Dnes oslaví 90. narozeniny spisovatel Vladimír Přibský

Vladimír Přibský – vlastním jménem Vladimír Řezáč, se narodil 20. 1. 1932 v Přibyslavi. Pseudonymu podle rodného města užívá od počátku literární činnosti. Jeho otec, JUDr. Vladimír Řezáč (1893–1956) byl v mládí hráčem fotbalového klubu Sparta, čelným funkcionářem vysokoškolských a sportovních spolků (mj. po 1918 předsedou Čs. fotbalového svazu); v letech 1930-1940 působil jako notář v Přibyslavi, v letech 1946-1947 byl sekčním šéfem Ministerstva práce a sociálních věcí ČSR; po vyloučení z KSČ 1949 nesměl dále úřad notáře zastávat. – Po maturitě na reálném gymnáziu v Roudnici nad Labem (1950) chtěl Vladimír Přibský studovat na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, nebyl však přijat. Krátce pracoval jako skladník a úředník roudnického komunálního podniku. Působení v místních dramatických a recitačních souborech ho roku 1951 přivedlo ke studiu dramaturgie na Divadelní fakultě Akademie múzických umění (DAMU); roku 1952 však byl ze studia vyloučen a stal se pomocným rekvizitářem v Armádním uměleckém divadle E. F. Buriana. Od roku 1953 studoval historii, zprvu na Fakultě společenských věd Vysoké školy politických a hospodářských věd, od roku 1954 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Absolvoval roku 1957 diplomovou prací Stávka typografů 1869 (materiálu později využil v románu Vzplanutí). Krátce působil jako tajemník závodního klubu Závodů Vítězného února v Hradci Králové, v červenci 1958 obdržel tvůrčí stipendium. Na konci roku 1959 vedl Místní osvětovou besedu ve Znojmě, roku 1960 pracoval jako redaktor kulturní rubriky Mladého světa. Od roku 1961 je ve svobodném povolání, jen příležitostně přijímal krátkodobá zaměstnání: roku 1964 pracoval v Československém rozhlase, v letech 1967–68 redaktorem nakladatelství Svoboda, v roce 1970 po dobu čtyř měsíců působil jako dramaturg Československého filmu, poté byl propuštěn. Roku 1960 se stal kandidátem Svazu československých spisovatelů, roku 1967 byl přijat za člena. Roku 1989 se stal s Romanem Rážem, Miroslavem Ivanovem a Zeno Dostálem jedním z iniciátorů vzniku organizace spisovatelů-nestraníků Klub 89, 1995 zvolen jeho místopředsedou, 1996 se stal šéfredaktorem jeho čtyřměsíčníku Česká povídka; Klub 89 zanikl k 31. 12. 1999 a Vladimír Přibský byl jeho posledním, likvidačním předsedou.

Od debutu v časopisech Nový život (1953 zde povídky ze souboru Celý den do konce týdne) a Dikobraz (satirické texty) pravidelně přispíval prózami, fejetony, epigramy aj. do týdeníků Signál, Ahoj na sobotu, Roháč a Stadion, dále do periodik Mladá fronta, Svět v obrazech, Mladá vesnice, Vlasta, Květy, Svoboda, Květen, Nová cesta a Univerzita Karlova. V 60. letech otiskoval povídky v časopisech Host do domu, Červený květ, Nový život, Plamen, Kulturní tvorba, Kultura, Literární noviny, později v Tvorbě, Kmeni a Literárním měsíčníku. V 90. letech přispíval do časopisů a novin:…atd., Svobodné slovo, Naše rodina, Prostor, Necenzurované noviny, Český dialog, Práce, Česká povídka, Obrys-Kmen, Tau. – Spolupracoval s Československou televizí a Československým rozhlasem. Je autorem scénářů televizních inscenací Tancovačka (1964, režie Jiří Bělka), Cestující se připraví k odletu (1973, režie Oldřich Kosek), Vztek (1974, r. Jaroslav Hužera, podle románu Vzplanutí), Nástup možný ihned (1975, r. Oldřich Kosek). Na námět próz Vladimíra Přibského byly natočeny televizní hry Začít znovu (1981, režie Jiří Bělka, scénář Nataša Krempová, podle prózy Zítra přijdu naposled) a Sedm bílých plášťů (1990, režie Zdeněk Kubeček, scénář Miloš Smetana, podle stejnojmenné detektivní prózy). Pro rozhlas napsal přes dvě desítky her původních i podle vlastních próz, např. Arbitráž od dvou (1964, podle prózy ze souboru Jiné léto), Čisté víno (1967), Sólistka (1967), Pátá zeď (1971, podle prózy ze souboru Jiné léto), V pátek (1972, podle prózy ze souboru Celý den do konce týdne), Konec jedné dovolené (1972), Hovor před jednadvacátou (1972), Kdepak Heřman (1974), Za svítání (1975), Zítra přijdu naposled (1976, podle stejnojm. prózy), Dívka s kufrem (1978), Kde hledat bratrance (1983), Druhá možnost (1986), V pátek jí to řeknu (1987). – Výjimečně užil pseudonymu A. D. Regner (1992).

