Dnes oslaví 95. narozeniny publicista a překladatel A. J. Liehm

Antonín Jaroslav Liehm – publicista a překladatel, se narodil 2. 3. 1924 v Praze. Jeho otec byl advokátem, první manželka Marie Liehmová (* 1922) nakladatelskou redaktorkou, překladatelkou z němčiny a slovenštiny, druhá manželka Drahomíra Liehmová (* 1928) je novinářka, publikovala zejména pod původními jmény Drahomíra Novotná a Drahomíra Olivová, v zahraničí vystupuje pod jménem Mira Liehmová (vydala knihu o východoevropském filmu Il cinema nell’Europa dell’Est 1960–1977, Benátky 1977).
Liehm v Praze vystudoval gymnázium (maturita 1943) a v roce 1949 absolvoval Vysokou školu politickou a sociální. Zároveň v letech 1945–1949 spolupracoval s E. F. Burianem na časopisu Kulturní politika nejprve jako odpovědný redaktor, pak člen redakčního kruhu. Od roku 1948 byl zástupcem vedoucího tiskového odboru na ministerstvu zahraničních věcí, odkud však byl v roce 1949 propuštěn mj. za šíření parodie na Nezvalovu sbírku Veliký orloj. Krátce působil v Pragopressu, 1950 nastoupil dvouletou vojenskou službu, kterou odsloužil v časopise Naše vojsko, a poté pracoval v zahraniční redakci ČTK. Roku 1956 se vrátil na ministerstvo zahraničních věcí do své původní funkce, po opětovném propuštění v roce 1961 vedl v časopise Literární noviny filmovou rubriku a zahraniční oddělení. Od podzimu 1968 do léta 1969 byl zástupcem Čs. státního filmu v Paříži. Poté se rozhodl zůstat v exilu. Postupně přednášel na školách: Université de Paris, Vincennes, Sorbonne a Nanterre (1969–1970), City University of New York (1970), University of Pensylvania (1980–1981), Université de Geneve a Université de Paris VII (1982), Université de Paris VI (1983–1987), École des Hautes Études en Sciences Sociales (Paříž, 1988–1989). Odchod do důchodu mu umožnil, aby se plně věnoval redakční práci zvláště v časopise Lettre internationale, který redigoval od roku 1984 (vydávaný nejprve francouzsky v Paříži, postupně pak v italské, španělské, německé a srbochorvatské mutaci, od roku 1990 česky v Praze, poté v mutacích ruské, maďarské, rumunské, chorvatské a bulharské). Dále redigoval periodické almanachy Čtení na léto (Řím 1980–1989, jednou ročně při časopisu Listy), 150 000 slov (1982–1991, třikrát ročně).

Debutoval roku 1940 v listu Kruh přátel Divadla EFB, dále publikoval v periodikách: Kulturní politika, Naše vojsko, Lidové noviny, Literární noviny, Kino, Večerní Praha, Film a doba, Host do domu, Divadelní noviny, Filmové a televizní noviny, Divadlo, Plamen, Kultúrny život (Bratislava), Slovenské pohľady (Bratislava), Listy (Řím, Praha); od 1990 v časopisech Rovnost, Literární noviny, Lidové noviny, Květy (1991 zde na pokračování vzpomínky Když jsme byli mladí), Svobodné slovo, Plzeňský deník, Rudé právo, Mosty, Národna obroda (Bratislava) aj. Přispíval také do řady zahraničních perodik (Rakousko, USA, Francie, Německo aj.) a spolupracoval s rozhlasovými stanicemi Svobodná Evropa, BBC, Deutsche Welle, Radio France International, France culture aj. – Své publikace podepisoval obvykle jen s iniciálami křestních jmen jako A. J. Liehm. Užíval pseudonymů a šifer: Dalimil (koncem 60. let v Literárních novinách střídavě s Václavem Klausem a Jaroslavem Šedivým, od 1970 sám v Listech), Jan Čech, AJL, ajl.

Svou kulturněpolitickou činnost zakládá publicista Liehm na přesvědčení, že v českých zemích – prostoru, kde vždy docházelo ke konfrontaci a souběžnému rozvíjení různorodých tradic – hrály po staletí mimořádně významnou roli kultura a umění. Společenským kritikem a podněcovatelem zůstává i tehdy, když píše o umělecké tvorbě, tedy především ve filmových kritikách. Významně se takto angažoval v 60. letech, v souvislosti s nástupem filmové „nové vlny“, které přisuzuje světový význam. O literatuře Liehm psal pouze ojediněle, a to spíše o autorech zahraničních, jimž také věnoval první z dvojice svých knih interviewů Rozhovor (s autory, které nejvíce překládal: Louisem Aragonem, Jeanem-Paulem Sartrem, Robertem Merlem aj.). Tvorbě Milana Kundery, Egona Hostovského, Josefa Škvoreckého a dalších soudobých českých spisovatelů se začal věnovat v exilu, v textech adresovaných zahraničním čtenářům. Českými a také čtyřmi slovenskými literáty se zabývá Generace, kniha interview s autorovými vrstevníky (Milan Kundera, Ludvík Vaculík, Jaroslav Putík, Ivan Klíma, Jan Skácel aj.), ale také s příslušníky jiných generací – od Eduarda Goldstückera po Václava Havla. Ústřední problematiku těchto rozhovorů tvoří politicky determinovaná osobní zkušenost lidí poznamenaných poúnorovým režimem a ve většině případů také hledání možné humanizace socialismu. Dokumentární rozměr pak kniha přesahuje především řadou vyznání o literární tvorbě a poukazy na obecnější problematiku lidské existence. Základ knihy Příběhy Miloše Formana tvoří opět interview (se zamlčenými otázkami), prokládaný dodatečnými autorovými komentáři a jeho staršími kritikami Formanových filmů. Konečný text – podobně jako v předchozích interview – je zhutňující parafrází; Formanovo vyprávění o vlastních životních a tvůrčích osudech však Liehm zpracovává se smyslem pro životní paradoxy, pro absurdity komunistického režimu (ale také amerického filmového prostředí) a vsouvá do něj i další „příběhy“ zmiňovaných osob. Soubor rozhovorů s filmovými režiséry, publikovaných v Literárních novinách a Filmových a televizních novinách ve druhé polovině šedesátých let (Vojtěch Jasný, Karel Kachyňa, Oldřich Daněk, Evald Schorm, Ivan Passer, Jaroslav Papoušek aj.), autor rozšířil a vydal nejprve anglicky a později i v Praze pod titulem Ostře sledované filmy. Autobiografická publikace Minulost v přítomnosti je především obhajobou generační cesty české intelektuální levice od poloviny čtyřicátých let přes společenské vzepětí konce let šedesátých až po život v exilu a často hořký návrat do polistopadového Československa. Autor podává stručná svědectví o svých působištích doma (Kulturní politika, Literární noviny) a aktivitách v emigraci (Čtení na léto, Lettre internationale), více se však soustředí na výklad společenského, politického i kulturního vývoje z hlediska své osobní i generační zkušenosti, opírající se především o hodnoty Pražského jara 1968.
Jako překladatel se Liehm orientoval hlavně na literaturu francouzskou, řidčeji německou a anglickou, zpočátku i ruskou.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz