Vladimír Mikeš se narodil 11. 8. 1927 v Chocni. Obecnou školu navštěvoval v rodišti (v něm žil až do roku 1954). Studoval reálné gymnázium ve Vysokém Mýtě (1938–46), bohemistiku, romanistiku a srovnávací literatury na FF UK (u Václava Černého). Studium ukončil roku 1951 diplomovou prací Český romantismus před rokem 1848 a po něm. Před nástupem vojenské prezenční služby (1952–54 v Jindřichově Hradci a Praze) pracoval jako dělník v ČKD Praha, po návratu si zvolil svobodné povolání. Od roku 1992 začal vyučovat (zprvu externě) na pražské DAMU. V roce 1997 byl habilitován docentem pro obor teorie a kritika (habilitační práce Divadlo španělského zlatého věku). V letech 1997–2000 byl děkanem DAMU, v roce 1999 byl jmenován profesorem pro obor teorie a kritika, 2000–2003 vedl tamtéž Katedru divadelní antropologie. V současnosti přednáší na DAMU a věnuje se překladatelské práci. – V roce 1968 přednášel o české literatuře v Itálii (Centro culturale Olivetti v Ivrei, italská univerzita v Urbinu, univerzita La Sapienza, Řím). Po listopadu 1989 zván k přednáškám na univerzity v Bergamu a v Miláně, do kulturních center v Pescaře a v Neapoli. V roce 1993 přednášel též v Mexiku. – Za svou tvorbu získal italské literární ceny Premio Montale (Řím 1985); Premio Circe Sabaudia (Sabaudia 1986) a Premio A. M. Ripellino (Řím 1990).
Ukázky překladů poezie, původní básně a později především eseje, glosy, literární kritiky a také povídky Mikeš publikoval mj. v Lidové demokracii, Hostu do domu, Světové literatuře, Svědectví, Dialogu, Knižní kultuře, Vědě a životě a Literárních novinách; po roce 1989 v Lidových novinách, Transu, Souvislostech (zde 1991 a 1992 ukázky z jeho nepublikovaných děl Plovárna Léthé a Hölderlin v nádheře světa), Akordu, Tvaru, Kritickém sborníku, Divadelní revui, Světě a divadle, Nových knihách, Loutkáři (zde v č. 5-6/1999 překlad Příběhu vojáka /prem. 2005/ Charlese-Ferdinanda Ramuze, který svého času posloužil jako podklad Stravinského baletní pantomimy), Programech Národního divadla aj. – Soustavně spolupracoval s Československým a Českým rozhlasem: připravoval pořady Schůzky s literaturou a napsal rozhlasové hry Moře a slunce (1958); Geniální padělatel (1992); Černá vdova (1993); Netrap se, buď šťasten! (1994) a Beatrice (1997). Pro Československý rozhlas přeložil hry V. Gila Fraška o Inês Pereirové (rozhl. prem. 1966); F. Garcíi Lorky Krvavá svatba (rozhl. prem. 1990); F. Felliniho Mimořádný program č. 7 (rozhl. prem. 2002) a V. Huga Ruy Blas (rozhl. prem. 2005). – Po roce 1969 Mikeš propůjčoval své jméno pro knižní vydání překladů Václavu Černému (překlad Studie o dějinách a umění Hippolyta Taina), Vítězslavu Gardavskému, Anně Kareninové-Furekové, Petru Koptovi, Ludvíku Kunderovi a Janu Vladislavovi. – Používal šifry VM a výjimečně pseudonymů Václav Zedník (Kritický sborník), Vladimír Peška (stať Jeden z deníků střední Evropy ve Svědectví č. 86/1989) a Juan Nicola (jako fiktivní autor divadelní hry Bílá koule).
Základem Mikešovy překladatelské činnosti jsou převody z francouzské, španělské a italské literatury (Molière, Victor Hugo, Pedro Calderón de la Barca, Federico García Lorca, Octavio Paz, Dante Alighieri, Carlo Goldoni ad.), žánrově zahrnuje zejména velká dramatická a básnická díla, ale také prózu a esejistické a literárněvědné texty.
Mikešova původní odborná tvorba, soustředěná mj. k esejistické interpretaci evropského dramatu 16. a 17. století (Pedro Calderón de la Barca a Jean Racine) a moderní italské poezie (Salvatore Quasimodo), je završena v knize Proč psát, kde se Mikeš představuje jednak jako sečtělý a originální historik evropské literatury, jednak jako kritik a myslitel, jemuž je vlastní bezmála barokní dikce.
Valná většina beletristických Mikešových prací i jeho vzpomínkových sbírek zůstává v rukopise. Debutoval reflexivní novelou Zmizení, v níž se pokusil v souladu s literárními tendencemi 60. let o analytický záznam i o projekci lidské paměti, která se zde stává předmětem i subjektem hrdinových autobiografických úvah. (1969 byla rozmetána sazba románu Škodlivý prostor, psychologického příběhu mladého manželství, který v kresbě dobových poměrů ústí do existenciální a absurdní roviny.) Zednická novela rozvíjí příběh intelektuála, který po 1968 uniká z Prahy. S cílem zachytit veškeré nuance protagonistovy minulosti a přítomnosti se narace uchyluje k experimentální formě „vypravovaného života“. Významnou součástí Mikešovy vlastní tvorby jsou rovněž psychologické divadelní hry se současnou tematikou (Kdo krade, má za tři; Bílá koule a Milostné dopisy).
Součástí Mikešova díla jsou též italsky psané eseje a překlady české poezie 20. století do italštiny (mj. Jiří Orten, Vítězslav Nezval, Vladimír Holan).
Z nejnovějšího díla: Poemy / Pozdní sběr (2015), Škodlivý prostor (2012)
Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz a www.databazeknih.cz