Dnes oslaví 95. narozeniny spisovatel a dramatik Pavel Kohout

Pavel Kohout – dramatik, prozaik, básník, scenárista, překladatel a publicista, se narodil 20. 7. 1928 v Praze.  Vyrůstal v rodině ekonoma. Jeho první ženou byla herečka Alena Vránová (* 1932), druhou asistentka televizní režie Anna K. (roz. Cornová, * 1932). Roku 1970 se oženil se spisovatelkou Jelenou Mašínovou (* 1941). Otec výtvarníka Ondřeje Kohouta (* 1953) a prozaičky Terezy Boučkové. – V době studií na reálném gymnáziu v Praze-Dejvicích se stal Kohout členem Dismanova dětského rozhlasového souboru (mj. zde spoluredigoval časopis Opona – jedeme); po maturitě (1947) začal pracovat v mládežnické redakci Čs. rozhlasu (1948 působil s Karlem Kynclem jako komentátor vysílání z Mezinárodní rozhlasové výstavy v Praze). V letech 1949–1950 byl druhým kulturním přidělencem na čs. velvyslanectví v Moskvě. Od roku 1945 vyvíjel intenzivní činnost v mládežnických organizacích (člen ÚV ČSM 1952–1960). Na konci 40. let spoluzaložil a do roku 1952 vedl Soubor Julia Fučíka. Současně od roku 1947 studoval na FF UK, nejprve dva semestry srovnávací literatury, poté estetiku a divadelní vědu; studií však zanechal. V letech 1951–1952 byl šéfredaktorem časopisu Dikobraz, v letech 1952–54 absolvoval vojenskou službu, během níž začal působit jako vedoucí redaktor kulturní rubriky časopisu Čs. voják (do 1955) a rovněž jako člen Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. Hojně cestoval; ať již s uvedenými soubory, nebo jako svazácký funkcionář postupně navštívil Anglii, Skotsko a Holandsko (1946–1947), NDR (Mezinárodní festival mládeže, 1951), Finsko (Olympijské hry, 1952), Čínu, Mongolsko, Rumunsko (Světový kongres mládeže, 1953), SSSR (1954, 1957), Polsko (zasedání Rady Světové federace demokratické mládeže, 1955) a Itálii (1956). V roce 1956 byl několik měsíců reportérem a komentátorem vnitropolitické redakce Čs. televize, poté se stal spisovatelem z povolání. V letech 1963–1966 působil jako dramaturg v Divadle na Vinohradech. 1966 rezignoval na členství v ÚV Svazu československých spisovatelů (SČSS) pro nesouhlas s jeho kulturněpolitickou orientací, po vystoupení na 4. sjezdu SČSS (1967) byl spolu s dalšími (Ivan Klíma, A. J. Liehm, Ludvík Vaculík) podroben stranickému disciplinárnímu řízení. V roce 1968 se stal jednou z nejvýraznějších osobností tzv. pražského jara. Roku 1969 byl vyloučen z KSČ a nadále nesměl publikovat. Po perzekuci stupňující se s podpisem Charty 77, jejímž byl spoluautorem, mu bylo roku 1979 povoleno vyjet s manželkou na pracovní pobyt do Rakouska, návrat do vlasti jim však byl znemožněn a oba byli zbaveni státního občanství. Od tohoto roku žil Kohout ve Vídni, po roce 1989 střídavě i v Praze. Od roku 1996 se významně podílí na organizaci Pražského divadelního festivalu německého jazyka.

Debutoval verši v Mladé frontě (1945). Vedle časopisů, v nichž působil, publikoval zejména v periodikách: Haló sobota, Středoškolák, Rudé právo, Zemědělské noviny, Pravda, Studentský předvoj, Haló noviny, Mladá fronta, My, Směna, Tvorba, Obrana lidu, Vlasta, Čs. voják, Večerní Praha, Květy, Ochotnické divadlo, Literární noviny, Literární listy, Plamen, Divadelní noviny, Divadlo, Student (1968 zde část korespondence s Günterem Grassem), Svědectví (Paříž, 1982 zde drama Marie zápasí s anděly), Listy (Řím, zde v přílohách Čtení na léto: 1982 Požár v suterénu; 1983 Pech pod střechou; 1984 Válka ve třetím poschodí; 1985 Marast; 1986 Atest; 1989 jako samostatná příloha drama Ecce Constantia). Po roce 1989 přispívá do periodik: Svobodné slovo, Lidové noviny, Scéna, Literární noviny (1993 zde Sex. Disentní dramoleta o jednom (posledním) jednání), MF Dnes (2009 zde na pokračování román Cizinec a krásná paní) aj.
V 70. letech přispěl do rukopisných a samizdatových sborníků: Pozdravy Jaroslavu Seifertovi (1971); O čem bych psal, kdybych měl kam /Tak píšu vám, pane Hrabal/ (1974), Když se řekne Werich (1975), Československý fejeton/fejtón (4 sv., 1975/76–1978/79), Karlu Kosíkovi k padesátinám (1976); Hodina naděje (1978), Fejetony zdarma, ne však bez prospěchu (výbor fejetonů z 1975–79; 1980), Hlasy nad rukopisem Českého snáře (1981) aj. V samizdatových edicích, příp. vlastními silami vydal práce Život v tichém domě (1974, obs. Válka ve třetím poschodí, Pech pod střechou, Požár v suterénu); Amerika (1974, s Ivanem Klímou), Kapka víry (novoroční „prémie“, 1975); Bílá kniha o kauze Adam Juráček… (1974); Král Colas Kolikátý (1975); Ubohý vrah (1976); Ruleta (1976); Atest (1978); Katyně (1979); Pohled z okna (1980, fejetony, ed. V. Pistorius).
Příležitostně Kohout působil jako režisér, zejména svých her; již od 50. let spolupracoval při inscenacích s domácími i zahraničními scénami, později byl do zahraničí zván též k samostatné režijní práci (Josef Švejk, Hamburk 1967; Taková láska, Hamburk 1969, aj.). Inscenoval také vlastní adaptace dramat českého a světového repertoáru: Shakespearovu Play Macbeth (1978, bytové divadlo Vlasty Chramostové), Gogolova Revizora (Vídeň 1979) aj. Výrazná byla, zvláště v 50. letech, Kohoutova práce pro Čs. rozhlas: vedle příležitostných fejetonů a glos byl autorem a moderátorem řady publicistických pořadů a pásem (nejznámější byly relace rozhovorů Mládí republiky, 1954–1960), komponoval literárně dramatické suity, estrádní pořady aj. Mnohé Kohoutovy básně byly zhudebněny mj. Václavem Dobiášem, Harry Macourkem, A. Paloučkem, Ludvíkem Podéštěm, Jiřím Pauerem a Radimem Drejslem a zpopularizovány provedením v Čs. rozhlase i soubory STM (Soutěž tvořivosti mládeže), současně však vyvolaly odbornou polemiku o životnosti Kohoutova lyrického hrdiny (Jan Trefulka a další v časopisech Host do domu, Literární noviny aj., 1954–1955, zde). Pro rozhlas bylo adaptováno také několik Kohoutových her: v padesátých letech mj. Dobrá píseň (1952, r. Jiří Horčička), později v rámci cyklu Ferdinand Vaněk v hlavní roli vznikly rozhlasové adaptace jednoaktovek Marast (2008, rozhlas. úprava Jelena Mašínová, r. Vlado Rusko), Atest (2008, rozhlas. úprava Jelena Mašínová, r. Ivan Chrz), Safari (2008, rozhlas. úprava Jelena Mašínová, r. Hana Kofránková); adaptovány jsou též jednoaktovky z cyklu Život v tichém domě: Válka ve třetím poschodí (2008, rozhlasová úprava P. K. + Jelena Mašínová, r. Ivan Chrz), Požár v suterénu (2009, rozhlas. úrava P. K. + Jelena Mašínová, r. Ivan Chrz) a Pech pod střechou (2009, rozhlas. úprava J. Mašínová, r. Ivan Chrz). Vznikly též cizojazyčné rozhlasové adaptace: v Německu Taková láska (So eine Liebe, Radio DDR 1958, rozhlas. úprava Wolfgang Beck), v Anglii Atest (BBC 1980), Velká hra na javora (The Maple Tree Game, BBC 1987) a Kyanid o páté (Cyanide at Five O´ Clock, BBC 2001), v Polsku Pat aneb Hra králů (Pat, czyli królewska gra, Program 2 PR 2008, rozhlas. úprava Iwona Malinowska, r. Janusz Kukuła) aj. – Kohout je dále autorem či spoluautorem komentářů k dokumentárním filmům: Za život radostný (1951), Rozloučení s Klementem Gottwaldem (1953), Setkání v Bukurešti (1953), Čínské jaro (1954), Varšavské léto (1954).
Sám či ve spolupráci s režiséry napsal scénáře k filmům: Zítra se bude tančit všude (1952, r. Vladimír Vlček), Cesta zpátky (1958, r. Václav Krška), Letiště nepřijímá (1958, r. Čeněk Duba), Smyk (1960, r. Zbyněk Brynych, sc. + Jiří Vala). Scénáře některých filmů vznikly podle Kohoutových vlastních divadelních her: Zářijové noci (1957, r. Vojtěch Jasný, sc. + František Daniel), Taková láska (1959, r. Jiří Weiss), Dvanáct (1964, r. Eva Sadková). Sám režíroval snímky Sedm zabitých (1965, sc. + Jelena Mašínová) a Svatba s podmínkou (1965, podle vlastního sc.), pro německou televizní stanici ZDF/ORF pak inscenaci Ucho podle Jana Procházky (1983). Na motivy Kohoutova dramatu Marie zápasí s anděly byl v Itálii natočen film Andělé moci (Gli angeli del potere, 1988, r. Giorgio Albertazzi) a podle románu Nápady svaté Kláry v Izraeli film Svatá Klára (Clara Hakedosha, 1995, sc. a r. Ori Sivan a Ari Folman). Řada jeho dramatických a prozaických prací byla též uvedena v inscenacích zahraničních televizí: Taková láska (Rotsa aseti sikvarulia, Gruzie 1958, r. Tariel Kurtskalia a Michail Tumanišvili; Sellaista rakkantta, Finsko 1963, r. Seppo Wallin; So eine Liebe, SRN 1968, r. Jiří Bělka); Aksál (Evol, Rakousko 1971, r. Helmut Schwarz); August August August (Belgie 1971, r. Walter Tilemans); Válka ve třetím poschodí (Krieg im dritten Stock, koprodukce SRN, Francie, Kanada 1973, r. Karl Peter Bilte); Bílá kniha o kauze Adam Juráček (Die aufregende Fall des Studienrats Adam Juracek, SRN 1976, r. Tom Toelle); Ruleta (Roulette, SRN 1977, r. Franz Peter Wirth); Pech pod střechou (Pech, Belgie 1979, r. Juul Claes a Jan Verbist); Nápady svaté Kláry (Die Einfälle der heiligen Klara, SRN/ZDF 1980, r. Vojtěch Jasný) a verneovská adaptace Le tour du monde en 80 yours (Francie 1979, r. André Flédérick). Pořízen byl záznam inscenace bytového divadla Play Macbeth (1979, kamera Stanislav Milota). Po roce 1989 uvedla Česká televize adaptaci Kohoutovy aktovky Aksál (1991, r. Jiří Bělka, natočeno 1969, vysílání zakázáno), „přímý přenos z kostnického koncilu“ Ecce Constantia (1992, r. Luboš Pistorius a Jitka Pistoriusová), televizní adaptace her Ruleta, napsané na motivy povídky Tma Leonida Andrejeva (1995, r. Viktor Polesný) a Válka ve třetím poschodí (2000, sc. a r. Ivan Pokorný), seriál Konec velkých prázdnin (1996, r. Miloslav Luther) a televizní filmy Hodina pravdy (2000, sc. + Jelena Mašínová, r. Jitka Němcová), Hodina tance a lásky (2002, sc. + Jelena Mašínová a r. Viktor Polesný), PF 77 (2003, sc. + Jelena Mašínová, r. Jaroslav Brabec), 10 způsobů lásky (2009, sc. + Jelena Mašínová, r. Viktor Polesný) a Smyčka (2009, r. Viktor Polesný). O životě Pavla Kohouta vznikl v České televizi krátký dokumentární film z cyklu GEN (1993) a celovečerní dokument Fenomén Kohout (1999, obé r. Viktor Polesný). – Zpočátku užíval šifer GAL, veron.

Publikační počátky Kohoutovy tvorby souvisely s jeho aktivitou v mládežnických souborech a v armádě. Vedle didaktických pohádek psal především písně a básně, proklamující v duchu poetiky budovatelského umění komunistické ideály. Jeho sbírky veršů zahrnují lyrickoepické reminiscence na uplynulou válku, ódy na Stalina, Gottwalda a Fučíka, častušky o nových výrobních vztazích a tendenční lyriku z cest, i skladby písňového charakteru, které obdobně jako básně Stěpana Ščipačova oslavují mládí a lásku (Verše a písně, Čas lásky a boje). Téma pěveckého souboru a autorova snaha vyjádřit se k politickému dění se objevuje rovněž ve veršovaném dramatu Dobrá píseň, jímž chtěl Kohout na vzorku profesních i lidských typů mládežníků pojmenovat a vyřešit rozpor mezi soukromým životem individua a povinností sloužit celku. Smysl pro společensky a politicky aktuální témata i schopnost pohybovat se na samé hranici povoleného začaly v polovině 50. let u Kohouta krystalizovat v kritický pohled na dobový život. Drama Zářijové noci poukázalo na necitlivý přístup k člověku ve vojenském prostředí; satirické drama Chudáček (o nekompetentním člověku, který udělá snadnou kariéru v instituci byrokraticky rozhodující o umění) bylo roku 1956 v Armádním divadle (Divadle na Vinohradech) po několika zkouškách staženo. Hra Říkali mi soudruhu schematicky rozvíjela na postavě defraudanta a svůdce problém morálky a jejího místa při budování socialismu. K opomíjené tematice manželství a relativnosti milostného citu, pragmaticky podřízeného sobeckým zájmům i zbabělosti, se Kohout obrátil na přelomu 50. a 60. let dramaty Sbohem, smutku!, Taková láska a Třetí sestra; pro absolventský ročník DAMU (1963) napsal hru o věrnosti ideálu přátelství a hereckého poslání Dvanáct.
Značnou proslulost získaly v 60. letech Kohoutovy aktualizované adaptace děl české i světové literatury (Válka s Mloky, Cesta kolem světa za 80 dní, Josef Švejk), které také (spolu s Takovou láskou) autora uvedly na zahraniční scény. Jejich úspěch spočíval v humorném nadhledu a v obratném využití nové divadelní poetiky, hudebních a pohybových potencí muzikálu, a zejména filmové techniky montáže a rychlých střihů, která dramatikovi umožňovala s minimálním hereckým obsazením předvádět i složité příběhy. Kohoutovy autorské adaptace prozaických děl z pozdějších období prokazují smysl pro tradičněji pojatý dramatický konflikt a soustředění na rozpor mezi jedincem a světem (Amerika, Ubohý vrah), na tlak sociálních a dějinných okolností na charakter jedinců i jejich činy. Kohout si pro své adaptace vybírá proslulé i méně znamé texty; pojítkem je schopnost vystihnout základní myšlenku díla, na níž je vystavěn nosný konflikt a zdůrazněny vlastní, často mravní akcenty (Král Colas Kolikátý, Ruleta, Hráč a jeho štěstí, 1984 – noční můra, Velká hra na javora, Kyanid o páté).
Ve shodě s proměnou společenské a kulturní atmosféry se od konce 60. let pro Kohoutovu autorskou dramatickou tvorbu staly příznačnými prvky absurdního dramatu. Využil jich již v cirkusové férii August August, august (tragikomickém podobenství o naivitě lidského snu a moci neuznávající ani vlastní pravidla hry) a poté v aktovkách, zvláště těch, v nichž (stejně jako např. Pavel Landovský) navázal na Havlovu postavu disidentského intelektuála Ferdinanda Vaňka. Jejich civilně pojatí hrdinové jsou buď vtahováni do absurdních situací (často s prvky hororu) a postupně přiváděni k aktivní dobrovolné spolupráci s mocí (aktovky ze souboru Život v tichém domě), nebo jsou nuceni čelit „přirozeným“, leč nepochopitelným situacím, jaké se nabízejí v „reálném socialismu“ (Atest, Marast) či v „reálném kapitalismu“ (Safari, Nuly). Úsměvná jednoaktovka Sex pak nachází absurdní polohy i v „hnutí odporu“ nepraktických disidentů a povahových odlišnostech jeho aktérů. Do fiktivní jihoevropské země je situován děj hry Malá krevní msta, v níž dramatickou zápletku vytvářejí letité národostní konflikty a konfrontace několika Rakušanů a Němců s dědictvím německé viny za válečné zločiny. „Nové poměry“ v polistopadových Čechách svérázně vykresluje groteskní fraška Dvě gorily proti mafii, založená na metodě „kuklení“ (skrývání v gorilím převleku), i drama Éros, námětově vycházející z možného dopadu polistopadových restitucí na rodinné vztahy a moralní hodnoty. Sociálněkritický podtón v sobě rovněž nese drama o propletených erotických vztazích (Arthurovo Bolero), inspirované hrou Rej Arthura Schnitzlera. Bilanční étos v sobě nese hra Malá hudba moci, inspirovaná osobností W. A. Mozarta (hra byla napsána pro příležítost oslav 250. výročí jeho narození) i Kohoutovým vlastním uměleckým i lidským osudem. Děj hry Kohout umístil do posledních tří desetiletí 20. století v Rakousku a Německu a koncipoval ji jako pásmo vzpomínkových výjevů z profesního, společenského i osobního života hlavní postavy, parafrázi Mozartovy osobnosti, rakouského levicového hudebního umělce, jenž se zaváže ke spolupráci s východoněmeckou tajnou policií.
Na počátku normalizace se začal Kohout věnovat i próze. Díla z této doby reagují na tragikomiku společenskopolitické situace po roce 1969 prostřednictvím absurdní metaforiky a groteskní fabulace, která relativizuje poměr mezi normálním a abnormálním. V Bílé knize o kauze Adam Juráček… autor vypráví o soudním procesu s učitelem, který praktickým činem popřel platnost fyzikálních zákonů, v černém románu Katyně o učilišti popravčích mistrů a v humoristické próze Nápady svaté Kláry o mladé dívce, jež v sobě uprostřed času socialismu objeví schopnost věštit. Hlavní zápletka grotesky Ten žena a ta muž, jejíž první část vznikla na počátku let sedmdesátých a druhá v polovině let devadesátých, je postavena na záměně typických mužských a ženských atributů: do absurdity dovedené soužití submisivního muže a dominantní ženy se odehrává částečně v kulisách socialismu, částečně nástupu kapitalismu (zde spojeného především s tématem restitucí).
Druhou linii představují prózy zpracovávající mravní problematiku spojenou s historickými mezníky druhé poloviny 20. století. Kohout tato témata efektně roubuje na čtivé příběhy s milostnou či detektivní zápletkou. Zúročuje zde své zkušenosti dramatika: prózy jsou vystavěny na dramatickém, gradujícím napětí a rychlém spádu děje; dění je střídavě nazíráno z perspektiv více postav. Patrná je snaha o demytizaci problematiky česko-německých vztahů. Spíše než analýza a hlubinná reflexe neuralgických bodů česko-německých (po)válečných dějin se tu prosazují ideové předpoklady, které slouží k naplnění autorského záměru, brání však uchopení tématu jako živé a žité skutečnosti. Slepou věrnost pokřivenému ideálu a hranice osobní či kolektivní viny nazírá z několika úhlů i pravd román o Terezíně za druhé světové války (Hodina tance a lásky). Na pozadí pražského květnového povstání se odvíjí detektivní příběh Hvězdné hodiny vrahů. Kohout zde nastínil problematiku moci davu a davové psychózy, dávající příležitost k projevům agresivních pudů. Načrtl tu též téma česko-německého konfliktu i smíření, které se stalo také východiskem románu Ta dlouhá vlna za kýlem…. Únorový převrat v roce 1948 a události těsně následující jako zkouška lidských charakterů se staly námětem „stručného románu“ (autorovo označení) Smyčka. Propletené, tragicky či tragikomicky pojaté osudy několika emigrantů v Rakousku v době osmdesátých let sleduje rozsáhlý román (který vznikl současně se stejnojmenným televizním seriálem) Konec velkých prázdnin. Problematiku odhalování spolupracovníků bývalé Státní bezpečnosti se Kohout pokusil zachytit v „lustračním“ románu Sněžím.
V některých dílech se Kohout pokouší reflektovat svou vlastní roli v politickém, kulturním i společenském životě své země. Již v roce 1969 vydává koláž deníkových zápisů a dobových materiálů, zachycujících výseky ze 40. a 50. let, tzv. obrodný proces a následnou sovětskou invazi (vyšlo nejprve německy s tit. Aus dem Tagebuch eines Kontrrevolutionärs, česky až v roce 1997 s tit. Z deníku kontrarevolucionáře). Počátkům formování českého disentu, jeho konfliktům s politickou a policejní mocí a vzniku Charty 77 je věnován „memoárromán“ Kde je zakopán pes. Jako pokračování tohoto osobitého žánru lze vnímat dvoudílnou knihu pamětí (To byl můj život??), v níž Kohout, mj. v reakci na biografii Fenomén Kohout publicisty Pavla Kosatíka, interpretuje své životní i umělecké peripetie od narození do počátku devadesátých let; do vyprávění jsou jako ilustrativní příklady zakomponovány též úryvky z Kohoutových děl. Pro autobiografii neobvyklá er-forma umožnila autorovi vyjádřit distanci od některých událostí především z přelomu čtyřicátých a padesátých let, jež zpětně komentuje, snaží se pochopit motivaci svého jednání, kriticky je zhodnotit. V pojetí hlavního hrdiny osciluje vševědoucí vypravěč mezi (sebe)ironií na straně jedné (padesátá léta) a heroizováním na straně druhé (disidentské období). Kniha zároveň nabízí osobitou interpretaci kulturněhistorického dění v Čechách, Rakousku a Německu druhé poloviny 20. století.
Autorovu publicistiku (fejetony, sloupky) z let 1975–2008 shrnuje knižní výbor O ničem a o všem.

Pavel Kohout bilancuje. V roce, kdy se spisovatel dožívá významného životního jubilea, vydává nakladatelství Odeon souborně jeho paměti To byl můj život? Svazek obsahuje oba díly Kohoutových vzpomínek To byl můj život? na léta 1928–1979 a 1979–1992, dále text Předběžná bilance z roku 2011 a konečně autorův „dovětek“ P. S. Autor vtipným způsobem komentuje události ze svého života, vytahuje střípky paměti, které dohromady utvářejí pozoruhodný obraz dvacátého století…

Z nejnovějšího díla: Letorosty samomluv (2022), Přítoky románů (2020)

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz a www.databazeknih.cz