Dnes uplyne 10 let od úmrtí spisovatele Arnošta Lustiga

„Život není to, co chceme, ale to, co máme a vydržíme.“

Český spisovatel, scenárista, novinář a pedagog Arnošt Lustig se narodil 21. 12. 1926 v Praze. Syn Josef L. (* 1952) je filmový režisér a asistent na Americké univerzitě ve Washingtonu. Arnošt Lustig pocházel z rodiny maloobchodníka postiženého hospodářskou krizí počátku 30. let. Roku 1941 byl z rasových důvodů vyloučen z měšťanky. Učil se krejčím, pracoval v ozdobnické dílně. V listopadu 1942 byl odsunut do terezínského ghetta, od roku 1944 prošel koncentračními tábory Osvětim a Buchenwald. 13. dubna 1945 uprchl z transportu smrti do Dachau (na útěku byl třikrát odsouzen k trestu smrti – viz. povídka Tma nemá stín). Po osvobození začal studovat obchodní akademii, na podzim roku 1945 však přešel na Vysokou školu politických a sociálních věd, kde studoval novinářství (abs. 1950, Ing. 1954). Souběžně se již od roku 1946 uplatnil jako novinář (Mladá fronta, Zemědělské noviny, Židovský věstník). Poprvé byl do Izraele vyslán Lidovými novinami, Židovským věstníkem a Zemědělskými novinami jako dopisovatel z bojů izraelsko-arabské války na tři měsíce v roce 1948, podruhé na půl roku 1949 z pověření Čs. rozhlasu. Tehdy se zde také oženil s Věrou Weislitzovou, kterou znal z koncentračního tábora a která odjela bojovat do Izraele z Čech s brigádou majora Sochora. V letech 1950–1958 pracoval v Čs. rozhlasu jako reportér a režisér (1952–1953 vojenská prezenční služba v Mariánských Lázních a Podbořanech). V době procesu se Slánským byl vyšetřován policií (pomoc uprchlíkům do Izraele). V letech 1959–1961 působil jako vedoucí kulturní redakce týdeníku Mladý svět, 1961–1968 jako scenárista Čs. filmu. Roku 1968 odešel přes Itálii, Izrael (1968–1969) a Jugoslávii (kde pracoval v záhřebském filmovém studiu) do USA (1970). Na univerzitě Iowa získal nejprve roční tvůrčí pobyt v rámci mezinárodního spisovatelského programu dr. Engela a od roku 1971 učil scénář, skladbu divadelní hry a krátkou povídku. Poté byl asistentem na University of Nebrasca (Demoin). Roku 1973 přešel na American University Washington D. C. (profesor 1978), kde přednášel film a literaturu. V letech 1995–1997 byl šéfredaktorem české mutace časopisu Playboy a i nadále žil převážně v Praze.

Debutoval roku 1946. Přispíval do periodik Zemědělské noviny, Lidové noviny, Mladá fronta, Věstník Židovských náboženských obcí, Ročenka Židovských náboženských obcí, Národní osvobození, Partyzán, Kultura, Kulturní tvorba, Plamen, Rudé právo, Host do domu, Orientace, Nové knihy, Literární noviny (1952–1967), Literární listy, Literární noviny (od 1990) aj.; v USA přispíval mj. do Kenyon Rewiev (Gambier, Ohio), World and I (Washington), Formations (Chicago), New England Review (Vermont), Argo (Oxford), Delos (Washington). Jeho prózy se staly předlohou televizních inscenací: Modrý den (1960, režie Eva Sadková, scénář + A. L.; 1965, r. + sc. Eva Sadková; 1995, r. + sc. Eva Sadková), Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1965, r. Antonín Moskalyk, spolupráce na scénáři Václav Čejchan). Sám (případně s režiséry) napsal scénáře k filmům Transport z ráje (1962, r. Zbyněk Brynych), Démanty noci (1964, r. Jan Němec) a Dita Saxová (1967, r. Antonín Moskalyk). Je rovněž spoluautorem scénáře krátkého filmu Sousto (1960, r. Jan Němec, sc. +Eva Passerová). Čs. rozhlas uvedl hry Pražské křižovatky (1966) a Člověk ve velikosti poštovní známky (1968). Roku 1985 napsal scénář k filmu Vzácné dědictví (režie D. Weismann, scénář +M. E. Brenn a D. Altschuler, USA). Je autorem námětu a spoluautorem scénáře celovečerního česko-amerického dokumentárního filmu o Thomasi Haslerovi, nemanželském synovi Kala Hašlera Písničkář, který ještě nezemřel (2007, r. Josef Lustig a Marek Jícha, sc. + Thomas Hasler a Josef Lustig). Svou pozdní hereckou premiéru si odbyl ve filmové komedii Líbáš jako Bůh (2009, režie Marie Poledňáková). Dokument o Arnoštu Lustigovi natočil Jan Němec pro televizní cyklus GEN (1993). – V roce 1959 složil Otmar Mácha symfonickou báseň Noc a naděje s Lustigovým textem (prem. 1960, LP 1962, CD 1997). – Používal pseudonym Alus (v Partyzánu).