Knižní debut Vladimíra Přibského z roku 1960, povídkový soubor Celý den do konce týdne, žánrově přísluší k próze s výrobní tematikou; zobrazení pracovního prostředí odpovídající poetice předchozího desetiletí (včetně využití profesního a agitačně osvětového slangu) je zde však modifikováno důrazem na všední rozměr pracovních a soukromých problémů. Zájem o vykreslení vztahů mezi lidmi na pozadí dobové společenské situace je příznačný i pro autorovu další tvorbu, zpravidla s tématem charakterového a hodnotového dozrávání mladých lidí, formování jejich životních postojů i vztahu ke společnosti (Jiné léto, Známost s Eliškou, Útěk z místa činu). Spíše než rozkrytí složitosti světa postav přitom u Přibského dominuje lehkost vypravěčského stylu, živý, „autentický“ dialog, inklinace k rutinní stavbě děje, a také kumulace drobnokresebných postřehů. V románu Čaj pro návštěvu je vývoj osobnosti hlavní hrdinky zdůrazněn vrstvením a prolínáním tří dějových a časových pásem, představujících klíčové etapy jejího života. Válečné prožitky a jejich vliv na další postoje autorovy generace jsou tématem souboru próz Barvy našich nocí a povídky pro mládež Můj zcela nevhodný kamarád, v níž prokreslení psychologie mladých protagonistů opět provází naznačení sociálního podtextu jejich chování. Soudobá společenská problematika je přítomna i v Přibského prózách ze 70. a 80. let, zachycujících citové vztahy v rodině (Jeho žena, její muž, V pátek jí to řeknu). K ožehavému tématu posrpnové emigrace se chtěl – při zachování loajality k dobovým tabu – vyjádřit románem Američanka. Odbornosti historika využil jak v románu Vzplanutí, zobrazujícím vedle citového dospívání hlavního hrdiny i sociálně politické hnutí českých typografů, tak i v románu pro mládež Bratři ohnivého srdce, zasazeného do doby kulminujícího a doznívajícího husitského hnutí. Nezanedbatelnou část tvorby Vladimíra Přibského tvoří četné povídky a romány s kriminální tematikou; od roku 1989, kdy byla řada Přibského titulů stažena z edičních plánů nakladatelství, po deset let tvořily jedinou vydávanou část jeho produkce, mj. též v edicích populární literatury Nakladatelství Ivo Železný. Knížkami o komisaři Bambusovi rovněž tento žánr užil na poli literatury pro děti. Po roce 2000 vyšla jeho volná románová trilogie přibližující osudy hvězd českého předválečného filmu, Adiny Mandlové, Lídy Baarové a Nataši Gollové (Adina, Krása je můj hřích, Roztomilé děvče), k námětům z historie se znovu obrátil v románu z husitské doby Meč a pravda, v prózách s fiktivními příhodami ze soukromí Karla IV. (Můj muž Karel IV. Z deníku královny Anny Svídnické; Má čtvrtá žena Alžběta) a Marie Terezie (Její počestné Veličenstvo císařovna). Znovu se zabývá i bizarním a hektickým životem současníků, žen (Slečny z kavárny Corso) i mužů (Pánové v nejlepších letech) a přes komiku soukromí svých hrdinů rovněž nahlíží politické události minulosti vzdálenější (Rozmarné jaro 1968) i nedávné (Pane ministře, volá Sarajevo).

Z nejnověji vydaných knih: Lída Baarová – Krása je hřích (2014), Město hříšníků (2014), Milenec královny vdovy (2012), Nataša Gollová – Roztomilé děvče (2013), Skandál století (2016), Valdštejn a Eleonora (2009), Vraždění lazebnic (2013), Záhadný úsměv Polyxeny z Lobkovic (2010)

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz a www.databazeknih.cz