Dnes oslaví 90. narozeniny spisovatel Karel Šiktanc

Karel Šiktanc – básník, autor pohádek, překladatel, se narodil 10. 7. 1928. Jeho otec byl truhlářem a později železničním zřízencem v ocelárnách. Středočeský venkov, kde Karel Šiktanc prožil dětství, podstatně poznamenal jeho dílo. V Praze studoval na Amerlingově učitelském ústavu (1943–1947) a Vysoké škole pedagogické (1948–1950). Roku 1950 však školu opustil a zvolil si povolání redaktora: nejprve krátce působil v kulturní redakci deníku Mladá fronta a v témže roce se stal redaktorem Čs. rozhlasu, vysílání pro mládež, později armádního vysílání. V letech 1955–1959 byl členem redakční rady časopisu Květen a literárního uskupení utvořeného kolem něj, které se hlásilo k programu tzv. poezie všedního dne; úzce spolupracoval s Jiřím Šotolou. Od roku 1960 byl vedoucím redaktorem nakladatelství Mladá fronta, od roku 1961 jeho šéfredaktorem. V druhé polovině 60. let náležel do redakčního okruhu časopisu Orientace (krátce i předsedal jeho redakční radě). S nastupující normalizací byla v Mladé frontě zlikvidována většina nákladu jeho sbírky Mariášky (1970) a Šiktanc sám z nakladatelství odešel (1971). V následujícím období vystřídal řadu příležitostných zaměstnání (mj. 1987–1988 hlídač tenisových dvorců Štvanice), pro svůj odmítavý postoj k totalitní státní moci a veřejnou angažovanost byl vyslýchán a zbaven oficiálních publikačních možností. – Po listopadu 1989 jej Václav Havel vyzval, aby za něj vykonával funkci předsedy nově vzniklé Obce spisovatelů (do dubna 1990), později byl členem její rady (do 1992). V letech 1993–1995 řídil edici České básně v nakladatelství Český spisovatel; od roku 1995 je v důchodu. – Syn Karla Šiktance Petr Halmay je básník.

Debutoval verši v roce 1949 v deníku Práce. Poezii, novinové články, úvahy a reportáže publikoval v periodikách: Práce, My, Mladá fronta, Lidové noviny, Literární noviny (Literární listy, Listy), Nový život, Čs. voják, Kulturní tvorba, Kultura, Plamen, Host do domu, Listy Klubu přátel poezie, Rudé právo, Tvorba, Mladý svět, Svobodné slovo, Lidová demokracie, Večerní Praha, Vlasta, Květy, Směna, Zemědělské noviny, Obrana lidu, Ohníček, Mateřídouška a Pionýr. V průběhu normalizace publikoval v samizdatových periodikách (mj. Spektrum, Obsah), na konci 80. let v Amatérské scéně, Lidové demokracii aj. – Po roce 1989 přispívá především do Literárních novin, dále do časopisů Obrácená strana měsíce; Tvar; Loutkář (zde jeho dramatický text Ledová nevěsta, 1998); Host; Weles; Souvislosti ad. – Významná část jeho díla vyšla v samizdatových edicích Petlice a Krameriova expedice: Český orloj (1974); Jak se trhá srdce (1978); Tanec smrti aneb Ještě Pámbu neumřel (1979); Pro pět ran blázna krále (1979), Sakramenty (1985); Srdce svého nejez (1988). – Přispěl též do samizdatových sborníků a antologií: Pozdravy Jaroslavu Seifertovi (1971); O čem bych psal, kdybych měl kam (Tak píšu vám, pane Hrabal!) (1974); Hlasy nad rukopisem Českého snáře (1981); Z pěstiček zaťatých. Básníkovi Janu Skácelovi k šedesátinám (1982); Písačky pro Dominika Tatarku (1983); Básníci a samotáři (1984), Na střepech volnosti (1987); Z Obsahu 1987 (1988); JK 75 (Pražská imaginace 1989, tisk k narozeninám Jiřího Koláře); Z Obsahu 1988 (1989). –
Napsal řadu pohádek pro Československý, resp. Český rozhlas: Královna s vlčí tváří (1992); Král Kamenné srdce (1992); O králi jasnozřivém a slepci převozníku (1994); Svatební šaty (1995); Nejčernější les (1995); Svatojánský oheň (1997); Tři spravedliví (1998, vše r. Karel Weinlich); Černý jezdec, bílý kůň (1999); Hodiny pro nevěstu (2000); Sivá princka (2001); Heřmaňský poklad (2002); Orlí kámen (2004); Černé peří (2005, vše r. Jaroslav Kodeš); Komteska a Koloděj (2005, r. Karel Weinlich); Jedna hrůza (2007, r. Yvona Žertová) aj.; dále je autorem rozhlasových her Putování za králem (1990, r. Petr Adler, na CD záznam scénického čtení 12. 4. 2008 pořídil Petr Kotyk) a Dar nedar (2003, r. Hana Kofránková). Šiktancovy pohádky z knih Královské pohádky (1994) a O dobré a o zlé moci (2000) byly též natočeny na 12 CD komplet Pohádky (2006, r. Jaroslava Šiktancová). –
Pro Čs. televizi napsal hry Nejkrásnější sen (1960) a Romance štědrovečerní (1963, s Jiřím Šotolou, obě r. Jiří Bělka) a pohádky Král, kejklíř a hvězdář (1971, r. Ludvík Ráža); Jak se ševcem šili čerti (1975, r. Svatava Simonová, podle Jiřího Mahena, pod jm. Mileny Medové); Dary hadího krále (1977, r. Libuše Koutná); Chudák muzika (1981, r. Svatava Simonová, pod jm. Mileny Medové); Švec z konce světa (1986, r. Věra Jordánová); Kouzelnice od Křídového potoka (1988, r. Vladimír Karlík, pod jm. Mileny Medové); Pravda a lež (1992, r. Vlasta Janečková); Duhová hora (1994, r. Miloš Bobek); O králi, hvězdáři, kejklíři a třech muzikantech (1996, r. Zdeněk Havlíček); Stříbrný a ryšavec (1998, r. Vladimír Drha); Král ozvěny (1999, r. Dušan Klein); Paní Mlha (2000, r. Moris Issa); Zvon Lukáš (2003, r. Jitka Němcová); Křišťálek meč (2007, r. Jitka Němcová) aj. –
Některé jeho verše byly zhudebněny (mj. píseň na jeho text Praha je zlatá loď zazněla ve filmu V proudech, 1957, r. Vladimír Vlček) a použity též pro dramatizaci (mj. Patetická. Recitační kompozice podle stejnojmenné poémy Karla Šikatnce, scénář Josef Henke, hudba Luboš Fišer, in Černé hodinky, 1964). – Předmluvami a doslovy doplnil knihy Jiřího Wolkera O milionáři, který ukradl slunce (1961); Luďka Noska Profesionální svaly (1992); Milana Hrabala Kamenná křídla (1995); Karla Hynka Máchy Máj (1999); Oty Pavla Jak jsem potkal ryby (2002, původně v roce 1974 pod jménem Ladislav Ducháček) aj. –
Vedle řady jiných ocenění dostal v roce 1989 Seifertovu cenu (za sbírku Srdce svého nejez); v roce 2000 Státní cenu za literaturu (za sbírku Krevel), v roce 2004 cenu Magnesia Litera (za sbírku Zimoviště). Nejnovější básnická sbírka Nesmír byla nominována na cenu Magnesia Litera 2011. V roce 2010 jej prezident vyznamenal medailí Za zásluhy. – K Šiktancovým 80. narozeninám uspořádal Petr Hruška rukopisný sborník Šlechtictví neklid (2008). –
V 70. letech Šiktanc podepisoval své televizní pohádky jménem Mileny Medové a rozhlasové pohádky jménem Evy Králové. V osmdesátých letech publikoval pod cizími jmény i knižně (např. pod jménem Vladimíra Pistoria, Jiřího Šebánka, Vladimíra Remeše, Libuše Palečkové či Soni Pilkové aj.).

Karel Šiktanc je básník dramatického, nepokojného světa subjektu, do jehož bytí vždy podstatně zasahuje vnější realita stejně jako mytická síla minulosti. Motivicky jeho básně čerpají především z tradičního venkovského světa, jeho pohanských zvyklostí a křesťanských rituálů, Šiktanc jej však zbavuje obvyklé idyličnosti kontrastním střetáváním předmětných detailů a personifikací abstrakt. Stejně tak se střetá jeho bohatý slovní materiál, originální neologismy, biblismy a archaismy, s hojnými projevy hovorovými a dialektickými. Jeho poezie má značnou zvukovou působivost a velmi bohatou hláskovou instrumentaci, je psána rytmicky i rýmově výrazným veršem, zdůrazněným dalšími básnickými figurami (časté jsou zejména anafory, aliterace aj.).
Do literatury Šiktanc ovšem vstoupil na počátku 50. let poezií budovatelsky nadšeného optimismu a neosobního patosu (Tobě, živote!, Pochodeň jara). Jednostrannost ideologického vidění prvních sbírek básník posléze kriticky reflektoval ve Vlnobití, ale teprve ve sbírce Žízeň, vzniklé ve znamení poetiky všedního dne a kladoucí důraz na prostotu a předmětnost výpovědi, přinesl subjektivnější, rozporuplnější a také přesvědčivější obraz světa. Ze subjektivního vnímání výrazných dějinných událostí vyrůstají básnické skladby Heinovské noci (s tématem Lidic) a Patetická (o únorových dnech 1948). V první z nich Šiktanc nalezl svůj typický, úsečný jambický verš, smyslově bohatou metaforiku i dramatický rytmus střihu lyrických detailů a vyprávěných dynamických pasáží. Zejména tu však objevil téma paměti, které se stalo východiskem pro celou jeho další tvorbu. K paměti národní (Město jménem Praha) se v jeho verších a sbírkách postupně přiřazuje paměť rodová (Artéská studna), intimně osobní (Mariášky) a předhistorická paměť mýtů a archetypálních hodnot (Adam a Eva). Prosívání minulosti a její konfrontace s přítomností vedly básníka k rozkrývání trvalých, neustále se opakujících významů lidské existence. Tomu pak byl v jeho skladbách podřízen i nelineární, cyklický čas a jejich kruhová kompozice (zvěrokruh, dny v týdnu, měsíce v roce). Mýtotvorná síla Šiktancových veršů je zvlášť působivá ve skladbě Adam a Eva, v níž je za pomoci starozákonních jazykových prostředků, motivů a citací zachycen obrozující se milostný vztah, vyvzdorovaný na nicotě vyprahlého nitra i vnějšího světa „darmoděje“. Milostná střetání jsou přitom v Šiktancově díle provázena zvláštní fatalitou, dramatickým vyhrocením a svíravou úzkostí z pomíjivosti (Jak se trhá srdce).
Na počátku tzv. normalizace vzniká Šiktancovo vrcholné dílo Český orloj: cyklus dvanácti básní sestavených podle měsíců v roce, bohatě a složitě komponovaný, který je mohutným prolnutím všech vrstev paměti. Má dialogický charakter rozhovoru otce se synem, který je vypravován do dospělosti a vybavován životními zkušenostmi, těženými z otcova osudu i z národních, křesťanských a pohanských tradic předků. Středovou hodnotou se zde stává země (v alegorii ženy), česká krajina s celým svým dědictvím hodnot a obrodnou silou, uskřinutá mravním marasmem neutěšené přítomnosti. Český orloj je psán v bolestně naléhavé intonaci, mnohdy má charakter vyzvání, příkazu, zapřísahání, modlitby, kletby či zaříkávadla. Obraz zpustošeného světa a ztrácené lidské důstojnosti se v této době stává určujícím „prostorem“ většiny Šiktancových sbírek (Zaříkávání živých, Utopenejch voči, Srdce svého nejez). Je sestavován z krutých, vizuálně působivých motivů (krev, tma, světlo, nahota), z nichž ústřední postavení zaujímá smrt. Hrozba konečnosti básníka nepřetržitě vtahuje do aktivního vzdoru činem s jeho kolektivní důsažností, uchováním a předáním tradičního dědictví (Nebožka smrt). Skladba Tanec smrti aneb Ještě Pámbu neumřel pracuje ve stylu lidové barokní divadelnosti s dialogy, chórem a s postavou smrti vítězící nade vším i s postavou lidsky bezmocného boha, přihlížejícího pokračující zkáze. Dítě, které tento bůh v závěru křtí svým pláčem nade světem, je spolu se symbolem básnického slova jediným vzdorem zmaru. Hlas, bránící lidskou důstojnost (propůjčující místy veršům téměř aristokratický tón), je vlastní i básním z následujících, volněji komponovaných sbírek (Ostrov Štvanice, Hrad Kost).
Básně poněkud kratšího rozsahu jsou psány zhutněným veršem, zpřítomňujícím autorovo poselství v náznaku, v zámlce a jisté zlomkovitosti obrazů a dějů. Vše se v nich stahuje, úží a svírá, vše naplňuje tíseň a zároveň vzepření proti konzumní hlušině a vlažnosti usedlé existence. Do centra básně se stále častěji přesouvá sám jazyk, slovo a promluva (Řeč vestoje). Na stavu řeči, na tom, jak s ní zacházíme a jak v ní „bytujeme“, je totiž úroveň našich životů nesmlouvavě viditelná. Novým tématem autorových pozdních sbírek, včetně té dosud poslední (Vážná známost), je stáří. Jde o typické šiktancovské drama, nikoliv zklidněné a smířené přijetí údělu a situace: básníkův poměr se světem a se sebou samým je vždy veskrze vášnivý, konfliktní, plný střetů, svárů, paradoxů, neuspořádaný a věčně rozházený do kontrastů a nejistot. Je to stálé vzpínání a vzpírání se něčeho horoucího uprostřed houstnoucího šera. – Od 60. let se Šiktanc okrajově věnoval rovněž psaní písňových textů a překládal poezii (zpočátku ruskou a sovětskou, později s pomocí podstročniků též antickou a starou čínskou).

Nejnovější dílo: Hora Zlodějka (2016), Horniny (2016), Na Knížecí (2014)

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz a www.databazeknih.cz