Dnes oslaví 85. narozeniny spisovatelka Jindřiška Tichá

Jindřiška Tichá – rozená Svobodová; rodné příjmení si ponechala až do odchodu do exilu, se narodila 21. 3. 1937 v Praze. Otec byl sekčním šéfem na ministerstvu zdravotnictví, matka pracovala v lékárně. Manžel Pavel Tichý (1936–1994, sňatek 1958) byl filozof a logik, univerzitním profesorem na University of Otago (Dunedin, Nový Zéland). – V rodišti Tichá navštěvovala církevní školu pro dívky (1943–49) a základní školu, kterou však dokončila v Karlových Varech. Roku 1952 se do Prahy vrátila a studovala zde na Ruském gymnáziu, od roku 1953 na dvanáctileté střední škole, středoškolské vzdělání však uzavřela v Karlových Varech (mat. 1955). Pracovala jako laborantka ve Státním ústavu pro míry a váhy. Od roku 1956 studovala na Filozofické fakultě UK filozofii a historii. Studia ukončila 1961 diplomovou práci K otázce logických a mimologických konstant (obhájila ji i jako práci doktorandskou, PhDr. 1967). Během podzimního semestru 1966 absolvovala postgraduální studijní pobyt na katedře logiky Varšavské univerzity u prof. Janiny Kotarbińské. V letech 1961–69 působila jako odborná asistentka a přednášela logiku a filozofii na katedře filozofie Přírodovědecké fakulty UK. V listopadu 1969 odešla s manželem do Exeteru (Velká Británie) a v září 1970 na Nový Zéland, kde žije dodnes. V letech 1972–2004 přednášela na University of Otago v Dunedinu na katedrách filozofie a politických věd zejména politickou filozofii, teorii společenské smlouvy, problematiku klasického liberalismu a současného politického vývoje ve státech střední a východní Evropy; zabývala se též formální a transparentní intencionální logikou a teorií tragédie. Jako hostující profesorka (akademička) působila na University of Pittsburgh (USA, 1977), University of Arizona (USA, od listopadu 1984 do května 1985), Technische Universität (Západní Berlín, od května do prosince 1985), University of Utah (USA, 1992) a na Slezské univerzitě v Opavě (od ledna do června 1997). Nyní je v důchodu; cestuje a věnuje se literatuře.

První odborné články a politologické studie uveřejňovala pod svým rodným jménem (Acta Universitatis Carolinae, 1962). Po odchodu do exilu publikovala v angličtině a pod jménem Jindra Tichy nebo J. S. Tichy v periodikách: South Western Journal of Philosophy (USA), Critical Philosophy (Sydney), New Zealand International Review a Political Science Journal (obě Wellington). Od roku 1987 publikovala své prózy a později i kritiky v exilovém čtvrtletníku Proměny (New York, pod jménem Jindra T.), po roce 1989 především v Tvaru, ale též v Maximě, v Hostu, v Právu (politologické články) a ve Vesmíru (odborné stati). Anglicky pak přispěla do pražské revue From the Logical Point of View.

Beletrii začala Tichá psát (výhradně v mateřštině) hned po odchodu do exilu, definitivní podobu svým textům však dala až v první polovině 90. let. Do literatury vstoupila jako autorka psychologických povídek, v nichž osvědčila smysl pro detail i schopnost spojit „vědeckou“ tematiku s beletristickou formou. Jejím knižním debutem byl generační román, v němž konfrontovala české myšlení s anglosaským a prostřednictvím komorního milostného příběhu exulantky usilovala o kritickou reflexi českého světa 60. let i v předvečer listopadu 1989 (Už se neshledáme v tomto životě). Ve svých prózách vychází z autobiografických zážitků; klíčovými tématy, která prostupují většinou autorčiných próz, je sžívání s Novým Zélandem a hledání nové existence v emigraci, otázka rovnovážného partnerského soužití, zodpovědnosti za rodinu; v pozdějších prózách se častěji vrací ke vzpomínkám na dětství, které má v jejím podání velmi daleko k idyle (Dospělí milenci nemlčí) a ke studiu filozofie v padesátých letech (Incest), případně do Československa druhé poloviny šedesátých let (Jaro klamných nadějí). Kompozičně zpravidla staví na prolínání dvou rovin vyprávění: časových (próza Přirozená linie ženského těla konfrontuje současnou linii loučení s umírající tetou, poslední žijící příbuznou, která vypravěčku váže s českými kořeny, a linii odhalující životní osudy dalších žen v rodině), rovin konfrontujících osudy společenské a individuální (román Sametový rozvod, v němž psychologické vylíčení rozpadu manželského vztahu probíhá na pozadí rozpadu společného státního útvaru Čechů a Slováků), či roviny esejisticko-cestopisné a psychologicko-retrospektivní (jako v reflexivní próze s tématem smrti a zrození Smrt a odpuštění nebo v souboru próz Jak krmit bohy). Prózy prozrazují autorčinu erudici filozofickou i politologickou a široké kulturně-historické povědomí; vlastními zkušenostmi pak v textech vysvětluje a verifikuje svůj relativně skeptický pohled na liberárně levicovou západní společnost, ale i českou společnost post-socialistickou, která je podle ní na dlouhá léta poznamenaná nikoli ekonomicky, ale především v obecné morálce a lidském chování. – Důležitou součástí autorčina díla jsou populárně faktografické cestopisy (Amerika, jak ji Kolumbus neznal) a svižné miniatury a postřehy o životě na Novém Zélandu (Pacific Letters, Jak se investuje do nemovitostí na Novém Zélandu).

Z nejnovějšího díla: Čas fíků (2010), Hledání pravdy (2013), Nevěsta z Východu (2015), Rozchod s Evropou (2014), Stín buše (2009), Svatba snů (2011), Už se neshledáme v tomto životě, Zemětřesení (2012)

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz a www.databazeknih.cz