Dnes uplyne 10 let od úmrtí spisovatele Jana Vladislava

Jan Vladislav – básník, překladatel, esejista, autor literatury pro děti, se narodil 15. 1. 1923 v Hlohovci.  Vlastním jménem Ladislav Bambásek. Narodil se v rodině českého legionáře, který se po vzniku republiky stal poštovním úředníkem. Obecnou školu a první čtyři třídy gymnázia Vladislav navštěvoval v Hlohovci, Staré Turé a v Novém Městě nad Váhom. Po vzniku Slovenského státu v březnu 1939 se rodina přestěhovala do Poličky. Na tamním gymnáziu Vladislav roku 1942 maturoval. V letech 1943–1945 byl zaměstnán v knihovně pražské Ústřední zemědělské akademie. Studia na jazykové škole v Praze uzavřel roku 1944 zkouškou učitelské způsobilosti. V květnu 1945 se zapsal ke studiu srovnávacích dějin literatury na FF UK. Na podzim téhož roku získal stipendium francouzské vlády a strávil dva semestry na univerzitě v Grenoblu. Po návratu (1946) pracoval při studiu jako redaktor v nakladatelství V. Šmidt a krátce také na ministerstvu informací. V roce 1948 byl ze studia z politických důvodů vyloučen (studia na FF UK mohl ukončit až 1969 obhajobou práce Portréty a autoportréty a rigorózní zkouškou ze srovnávacích literatur u Václava Černého). Na konci 40. let byla zničena také většina nákladu jeho sbírky Hořící člověk. Do roku 1950 působil v sekretariátu Svazu výtvarných umělců, od roku 1951 byl překladatelem a spisovatelem ve svobodném povolání, ovšem bez možnosti publikovat svou poezii a esejistiku. V březnu 1968 se podílel na ustavení Kruhu nezávislých spisovatelů, sdružujícího členy a kandidáty SČSS, kteří nebyli členy KSČ, a byl zvolen do jeho sedmičlenného vedení. Roku 1969 byl jmenován šéfredaktorem revue Světová literatura, ovšem v letech 1970–1971 byl postupně zbaven všech funkcí i možností publikovat. V prosinci 1976 se stal signatářem Charty 77; od února 1981, kdy byl donucen opustit ČSSR, žil ve Francii (Sevres u Paříže; francouzské občanství získal 1986). V letech 1982–1987 vedl na pařížské École des hautes études en sciences sociales (Vysoká škola sociálních věd) seminář o nezávislé kultuře ve střední a východní Evropě. Současně spolupracoval s rozhlasovými stanicemi RFE (Rádio Svobodná Evropa) a Deutschlandfunk. V březnu 1986 spoluzaložil v Hannoveru Čs. dokumentační středisko nezávislé literatury, které zanedlouho přesídlilo do Scheinfeldu na zámek Schwarzenberg. Roku 1987 se Vladislav stal předsedou tohoto střediska a společně s Jiřím Grušou a Vilémem Prečanem zde redigoval čtvrtletník Acta (1987–1989). – Po roce 1989 se Jan Vladislav soustřeďuje především na kompletaci vlastního básnického a esejistického díla. Roku 1991 se podílel na vzniku nakladatelské aktivity Klub osvobozeného samizdatu a stal se jeho předsedou. Od roku 2003 žil trvale v Praze. – V roce 2005 o něm natočila dokumentaristka Kateřina Krusová snímek Jan Vladislav – Diptych.

Jan Vladislav debutoval jako literární kritik v Řádu (1942). Poté přispíval recenzemi, literárněkritickými články a verši do Práce (Bratislava), Kytice, My 46, Lidové kultury, Mladé fronty, Svobodných novin, Mladých archů, Literárních novin, Růstu, Listů, Divadelního zápisníku aj. Po roce 1948 pak zřídka publikoval překlady a uměnovědné studie např. v časopisech Světová literatura, Praha–Moskva, Slavica Slovaca (Bratislava), Výtvarné umění, Journées Baudelaire (Brusel), Kulturní tvorba, hojněji pak nejrůznější převyprávění světových pohádek v dětských časopisech (mj. Mateřídouška, Sluníčko). V průběhu 60. let otiskoval své texty, knižní recenze a literárněkritické články v Nových knihách, Orientaci, Literárních novinách. – Od konce 70. let, zejména však po odchodu do exilu, publikoval kulturněpolitické články, básně, eseje a překlady (nejprve pod šifrou, později pod plným jménem) zejména ve Svědectví (Paříž, zde mj. v č. 66/1982 básně ze sb. Fragmenty), Listech (Řím) a v L’Autre Europe (Paříž, v 80. letech členem redakce). Dále přispíval mj. do časopisů Acta (Scheinfeld), Index of Censorship (Londýn), Lettre internationale (Paříž), L’Alternative (Paříž), Národní politika (Mnichov), Obrys (Mnichov), Právo lidu (Wuppertal), Proměny (New York), Studie (Řím), Wieź (Varšava) či do pražského samizdatového Kritického sborníku. – Po roce 1989 publikuje zejména v Akordu, Alternativě, Českém deníku, Družstevních novinách, Fragmentu (Bratislava), Hostu, Liberté (Quebec), Lidových novinách, Listech, Literárních novinách, Metropolitním telegrafu, Národní politice, Nových knihách, Občanském deníku, Polyphonies (Paříž), Prostoru, Reportéru, Revue Les Nouveaux Cahiers de l’Est (Paříž), Soudobých dějinách, Souvislostech, Světové literatuře, Theodore Balmoral (Orleans), Tvaru aj. – Roku 1975 založil a až po odchodu do exilu řídil samizdatovou Edici Kvart, kde vyšlo přes 120 původních a přeložených knižních titulů. V rámci této edice publikoval i vlastní původní práce: Tajný čtenář. (Papíry ze sběru I.) (EE 1975); Dva texty (BB 1976, obsahuje Myšlenky z Leonarda; Osm vět); Věty (BB 1977, obsahuje: Věty I, Sicilské zlomky, Věty II, Myšlenky z Leonarda, Věty III, Šest suchých jehel pro Jiřího Johna); Tajný čtenář I. Malé morality (EE 1978); Šest suchých jehel pro Jiřího Johna (BB 1978); Tajný čtenář II. Předmluvy, doslovy a další (1979); Průvodní dopis ke knize Tajný čtenář (1979); Tajný čtenář III. Recenze, lektorské posudky a další (1979); Tajný čtenář IV. Portréty a autoportréty (EE 1980); Samomluvy 1950-1960 (BB 1980, obsahuje rovněž: Podzimní suita;V mlhách; Sloky); Fragmenty. Eseje 1978-1980 (BB 1980). – Některé z těchto knih přešly i do edice Petlice. Do Edice Kvart zařadil též vlastní překlady: Eugenio Montale: Anglický roh (1975, též ed.); Charles Baudelaire: Dopisy 1–2 (1975, též ed., poté s tit. Mé srdce tak, jak je in Tajný čtenář v Paříži II, Překlady 2 – Druhá kniha francouzské poezie); Henri Michaux: Prostor uvnitř (1977, též ed.); Pierre de Ronsard: Tři lásky (1977); Několik básníků a jeden malíř (1979, z poezie Michela Leirise, René Daumala, Jeana Follaina, Michela Deguyho, Georgese Rouaulta, též ed.); Tu Fu: Šest set dvacet šest veršů (1980). Edice Expedice pak vydala knihu Francouzská renesanční poezie v překladu Jana Vladislava (1980). Pro Edici Kvart Vladislav uspořádal: Jan Patočka – první skica k podobizně (sb. k nedožitým sedmdesátinám, 1977); Jan Patočka: Spisovatel a jeho věc. Studie o literatuře (1978) + Vzpomínky a nekrology + Studie o divadle (1979) + O výtvarném umění a hudbě (1979); Janu Patočkovi in memoriam – Miscellanea (sborník, 1978); Vzpomínky a pocty. Na paměť Jana Patočky (sborník 1980); dále pak sborník Adresát Vladimír Vokolek (1980) a edici korespondence bratří Mrštíků Vaši věrní Diváčtí (1980). – Ve Francii vlastním nákladem (formou samizdatu) vydal: Fragmenty. Eseje 1978–1981 (BB 1982); Tajný čtenář v Paříži I. – Česká čítanka 1981–1985 (EE 1985); Tajný čtenář – Překlady I – Kniha čínské (a japonské) poezie (1986, s Martou Ryšavou, Zlatou Černou a Miroslavem Novákem); Tajný čtenář v Paříži III – Třetí čítanka 1985–1986 (EE 1986); Tajný čtenář v Paříži IV – Vánoční a jiné pořady (EE 1986); Tajný čtenář – Překlady II – První kniha francouzské poezie. Pierre de Ronsard a další (1987); Tajný čtenář – Překlady II – Druhá kniha francouzské poezie. Charles Baudelarie: Mé srdce, tak jak je (dopisy) (1987); Posmrtné masky. Záznamy 1977–1987 (1987); Tajný čtenář v Paříži V – Čtvrtá čítanka (EE 1987); Tajný čtenář – Překlady III. – Kniha italské poezie: Eugenio Montale a další (1988); Tajný čtenář v Paříži VI – Pátá čítanka (EE 1988); Sny a básně v próze (1988); Sny a básně v próze II. Apokryfy (1988); Why do they write and other essays 1981–1987 (EE 1988); Tajný čtenář v Paříži VII – Portréty a autoportréty (EE 1989); Šest suchých jehel pro Jiřího Johna (BB 1989); Vánoční příbor pro nepřítomné. Co to bylo za rok (EE 1989); Pařížský zápisník 81 / 89. I. Staré a nové problémy (Kultura a politika. Paralelní svět a jeho dějiny) (EE 1990); Pařížský zápisník 81 / 89. II. Staré a nové profily. Staré a nové knihy (EE 1990); Pařížský zápisník 81/89. Nezařazené texty (EE 1990); Tajný čtenář v Paříži VIII – Šestá čítanka (EE 1993); Příběhy. Parafráze 1997–2003 (BB, PP 2003). Pro tento způsob exilového samizdatu dále připavil i některé své překlady: Li Čching-čao: Slzy rosy (1986, se Zlatou Černou); Tu Fu: Šest set dvacet šest veršů (1986, s Martou Ryšavou); E. Lear: Třesky plesky (1986). – Přispěl do samizdatových sborníků: Pohledy 1 (Petlice 1976), Hodina naděje. Almanach české literatury 1968–1978 (Petlice 1978), Pocta Jiřímu Johnovi: člověku, příteli, malíři a grafikovi (1979); Zdeňkovi Kalistovi k osmdesátinám přátelé (1980), K 75. narozeninám Prof. Dr. Václava Černého (1980); Vladimíru Vokolkovi k sedmdesátinám (1983); Nad IV. dílem Pamětí V. Černého (Sociální edice 1984); I. D. (sborník věnovaný Ivanu Dubskému, 198?); Básníci a samotáři (1984), Františkovi k šedesátce kamarádi (ti lepší) (1987, sb. věnovaný Františku Kautmanovi), Sborník pro Jana Lopatku a Andreje Stankoviče k jejich pětačtyřiceti se zpožděním dvou let (1987). – Doslovem doplnil větší množství svých vlastních překladů, vedle toho se nacházejí také v v knihách Jana Weisse Dům o tisíci patrech (1948); Jiřího Weila Mír (1949); Alaina-Fourniera Kouzelné dobrodružství (1959); Guy de Maupassanta Miláček (1959); J. C. Harrise Rozprávky strýčka Rémuse (1959); V. Bartovského Pražské ateliéry (1963); J. Du Bellaye Stesky (1964); S. Ceccheriniho Převoz (1965); Saint-John Perseho Anabáza (Bratislava 1969); Jiřího Koláře Očitý svědek. Deník z roku 1949 (Mnichov 1983); Václava Havla Essais politiques (Paříž 1989); Violy Fischerové Zádušní básně za Pavla Buksu (1993); Vladimíra Vokolka Absurdanda (1994); Nikolaje Terleckého Curriculum vitae (1997); Kvítky slavného pána svatého Františka a jeho bratří (1998); Vladimíra HolanaBásně / Quelques poèmes (Havlíčkův Brod / Grenoble, 2002) ad. – Pro francouzský slovník Dictionaire universel des littératures (Paříž 1989) napsal kapitolu věnovanou české poezii 19. století (La poésie tchéque du XIXéme siécle). – V rukopise nadále zůstává soubor povídek z let 1952–1963, nazvaný Lidský los, a dále průběžně doplňované a komentované deníky z let 1977–1980 (Otevřený deník) a z let 1981–1989 (Pařížský deník). – Společně se svým stálým pseudonymem užíval zejména šifer J. V., jv (v Mladé frontě, druhá pol. 40. let), XYZ (Praha) (Svědectví, 1966), Jan a pseudonymu Jožo Kýr. – K podpisu překladů i původních prací půjčili Vladislavovi své jméno Hana Benešová, Jiří F. Franěk, Marie Kándlová, Marie Kavková, Zdeněk Kirschner, Marie Mrštíková, Vladislava Müllerová, Jiří Pechar, Pavel Preiss a Ladislav Zadražil.

Vladislavovu básnickou prvotinu Nedokončený obraz, sbírku melodických, klasicistně vytříbených veršů, charakterizovala nesporná poučenost francouzskou, německou a českou poezií (Charles Baudelaire, Pierre Reverdy, Rainer Maria Rilke, Josef Hora, František Halas, především však osobitě ztvárněná nedůvěra k ideologickému vidění skutečnosti a reflexe vlastního existenciálního znejistění. Postupným zostřováním smyslu pro realitu (vliv poetiky Skupiny 42), prostupovaným však i snahou po odkrytí hodnot přesahujících všední den, Vladislav postupně dospěl k vášnivé obhajobě lidského života, který se navzdory chaosu a zmaru vzpíná k svébytné celistvosti (zejména ve sbírce Hořící člověk, ale také v básních v próze Ráno nad střechami). K výrazné proměně autorovy poetiky došlo po únoru 1948. Oproti volnému verši Hořícího člověka se sbírky Samomluvy (verše z let 1950–1960) a Věty (z let 1962–1972), vydané až samizdatově nebo v zahraničí, vyznačují volbou rytmicky vyvážených, úsečných strof, jež korespondují s temnou, monologickou dikcí mluvčího. Básník zde vypovídá o rozvratu základních lidských hodnot, emocionální vypjatost výpovědi se prolíná s věcným pozorováním. Touhu po zachování řádu života a světa odráží zejména snaha zvýraznit sepětí konkrétního lidského osudu a krajiny, chápané jako paměť rodu. Tyto intence se plně rozvinuly ve sbírce devíti elegických skladeb Fragmenty (z let 1978–1989), v níž Jan Vladislav působivě zachytil spojení odvěké lidské úzkosti ze smrti a nicoty, zjitřené agresivitou a skepsí moderní doby, s vědomím nadosobního toku času, v němž splývá a trvá jedinec i lidské společenství. Kniha Sny a malé básně v próze je souborem meditativních textů, svazujících aforisticky stručnou, koncentrovanou výpověď s lyrizující krajinomalbou a psychologickými sondami do nitra člověka. – Vladislavovu esejistiku charakterizuje zejména tázání po smyslu umění, po vztahu umělecké tvorby k životu, respektive po postoji jednotlivých tvůrců k problémům moderní doby, jakými jsou svoboda, nezávislost, či naopak vědomé přichýlení k řádu, v jehož postupném odkrývání spočívá naděje na uchopení celku světa. V souboru esejů Malé morality autor tyto otázky rozebírá v obecné rovině, v knihách Portréty a autoportréty a Pařížský zápisník I, 81/89 prostřednictvím citlivých a poučených analýz jednotlivých uměleckých osobností a jejich tvorby. Se záměrem poukázat na nadčasový rozměr vztahu umění a moci, umělce a jeho tvůrčí i životní odpovědnosti, klade přitom paralely mezi básníky minulosti a dneška (Dante Alighieri, Michelangelo Buonarotti, William Shakespeare, Du Bellay, Charles Baudelaire, Paul Verlaine, Campana, Pierre Reverdy, Jean Genet, Michel Butor, Jiří Kolář, Václav Havel aj.). – Ve velmi rozsáhlé tvorbě pro děti se Vladislav orientoval především na převyprávění tematicky i výrazově pestrých a žánrově rozličných pohádkových příběhů z nejrůznějších jazykových a kulturních oblastí. Rozvíjí přitom zejména grimmovskou pohádkářskou tradici a její obdobu v dílech Karla Jaromíra Erbena a Boženy Němcové. – Jako překladatel se představil již na počátku své literární dráhy převodem Shakespearových Sonetů. Svůj překladatelský zájem posléze soustředil na několik základních okruhů: evropskou renesanční lyriku, starou japonskou a čínskou poezii, lidovou slovesnou tvorbu a konečně moderní poezii, mj. ukrajinských, francouzských, španělských a italských básníků.

Jan Vladislav zemřel 3. 3. 2009 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz