Dnes uplyne 100 let od narození spisovatele Františka Pavlíčka

František Pavlíček – autor divadelních her pro děti i dospělé, rozhlasový, televizní a filmový scenárista a dramaturg, se narodil 20. 11. 1923 v Lukově (u Zlína).  Otec byl zedníkem, matka v domácnosti. Dětství a dospívání Pavlíček prožil v rodišti. Po maturitě na reálném gymnáziu v Holešově (1943) pracoval až do konce války jako lesní dělník a praktikant v lukovském polesí. Od roku 1945 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy slovanské literatury a estetiku; PhDr. 1952 prací Život a dílo Simeona Karla Macháčka. Již během studia pracoval jako dramaturg Čs. rozhlasu v Českých Budějovicích (1947–52), po jeho ukončení působil jako vedoucí vysílání pro děti a mládež Čs. rozhlasu v Praze a na přelomu 1955–56 krátce jako dramaturg v Čs. televizi. Od roku 1956 byl zaměstnán ve Filmovém studiu Barrandov jako dramaturg a scenárista. Od roku 1965 do dubna 1970, kdy byl z politických důvodů odvolán, zastával funkci uměleckého ředitele Divadla na Vinohradech. V letech 1959–61 byl tajemníkem Svazu československých dramatických umělců, 1968–69 členem ÚV KSČ. V 70. letech pracoval v různých dělnických profesích (skladník, pomocný dělník, domovník apod.), později odešel do důchodu. V lednu 1977, několik dní po podpisu Charty 77, byl spolu s Otou Ornestem, Jiřím Ledererem a Václavem Havlem zatčen, dva měsíce vězněn a v roce 1978 odsouzen na sedmnáct měsíců s podmínečným odkladem na tři roky. V roce 1990 byl jmenován ústředním ředitelem Čs. rozhlasu, od roku 1992 byl opět v důchodu.

Přispíval do Čs. rozhlasu, Divadla, Divadelních novin, Zlatého máje, Čs. loutkáře, Literárních novin, Časopisu Moravského muzea aj., v 80. letech se podílel na redakci samizdatového sborníku O divadle a kulturní rubriky Lidových novin, publikoval také v měsíčníku Obsah a v ročenkách Z Obsahu (1985–89). Některé Pavlíčkovy práce vyšly v samizdatových edicích, především v Petlici, odkud je později přebírala i Krameriova expedice: Dávno, dávno již tomu (drama, 1979), Chvála prostopášnosti (drama, 1980) a Konec patriarchátu (vzpomínky, 1987). Přispěl i do samizdatových sborníků Československý fejeton/fejtón 1975–76 a 1977–78 (Petlice 1976 a 1978), Hlasy nad rukopisem Českého snáře (1981), Danny je náš (Petlice 1984) a Nezabiješ! Neublížíš! Porozumíš…! (Mírový klub Johna Lennona 1989). Je autorem několika desítek rozhlasových her, dramatizací, úprav a pásem: Trosečník (1944), Muži v offsidu (1946, podle Karla Poláčka), Nepřítel lidu (1946, podle Henrika Ibsena), Dar sv. Floriana (1947, podle Karla Matěje Čapka Choda), Ahasver (1947), Aristofanes píše tragédii (1947), Ve znamení ticha (1947), Skaláci (1947, podle Aloise Jiráska), Podivné přátelství herce Jesenia (1948, podle Ivana Olbrachta), Píseň o traktoru (1949, podle Julia Fučíka), Mistr Kampanus (1950, podle Zikmunda Wintra), Zpěvy domova (1950), Tři volavčí pera (pro děti, 1952), Čapajev (1953, podle Dmitrije Andrejeviče Furmanova), Leonidas žije (1953), Divá Bára (1955, podle Boženy Němcové), Pohádka o princezně a sedmi bohatýrech (1955, podle Alexandra Sergejeviče Puškina), Slavík (1957, podle Hanse Christiana Andersena), Hadí kůže (pro děti, 1957), Tři zlaté vlasy děda Vševěda (1958, podle Karla Jaromíra Erbena), Černá vlajka (1958), Zapomenutý čert (1959, podle Jana Drdy), Jak princezna hádala, až prohádala (1959, podle Jana Drdy), Šťastný princ (1959, podle Oscara Wilda), Nad zelenou tůní (1959, vyprávění o Jiřím Mahenovi), Zlaté kapradí (1961, podle Jana Drdy), Bajaja (1962, podle Boženy Němcové), Život a dílo skladatele Foltýna (1963, podle Karla Čapka), Pohádka loupežnická (1964, podle Karla Čapka), Mlynářův student (1965, podle Jiřího Mahena), Tyrkysová uzda (1967), Pohádka od Stříbrné řeky (1968), Sněhurka ze Županovic (1970), Rytíř don Quijote (1972, podle Miguela de Cervantese), Ten chytrák Nasredin (1992), Třetí výstřel (1992, podle Vladislava Vančury), Tom Jones (seriál, 1994, podle Henryho Fieldinga), Hlava Medusy (pro děti, 1994), Odysseus (3 díly, 1994), Šípková Růženka (pro děti, 1994), Lasička (1995), Křesadlo (1995, podle Hanse Christiana Andersena), Nesmrtelný Achilleus (seriál, 1995), Něžná je noc (seriál, 1996, podle Francise Scotta Fitzgeralda), Sága rodu Forsytů (12 dílů, 1999, podle Johna Galsworthyho), Svatojánské