Lustigova celoživotní tvorba má „empirický základ“, vychází z autorovy zásadní životní zkušenosti a dominuje v ní židovská tematika. V jednotlivých povídkách prvních sbírek Noc a naděje a Démanty noci se zaměřil na zobrazení zdánlivě nehrdinských charakterů dětí a starých lidí a postihl všednodennost ghetta i mezní situace, jimž byli tito lidé vystaveni v koncentračních táborech. Námětem rozsáhlejších psychologických próz s výraznou ústřední postavou Dita Saxová a Můj známý Vili Feld se stala vykořeněná existence, jejíž adaptační schopnosti na „normální“ život byly trvale poznamenány válkou; nemožnost včlenit se do nových poměrů vede posléze k tragickému vyústění jejich osudu. Krutý svět degradované lidské důstojnosti zachytil Lustig v próze z prostředí pracovních vojenských táborů (Bílé břízy na podzim). Syžet klamné hry, již hrají nacističtí věznitelé se svými oběťmi, a motiv zoufalé pomsty za lidské ponížení dominují v novele Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. Zkušenost reportéra z bojů o samostatnost státu Izrael inspirovala autora k románovému příběhu lásky ohrožované válkou s názvem Miláček. Po letech se Lustig k tomuto tématu vrátil a dopsal jisté intermezzo příběhu, dějově koncentrované do jednoho zdánlivě všedního dne na izraelském letišti, vrcholící dramatickou akcí židovského pilota, který se rozhodne pomstít smrt dvou izraelských pilotů násilně zabitých v arabské vesnici (novela Na letišti, později nazvaná Nemáme na vybranou).
Lustigovy texty opakovaně kladou otázky života a smrti, mravnosti, možnosti odolávat zlu, sledují lidské reakce ve chvílích beznaděje, v hraničních životních podmínkách, v nichž se navzdory všemu mohou zrodit i křehké, v paměti však trvalé přátelské a milostné vztahy. Jednotlivé Lustigovy knihy spojuje nejen tvůrčí meta, ale především permanentně se navracející motivy i některé postavy, jimž často autor nejprve věnuje povídku a později rozepíše jejich příběh do podoby románu (Můj známý Vili Feld, původně stejnojmenná povídka; Zloděj kufrů vycházející z povídky Ludvíček, der Virteljude; Krásné zelené oči vycházející z povídky Kůstka). Vedle postavy Viliho Felda, jemuž je věnována nejen samostatná próza, ale objevuje se i v řadě próz dalších (Potopa, Colette. Dívka z Antverp, Lea z Leeuwardenu) jsou pro Lustigovy texty charakteristické postavy mladých židovských dívek, které si prodlužují život nebo alespoň získávají výhody díky své kráse, tím, že dávají, s větší či menší mírou dobrovolnosti, k dispozici své tělo ostatním vězňům i nacistickým vojákům. Jsou vystavené utrpení a ponížení, zlu, které atakuje jejich ženství, krásu, něhu, bezbrannost, připravuje je postupně o všechny jejich blízké, většinou nakonec i o jejich vlastní život. Lustigovi mladí hrdinové existují prostřednictvím řeči a těla, a to v podobě sexu či jídla (ať už je to zoufalý boj o jídlo, např. v povídkách Sousto či Druhé kolo z Démantů noci, či poválečné „opájení se“ dostatkem jídla, nejpatrnější v povídce Enzo); život či aspoň čest jim zachraňuje jejich vnitřní síla a vůle žít. Ta je relativizována v poválečných letech, kdy existenci Lustigových hrdinů tragicky poznamenává nemožnost úniku před minulostí, před sebou samými, nemožností sdělit válečné trauma.
Autorovy návraty ke starším textům, jejich neustálé přepracovávání, přepisování, rozpracovávání či propojování lze vnímat jako součást jeho poetiky, jako výraz snahy o permanentní oživování paměti, obrany před zapomněním. V pozdních textech či přepracovaných verzích přibývá někdy až naturalistické líčení hrůz a utrpení koncentráčnických vězňů (Potopa, Propast); zároveň se od působivé strohosti, stručnosti a výrazové hutnosti prvních próz Lustigovo vyjádření posouvá k delším reflexivním pasážím, k rozsáhlejšímu popisu vnitřních stavů postav (přepracovaná verze Dity Saxové), prezentovaných formou dialogu (Porgess, Lea z Leeuwardenu) či vnitřního monologu (Propast).
Své pojetí lidské paměti, poslání a etiky spisovatele, mravní i tvůrčí principy a smysl svého psaní Lustig objasňuje také v esejích, vzpomínkách (Eseje, Okamžiky, Zpověď) a četných rozhovorech, vydaných i v knižní podobě (Dobrý den, pane Lustig, Odpovědi, Interview, 3 x 18, O ženách).

Arnošt Lustig zemřel 26. 2. 2011 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz