstíny světla (2018), Rok sem, rok tam – Vzpomínky (2018)

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz a www.databazeknih.cz