vřesy (2001) aj. V 70. a 80. letech byly Pavlíčkovy rozhlasové hry vysílány pod jmény Aleny Břízové (Bratr Žak, 1973, podle Ivana Olbrachta), Heleny Vernerové (Newtonův mozek, 1973, podle Jakuba Arbese; Babí léto na Modré vodě, 1979; Velká kočičí pohádka, 1989, podle Karla Čapka; Zas kvete střemcha, 1981; Míjení, 1983; Sněhová královna, 1985, podle Hanse Christiana Andersena; Stopy ve sněhu, 1985, podle Konstantina Paustovského; Stín, 1986, podle Hanse Christiana Andersena; Měsíčkův synáček, 1987, podle Jiřího Mahena; Deštivé svítání, 1988, podle Konstantina Paustovského; Adonisův návrat, 1989), Darii Kořené (Slunce pro Libuňku, 1980; Stříbrná volavka, 1982; Svatební koláč, 1984; Čertův mlýn, 1986, podle Boženy Němcové; Amor a Psýché, 1987; Princezna se zlatou hvězdou na čele, podle Boženy Němcové), Marie Brožové (Pastýřka a kominíček, 1981, podle Hanse Christiana Andersena; Hrášek pro princeznu, 1982, podle Hanse Christiana Andersena; Pohádka tulácká, 1982, podle Karla Čapka; O té sani z Vojtěšské ulice, 1982, podle Karla Čapka; Statečný cínový vojáček, 1983, podle Hanse Christiana Andersena; Psí pohádka, 1985, podle Karla Čapka; Zlatý vrch, 1988, podle Boženy Němcové; Pohádka pošťácká, 1989, podle Karla Čapka), Pavly Plockové (Pohádka ze sněhových vloček, 1983; Moudrý zlatník, 1986, podle Boženy Němcové; O princezně solimánské, 1987, podle Karla Čapka; Orfeova píseň, 1988; Císařovy nové šaty, podle Hanse Christiana Andersena), Boženy Šimerové (Paní Bohdana, 1986, podle Jaromíra Johna; Plavci na Sázavě, 1987, podle Jana Morávka) a Evy Košlerové (Marco Polo, 1989). Napsal (zpravidla ve spolupráci s režiséry) scénáře k filmům Labyrint srdce (1961, režie Jiří Krejčík), Horoucí srdce (1962, režie Otakar Vávra), Marketa Lazarová (1967, režie František Vláčil, podle Vladislava Vančury), Tony, tobě přeskočilo (1969, režie Věra Plívová-Šimková), Lišáci, Myšáci a Šibeničák (1970, režie Věra Plívová-Šimková, scénář pod jménem Věry Plívové-Šimkové), Babička (televizní film, 2 díly, 1971, režie Antonín Moskalyk, scénář pod jménem spoluautora Antonína Moskalyka, podle Boženy Němcové), Princ Bajaja (1971, režie Antonín Kachlík, scénář pod jménem Evy Košlerové), Tři oříšky pro Popelku (1973, režie Václav Vorlíček, scénář pod jménem Bohumily Zelenkové), Velké trápení (1974, režie Jiří Hanibal, scénář pod jménem Bohumily Zelenkové a Otto Zelenky, podle Heleny Šmahelové), Ostrov stříbrných volavek (1976, režie Jaromil Jireš, scénář pod jménem Věry Kalábové, podle Ladislava Dvorského) a Ujed andjela (Záhřeb 1984, režie Lordan Zafranović, scénář + Elmar Klos). Je autorem scénářů k televizním úpravám svých her a dramatizací Slavík (1957, režie Jan Valášek), Bruncvík (1958, r. F. Štěpánek a M. Tomsa), Labyrint srdce (1960, režie Antonín Moskalyk) a Život a dílo skladatele Foltýna (1992, režie Pavel Háša), dále scénářů k televizním inscenacím a filmům Konec léta (1967, režie Václav Hudeček), Ohnice (1969, režie Jiří Bělka), Sokratova smrt (1969, režie Jiří Bělka, neodvysíláno; přepracováno s titulem Sokratův podzim, 1991, režie Pavel Háša), Slunce ve znamení vah (1970, neodvysíláno), Táto, už je čas (1972, režie Věra Jordánová, pod jménem Bohumily Zelenkové, podle Magdy Szabóové), Trhani (1972, režie Vladimír Kavčiak, pod jménem Otto Zelenky, podle Jana Nerudy), Měsíční kámen (pro děti, 1973, režie Václav Hudeček), Princ Chocholouš (pro děti, 1974, režie Věra Jordánová, podle Charlese Perraulta), Až bude padat hvězda (1974, režie Věra Jordánová, pod jménem Bohumily Zelenkové, podle Valji Stýblové), Šimona (1982, režie Ludvík Ráža, pod jménem Otto Zelenky, podle Liona Feuchtwangera), Zlaté kapradí (1984, režie Věra Jordánová, pod jménem Evy Košlerové, podle Jana Drdy), Růžový květ (1992, režie Josef Henke), Vítr na konci léta (1992, režie Josef Henke), Misie (1994, režie Pavel Háša, podle José Marii Ferreiry de Castro), Muž v pozadí (4 díly, 1994, režie Pavel Háša), Usmívej se, lásko má (1995, režie Jaroslav Dudek, podle Vladislava Vančury), Čas jeřabin (1997, režie Pavel Háša), Královský slib (2001, režie Kryštof Hanzlík) a scénáře ke vzpomínkovému pořadu Černá hodinka s Františkem Pavlíčkem (1967, režie František Filip). V publicistice používal šifer FP a fp, v rozhlase a televizi jména druhé manželky, rozhlasové redaktorky Aleny Břízové.

V Pavlíčkově dramatické tvorbě převládá nad původními náměty zpracování cizích předloh. Zdrojem inspirace a imaginace Pavlíčkových her a dramatizací pro děti (na počátku určených zejména pro rozhlas a loutkové divadlo) je pohádka, jejíž fantazijní, mýtotvorný rozměr a archetypální vzorce lidského chování dramatikovi otevírají (při zachování základních dějových prvků předlohy) cestu k rozsáhlým aktualizacím. Ať již se Pavlíček opírá o pohádky klasické (Božena Němcová, Karel Jaromír Erben), nebo moderní (Jiří Mahen, Karel Čapek, Jan Drda, Hans Christian Andersen, Oscar Wilde), jeho hrdinové, vedeni touhou po opravdovém citu, spravedlnosti a dobru, překonávají nejrůznější překážky, aby posléze nalezli naplnění a smysl života. Již pro tuto část Pavlíčkovy tvorby je příznačný čistý, zvučný, výrazně lyrizovaný jazyk, vytvářející atmosféru jemné poetické náladovosti, a smysl pro originální slovní vtip. Akcentovaný důraz na slovo a vyjádření filozofického podtextu, dětem cílové věkové kategorie ne vždy přístupného, tu často převažuje nad dramatickou akcí. – Jako divadelní autor pro dospělé se představil v druhé polovině 50. let a na počátku 60. let volným cyklem tří samostatných her nazvaným Hodina silných hvězd. První dvě dramata cyklu, hra z prostředí utečeneckého tábora v západním Německu Chtěl bych se vrátit a tematicky navazující Labyrint srdce (původně s titulem Černá vlajka), tendenčním líčením poměrů v emigraci odpovídají myšlenkovým schématům doby. Jejich patetická slovní rétorika prostupuje také filozofující rovinu textu, úvahy o hledání vlasti, ztotožněného s hledáním a nalézáním smyslu lidské existence v nové, socialistické společnosti. Pokusem o překonání zjednodušujícího pohledu na skutečnost byl závěrečný díl Zápas s andělem (původně zamýšlený jako úvodní), ve kterém Pavlíček usiloval o složitější psychologickou a charakterovou motivaci. Na příběhu redaktorky a jejího muže, ředitele chlapeckého domova, rozehrál témata etického imperativu, přísné náročnosti člověka k sobě samému, denního zápasu o jednotu mravního ideálu a praxe. V dalších hrách, pro něž je příznačná citlivá práce se slovem, jakož i ústup dramatické akce, Pavlíček profiloval a rozvíjel své nejvlastnější téma: osud jedince, který se svými postoji, názory a jednáním vymyká okolí a v konfrontaci s ostatními se ocitá sám proti davu. Při jeho ztvárnění se inspiroval literárními předlohami (například Isaaka Babela v Nanebevstoupení Sašky Krista, či Karla Čapka v Životě a díle skladatele Foltýna), popřípadě postavami české národní minulosti. V komorním monodramatu Dávno, dávno již tomu, napsaném pro herečku Vlastu Chramostovou (premiéra proběhla v jejím bytě o vánocích 1979 v režii Luboše Pistoria), zachytil poslední roky života Boženy Němcové. Text dramatu, sestavený působivou technikou montáže vzpomínek, úvah, vnitřních pocitů i společenských a historických reflexí, střídá fiktivní monolog s citacemi autentických dokumentů. Hra Chvála prostopášnosti (ve třech verzích) zpracovává životní osudy renesančního šlechtice Mikuláše Dačického z Heslova. Konstitutivním prvkem Pavlíčkovy tvorby (stavěné převážně na klasickém dramatickém půdorysu) je snaha o filozofický přesah a morální apelativnost, vycházející z autorova přesvědčení, že umění může přispívat k duchovní obrodě člověka a jeho naděje.

František Pavlíček zemřel 29. 9. 2004 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz