Dnes oslaví 90. narozeniny spisovatel, dramatik a publicista Ivan Klíma

Ivan Klíma se narodil 14. 9. 1931 v Praze. Syn vědeckého pracovníka v oboru silnoproudé elektroniky. Manželka Helena Klímová (* 1937) je publicistka, redaktorka a psychoterapeutka, dcera Hana Pavlátová, rozená Klímová (* 1963) je výtvarnice a ilustrátorka. Bratr Jan Klíma (* 1938) je teoretický fyzik, překladatel a prozaik. – Ivan Klíma prožil jako dítě tři a půl roku v koncentračním táboře Terezín (od prosince 1941). Po válce vystudoval reálné gymnázium v Praze (mat. 1951). Začal studovat na Vysoké škole politických a hospodářských věd, po jednom semestru však roku 1952 přestoupil na FF UK. Studia češtiny a literární vědy ukončil v roce 1956 diplomovou prací o Karlu Čapkovi. V témže roce se stal redaktorem časopisu Květy, v roce 1957 získal roční stipendium Literárního fondu, od roku 1959 byl redaktorem nakladatelství Československý spisovatel (spoluredigoval zde edici Život kolem nás). V letech 1963–69 působil jako zástupce šéfredaktora Literárních novin, později Literárních listů a Listů (vždy až do jejich zákazu) a byl členem Ústředního výboru Svazu československých spisovatelů. Od podzimu 1969 přednášel šest měsíců jako hostující profesor na michiganské univerzitě v Ann Arbor (USA). Během 70. a 80. let krátkodobě pracoval v různých zaměstnáních (sanitář, posílkář, zeměměřičský figurant), většinou však byl spisovatelem z povolání. V prosinci 1989 byl jedním ze zakladatelů Obce spisovatelů, v letech 1990–93 byl předsedou českého centra PEN-klubu.

Časopisecky začal publikovat bezprostředně po druhé světové válce, od poloviny 50. let přispíval pravidelně hlavně do časopisů Květen, Literární noviny, Mladá fronta, Host do domu, Orientace, Divadlo (1964 zde hra Zámek, 1968 hra Porota), Literární listy, Listy, Plamen (1969 zde hra Cukrárna Myriam). V době, kdy neměl možnost doma oficiálně publikovat, vydával hojně v samizdatu (zejména v Obsahu, jehož vznik 1981 též inicioval, též v Lidových novinách aj.), v zahraničních periodikách (v Cross Currents 1986 hra Franz a Felice) i v časopisech exilových, zejména v římských Listech, mnichovském Obrysu či pařížském Svědectví. Od 1989 přispívá zejména do časopisů Kmen, Literární noviny, Lidové noviny (zde v letech 1994-2005 pravidelné fejetony v rubrice Poslední slovo), Mladá fronta Dnes, Xantypa dále do časopisů Mosty, Labyrint, Fórum, Signál, Reflex, Hospodářské noviny, České slovo aj. Od 1991 psal pravidelné Dopisy z Prahy pro Svenska Dagbladet a newyorský Newsday a fejetony pro Frankfurter Rundschau. Patří k nejpřekládanějším českým autorům, se zahraničními nakladateli spolupracuje i jako autor rozsáhlých předmluv k edicím děl českých spisovatelů (Jan Neruda, Karel Čapek, Jan Skácel).
Většina Klímových prací ze 70. a 80. let vycházela jednak v četných překladech v zahraničí, jednak doma v samizdatových edicích. Jde o prózy Milostné léto (1972), Markétin zvěřinec (1972), Malomocní (1974), Má veselá jitra (1978), první verze románu Soudce z milosti s titulem Stojí, stojí šibenička (1980), Moje první lásky (1981); Čekání na tmu, čekání na světlo (1982); Láska & smetí (1987), Moje zlatá řemesla (b. d., asi 1988) a divadelní hry Pokoj pro dva a jiné hry (1973, zahrnuje též Hromobití a rozhl. hru Ministr a anděl); Amerika (podle Franze Kafky, s Pavlem Kohoutem, 1974), Hry (1975), Franz a Felice (b. d., zřejmě 1983); v různých příležitostných samizdatových vydáních se objevily i Klímovy eseje (Už se blíží meče aj.). Klíma též přispěl do rukopisných a samizdatových sborníků Pozdravy Jaroslavu Seifertovi (1971); O čem bych psal, kdybych měl kam: Tak píšu vám, pane Hrabal! (1974); Když se řekne Werich (1975); Československý fejeton/fejtón (1975-1978); Karlu Kosíkovi k padesátinám (1976); Hodina naděje (1978); Jakémusi Alexandru K. (i ed. 1979); Chvála bláznovství (k 50. narozeninám Jana Trefulky, 1979); Nad procesem (i ed., 1980); Danny je náš (k 60. narozeninám Josefa Škvoreckého, 1984); Karlu Srpovi k padesátinám (1986); Nezabiješ! Neublížíš! Porozumíš…! (1989).
Klíma je autorem námětů pro loutkový film Kybernetická babička (1962, r. Jiří Trnka) a série námětů pro kreslené filmy O krtkovi, které zpracoval Zdeněk Miler (realizováno i v 70. letech). Román Milostné léto byl zfilmován ve Švédsku (En Kärleks Sommar, r. Mats Arehn, 1979). Československá, resp. Česká televize uvedla snímky Veverčí chvost (1962, r. Jaromír Vašta), Pokoj pro dva (1990, r. Jitka Němcová), Franz a Felice (1991, r. Zdeněk Potužil), Prezident a anděl, (1993, r. Jitka Němcová), Klára a dva páni (1994, r. Ivan Rajmont), Markétin zvěřinec (1998, r. Milan Cieslar), Ani svatí, ani andělé (2001, r. Viktor Polesný) a třemi scénáři přispěl Klíma do televizního cyklu Čapkovy kapsy (Zmizení herce Bendy /r. Vojtěch Moravec/, Jasnovidec /r. Jan Těšitel/, Zločin na poště /r. Martin Kopp/, 2010–2011). Televizní inscenaci podle hry Zámek vysílala západoněmecká televize v roce 1966. – Klímovy rozhlasové hry byly vysílány domácími i zahraničními stanicemi: Porota (1968, angl. BBC 1974, něm. 1978), Ženich pro Marcelu (1969, něm. 1969), Apartmá (něm. ÖRF 1971), Klára a dva páni (něm. ÖRF 1972), Ministr a anděl (švédsky 1974, něm. ÖRF 1979, česky 1994), Hromobití (1990). Rozhlasovou adaptaci románu Bezvadný den připravila Helena Klímová (1962), řada Klímových povídek i rozsáhlejších próz byla vysílána jako čtení na pokračování, někdy v dialogizované podobě. – Dokument o Ivanu Klímovi natočila Olga Sommerová v roce 1994 pro televizní cyklus GEN. – V roce 2002 byla Ivanu Klímovi udělena mezinárodní Cena Franze Kafky, v roce 2003 Cena Společnosti pro vědy a umění.
Šifer užívá výjimečně: k (především v Obsahu), někdy ik, I. K., kl. Pseudonym Milan Vika. Televizní hru pro mládež Padavka podepsal v 70. letech Jaroslav Dietl.

Klíma je prozaik, publicista, esejista, autor divadelních her i knížek pro děti; blízké jsou mu především menší útvary – povídka, črta, reportáž, novela. Citlivým přístupem ke skutečnosti a zaujetím pro obecně lidské problémy se už v prvních povídkách (Bezvadný den) a reportážích ze svérázného prostředí východního Slovenska (Mezi třemi hranicemi) přihlásil k literárnímu a myšlenkovému odkazu Karla Čapka, k němuž se jako jeden z prvních po válce vracel. (Uspořádal výbor z Čapkových próz, napsal několik doslovů k jeho dílům, a vydal esej Karel Čapek, který vznikl přepracováním diplomové práce, životopisnou monografii Velký věk chce mít též velké mordy a v neposlední řadě se Čapkovu dílu věnoval jako editor.) Na Čapkovu románovou tvorbu, především na jeho noetickou trilogii, navázal prózou Hodina ticha, jejíž příběh, situovaný na východní Slovensko, problematizoval dobovou představu o správnosti poválečného vývoje společnosti a postihoval zvláště konflikt mezi slepou, fanatickou vírou a poznáním. Filozofické podloží románu tvoří přemítání o obtížném hledání pravdy a smyslu života. Prostupují se zde dvě témata, která autora i nadále trvale poutala: problém lidské samoty a střetnutí jedince s mechanismy moci. Kruté mocenské manipulace odhalovaly od poloviny 60. let jak jeho prózy (dvojice novel z knihy Loď jménem Naděje), tak zejména dramata (Cukrárna Myriam, Ženich pro Marcelu, Porota), z nichž některá mají i rysy politické satiry (Zámek). Pod silným vlivem absurdního dramatu a Franze Kafky, k němuž se Klímovy prózy hlásí i četnými odkazy, tíhne jeho tehdejší tvorba k modelovosti a alegorii, sílí v ní pesimismus a skepse. (S kafkovskou inspirací se Klíma pokouší vyrovnat rovněž jako literární historik – např. ve studii ze souboru esejů a publicistických textů Už se blíží meče.) Lidské osamění, neschopnost vzájemného dorozumění a nalezení trvalého vztahu ztvárňuje především povídkový triptych Milenci na jednu noc (pandán k němu tvoří kniha Milenci na jeden den) a román Milostné léto. Pojetí samoty má u Klímy existenciální východisko, její příčinu však autor hledá nejen v absenci vědomí vyššího řádu, ale i v konkrétním stavu společenských poměrů.
V 70. a 80. letech se Klímova poetika poněkud proměňuje. Jeho epika staví více na realistickém příběhu, hojně se opírá o autobiografické zážitky disidenta (povídky Má veselá jitra, Moje první lásky, Moje zlatá řemesla, román Láska & smetí). Epickou linii jednotlivých próz přitom často přerušují reflexivní pasáže, dodávající jednoduchým příběhům nostalgický nádech. Klímova ústřední témata se znovu propojila v bilancujícím generačním románu Soudce z milosti, který vznikl přepracováním samizdatové prózy Stojí, stojí šibenička. Životní příběh silně autobiografické postavy soudce je hluboce poznamenán zásadními zvraty naší nedávné historie; směřuje k poznání, že i nejlepší ideje mohou být mocenskou mašinérií zneužity a že odpovědnost jedince za osudy světa je záležitostí osobního svědomí.
Z období po listopadu 1989 vytěžil autor románový životopis intelektuála, jemuž léta prožitá ve schizofrenii normalizace ztěžují možnost nalézt sebe sama (Ostrov mrtvých králů), a příběh tří různých generací pražských rodin, jejichž zástupci se složitě vyrovnávají nejen s minulou totalitou, ale také se svobodou a ztrátou ideálů ve svobodné společnosti (Ani svatí, ani andělé). Román Poslední stupeň důvěrnosti nabízí nosnou variaci zápletky představené v románu Láska & smetí; podtextem milostného vzplanutí mezi dvěma zadanými lidmi je zde hledání a ztráta víry v Boha a související etický rozměr lidských vztahů, fikční kulisou pak poměry v Čechách první poloviny 90. let. Další variací na již zkoumané téma (setkání politika s andělem) je novela Premiér a anděl, beletristický pohled na mocenskou scénu „demokratické“ společnosti, jehož absurditu a bezútěšnost odlehčuje komediální nadsázka.
Klímovu tvorbu pro děti (moderní pohádky Kokrhací hodiny a poetický dívčí příběh Markétin zvěřinec) charakterizuje humor a vlídná pohoda, částečně též prvky informativní a výchovné (Jak daleko je slunce; O chlapci, který se nestal číslem).

Z nejnovější tvorby: Absolutní frajer (2014), Jak daleko je slunce (2011), Jak se nestát vrahem (2012), Moje šílené století I, II (2010, 2011), O lásce, tichu i zradě (2012), Uprchlíci z cirkusu Gloria (2010)

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz a www.databazeknih.cz