Dnes oslaví 90. narozeniny spisovatelka Eva Kantůrková

Eva Kantůrková (rozená Sílová, poprvé provdaná Šternová) – prozaička, filmová scénáristka, publicistka, se narodila  11. 5. 1930 v Praze. Otec Jiří Síla (1911–1960) byl komunistickým novinářem, matka Bohumila Sílová (1908–1957) spisovatelkou. První manžel Jan Štern (* 1924) byl básník a publicista, druhý manžel Jiří Kantůrek (1932-1998) byl novinář a televizní publicista (1989–92 ředitel Československé televize). Z prvního manželství má syny Ivana Šterna (* 1949, v letech 2001–06 ředitel stanice Český rozhlas 6) a Jana Šterna (* 1953, novinář, producent, televizní dramaturg a režisér).
V letech 1949–50 pracovala Kantůrková jako redaktorka Mladé fronty. Po maturitě na dělnické přípravce (1951) studovala filozofii a historii na FF UK (absolvovala 1956 prací Slovanská lípa v roce 1848). V letech 1956–58 byla tajemnicí Československého svazu mládeže na Strojní fakultě ČVUT, poté v domácnosti. V roce 1966 nastoupila do Československého ústředí knižní kultury. Od roku 1967 spisovatelka z povolání. Byla signatářkou a v roce 1985 mluvčí Charty 77. Po zahraničním vydání knihy rozhovorů Sešly jsme se v této knize a po zadržení francouzského kamionu se zakázanou literaturou na českých hranicích byla v květnu 1981 obviněna z podvracení republiky a zatčena; v březnu 1982 byla propuštěna bez soudu, ale trestní stíhání proti ní bylo zastaveno až v prosinci 1989. Patřila k zakladatelům Občanského fóra, v letech 1990–92 byla poslankyní ČNR a členkou jejího předsednictva. Poté spisovatelka z povolání, v letech 1994-96 a 2005-07 předsedkyní Obce spisovatelů. V letech 1998-2000 působila jako ředitelka Odboru literatury a knihoven Ministerstva kultury České republiky. Od roku 2003 je členkou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Od roku 2006 je prezidentkou nově založené Akademie literatury české.

Od roku 1964 publikovala v novinách a časopisech: Směna, Rudé právo, Literární noviny, Kulturní tvorba, Plamen, Práce a Film a doba. Fejetony a eseji přispívala v 70. a 80. letech do samizdatových (Kritický sborník, Obsah) a exilových periodik: Listy (Řím), Svědectví (Paříž), Obrys (Mnichov), Rozmluvy (Londýn). Po listopadu 1989 spolupracovala především s Tvarem, Literárními novinami, Novými knihami, časopisem Dokořán aj.
V samizdatových edicích publikovala knihy Muž v závěsu (D 1977, podle stejnojmenné povídky); Černá hvězda (R 1977); Sen o zlu (filmová povídka, 1977); Po potopě (televizní scénář, 1979); Pán věže (R 1979); Fejetony 1976–1980 (1980); Dvanáct rozhovorů (1980, později pod titulem Sešly jsme se v této knize); Povídky pro Bleka (1981); Dopisy z vězení (1982); Dialog o víře (1982); Eseje (1983); Novely (1983, později pod tituly Člověk v závěsu a Krabička se šperky); Mé přítelkyně v domě smutku (R 1984, později pod titulem Přítelkyně z domu smutku); Které je to slovo? (FF, EE 1984); Jan Hus (R 1988, ke knize se pojí samizdatový sborník recenzí Je Hus ještě aktuální?, 1989); Valivý čas proměn (EE 1988). Uspořádala ineditní sborník recenzí a ohlasů Nad IV. dílem Pamětí Václava Černého (1984) a sborník k 50. výročí úmrtí Josefa Pekaře Pekařovské studie (1987). Účastnila se též samizdatových sborníků: Československý fejeton/fejtón 1976/77, 1977/78; 1978/79; Hodina naděje (1978); Chvála bláznovství (k 50. narozeninám Jana Trefulky, 1979); K 75. narozeninám Václava Černého (1980); Byl to statečný člověk (k nedožitým 72. narozeninám Františka Kriegla, 1980); Hlasy nad rukopisem Českého snáře (1981); Kešot (1983); Písačky pro Dominika Tatarku (1983); In memoriam B. F. (1984); Setkání. Panu profesorovi k 80. narozeninám (Václavu Černému, 1985); O odpovědnosti v politice a za politiku (1986); Františkovi k šedesátce kamarádi /ti lepší/ (Františku Kautmanovi, 1987); Jaroslav Durych 2 (1987); O československém vězeňství (1987); Politik a politika (k 60. narozeninám Jaroslava Šabaty, 1987); Sborník pro Jana Lopatku a Andreje Stankoviče k jejich pětačtyřiceti se zpožděním dvou let (1987); Světlá lhůta (Jiřímu Grušovi k 50. narozeninám, 1988); Československo 88 (1989) a sborníků a antologií vydávaných v cizině.
Podle vlastních próz napsala scénáře k filmům Smuteční slavnost (1968, r. Zdeněk Sirový) a Ceremoniář (1996, sc. + Jiří Věrčák, r. J. Věrčák), k televiznímu filmu Člověk v závěsu (1992, r. Viktor Polesný) a čtyřdílnému seriálu Přítelkyně z domu smutku (1992, r. Hynek Bočan, sc. + Václav Šašek, 1994). Je též autorkou scénáře k televiznímu dokumentárnímu filmu Svědectví o smrti Pavla Wonky (1991, r. Jan F. Mudra. Dramatizace jejího románu Přítelkyně z domu smutku byla mj. uvedena v angličtině na experimentální scéně v New Yorku (1994). Divadelní adaptaci Olbrachtovy prózy Bratr Žak (1972) a televizní hru Hospoda U tří nevěst (1972) podepsal Karel Pokorný. Dramatizace Bratra Žaka se stala východiskem stejnojmenné opery Miloše Vacka (1978). Kantůrkové scénář televizního seriálu Pohádky o Pavím očku (1970) podle knih Bohumily Sílové podepsán krycím jménem O. Grygarová.
Za prózu Mé přítelkyně v domě smutku získala Cenu Toma Stopparda (1984), za román Jan Hus Cenu Jana Palacha (1989), za román Zahrada dětství jménem Eden Cenu Egona Hostovského (1999) a za celoživotní dílo Cenu Ladislava Fukse (2008).

Již první prózy Evy Kantůrkové dokládají její snahu vyrovnat se s politickým vývojem české společnosti posledních desetiletí a zachytit jeho konfliktní průměty v nezaměnitelných osudech lidí. Deziluze z důsledků kolektivizace prostupuje román Smuteční slavnost, vyprávějící o pohřbu a tragickém údělu sedláka, jenž byl v 50. letech z politických důvodů donucen opustit majetek i vesnici. Pokusem o modelovou analýzu lidského chování a o pojmenování motivace lidského vzdoru vůči společnosti je próza Pozůstalost pana Ábela s tragikomickou až groteskní postavou úředníka, udržujícího prostřednictvím sítě jemných intrik milostný poměr s několika ženami. Výjimečné situace, které odkrývají citovou, mravní a intelektuální osobitost každého jednotlivce, tvoří také osu psychologických povídek soustředěných v knize Krabička se šperky.
V 70. letech se pod tlakem normalizace Kantůrkové tvorba více politizovala. Román Černá hvězda v silně subjektivizovaném a lyrizovaném vyprávění retrospektivně líčí postupné vystřízlivění předválečného komunistického novináře. Složitě komponovaná próza pracuje s metodou proudu vědomí a prostupuje se v ní několik epických rovin, které uvádějí individuální příběh, inspirovaný patrně osudem autorčina otce, do širokých společenských souvislostí. Obdobné téma má i následující Pán věže. V prvním plánu klíčového románu je zobrazen příběh předního českého spisovatele, propagátora a symbolu umělecké tvorby sloužícího komunistické ideologii; jeho vývoj až po rok 1968 a rozchod s vlastní minulostí přitom Kantůrková konfrontuje s příběhem Ješui z Nazaretu, jenž má prostřednictvím nadčasově platných myšlenek poukazovat k podstatě lidského konání. Souvztažnost soukromého a společenského, alegorické sepětí minulosti a přítomnosti určily i prózu Jan Hus, která stojí na pomezí mezi románem a literaturou faktu. „Na největším lidském příběhu českých dějin“ Kantůrková hledala historickou analogii k normalizační současnosti. V duchu Charty 77 zdůraznila význam svobody člověka a zamýšlejíc se nad dějinnou úlohou mimořádné osobnosti pojala Husův život jako konflikt mravnosti, vnitřní pravdy jedince a pokleslé morálky doby.
Osobní zkušeností je bezprostředně inspirována próza Přítelkyně z domu smutku, lokalizovaná do věznice. Na rozdíl od ostatních autorů české vězeňské literatury (Jiří Mucha, Karel Pecka, Jan Beneš) zůstává Kantůrková věrna psychologické próze a vedle své vlastní situace disidentky se soustřeďuje především na vykreslení niterného rozměru života svých spoluvězeňkyň. Postižením jejich charakterových a povahových rysů dosahuje hlubokých portrétů lidí stojících na okraji společnosti a zároveň utváří analogii mezi jejich situací a životem v totalitní společnosti.
Souborem esejů rámcově věnovaných několika výrazným postavám české společnosti (Václav Černý, Milan Šimečka, Josef Zvěřina) podala nezakrytě subjektivizovaný obraz své osobní i občanské zkušenosti a názorového vývoje před listopadem 1989 a po něm (Památník a Záznamy paměti). Další esejistický soubor publikovaný pod titulem Valivý čas proměn představuje návrat do období, kdy autorčina tvorba vycházela z prostředí disentu a kdy jejím klíčovým záměrem bylo reflektovat vzájemný vztah mezi tímto specifickým milieu a českou společností. Volně navazující soubor Jsem osoba vzdorovitá a neposlušná dokládá proměny autorčiny esejistiky po roce 1990 a odhaluje jednak konstantní, nadčasová témata, jimž se Kantůrková ve své esejistice věnuje, jednak novou síť témat a myšlenkových poloh, vyplývajících z posunů v kulturní a politické situaci tohoto období. Most přes Dlouhou řeku je propagačně a idylicky laděný (a proto kontroverzní) cestopis vycházející z autorčiny účasti v české kulturní delegaci na návštěvě komunistické Číny počátku 21. století.

Dílo: Jen tak si maličko povyskočit, 1966 – sbírka psychologických povídek, Smuteční slavnost, 1967 – společensko-kritický román, kde hlavním motivem je chystaný pohřeb komunistického tajemníka, dávají čtenáři příležitost seznámit se s událostmi na malém městě roku 1948 a následné kolektivizace zemědělství z různých pohledů několika vypravěčů; zfilmováno roku 1968 Zdeňkem Sirovým (film mohl být promítán až po roce 1989), Po potopě, 1969 – román; hrdinka románu, malířka a matka dospívající dcery, se po rozchodu s mužem psychicky zhroutí, z čehož se pak zotavuje na psychiatrické klinice, Nulový bod, 1970 – ministerský úředník, který v roce 1948 přišel o kariéru a i nadále prožíval řadu osobních tragédií, se rozhodne pro sebevraždu; román formou retrospektivy vypráví příběh celého jeho života, Černá hvězda, Kolín nad Rýnem 1982, Praha 1992 – příběh levicového novináře, který prožívá chvíli deziluze a rozpadu dosavadních životních hodnot – pokus autorky vyrovnat se s vlastní změnou postoje vůči komunismu, Člověk v závěsu, 1977, Kolín nad Rýnem 1988 – sbírka novel, Pozůstalost pana Ábela, 1977 Kolín nad Rýnem, Praha 1990, Pán věže, samizdat 1979, Praha 1992 – román inspirovaný příběhem Ježíše Krista, znova 2004, nakl. Adonai, ISBN 80-7337-161-8, Přítelkyně z domu smutku, Kolín nad Rýnem 1984, Praha 1990 – nejznámější kniha, z prostředí vězení s autobiografickými prvky; roku 1992 byl podle románu natočen režisérem Hynkem Bočanem čtyřdílný televizní seriál, Jan Hus: příspěvek k národní identitě, samizdat 1986, Praha:Melantrich 1991, Praha:Hynek 2000, Praha: Ideál 2008 – historická studie o životě mistra Jana Husa, Památník, 1994 – deníkovou formou psaná autobiografie, Záznamy paměti, 1997, nakl. Hynek, ISBN 80-85906-66-X, Zahrada dětství jménem Eden, 1998, Nejsi, 1999 – kniha vyrovnávající se s manželovou smrtí, Nečas, 2000 – autobiografický román, Jsem osoba vzdorovitá a neposlušná, 2005, nakl. Host, ISBN 80-7294-169-0, Démoni nečasu, 2007, nakl. Baronet, ISBN 978-80-7384-031-0, Vy nám taky: momentky života, Praha:Erika 2008 – Scénky z vlastního života, konfrontace vztahu k dnešku i včerejšku, Doteky, Praha:Dauphin 2009 – Román s duchovním rozměrem o proplétajících se osudech dvou lidí, vzdálených a přesto se sbližujících^[4]. ISBN 978-80-7272-202-0, Tati!, nakl. Dauphin, 2010, ISBN 978-80-7272-234-1, Nečekej, až zajde slunce!, nakl. Dauphin, 2011, ISBN 978-80-7272-394-2, Řekni mi, kdo jsi, 2012, nakl. Torst, ISBN 978-80-7215-436-4, Tajemství sametu, 2013, Člověk v závěsu, 2014, Nesmiřitelná řeč, 2014,

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz, www.databazeknih.cz, http://cs.wikipedia.org