Jan Pilař – básník a překladatel, se narodil 9. 9. 1917 v obci Stříbřec u Jindřichova Hradce.
Otec byl četnickým strážmistrem. Pilař absolvoval reálné gymnázium v Klatovech (maturoval roku 1936) a začal studovat češtinu a francouzštinu na FF UK. V rámci perzekuce vysokoškolských studentů byl po 17. listopadu 1939 tři měsíce vězněn v Sachsenhausenu, zbytek války pracoval v propagaci nakladatelství Novina. Studia uzavřel v roce 1946 získáním titulu PhDr. (prací První čeští symbolisté, zkoušku složil i ze slovanských literatur, jimž se začal věnovat v posledním roce studia). Za Květnového povstání řídil Lidový deník, po osvobození byl do roku 1949 vedoucím kulturní rubriky Zemědělských novin. Jako mladý komunistický funkcionář byl v letech 1949–1954 tajemníkem české sekce Svazu československých spisovatelů a zároveň (do roku 1952) zástupcem šéfredaktora Lidových novin. V letech 1954–1959 působil jako šéfredaktor Literárních novin a poté jako ředitel nakladatelství Československý spisovatel. V roce 1968 musel z nakladatelství odejít a stal se tajemníkem Svazu nakladatelů a knihkupců. Roku 1970 se – jako jedna z budoucích hlavních opor tzv. normalizace v literatuře – do Československého spisovatele vrátil, nejprve ve funkci šéfredaktora, od roku 1982 jako jeho ředitel. Od 70. let působil i na katedře české a slovenské literatury FF UK, docentem srovnávací literatury se zde stal roku 1980 habilitační prací Má cesta k polské poezii. V roce 1989 odešel do důchodu.
Pilař debutoval roku 1933 ve Studentských listech (od roku 1936 zde patřil k externím redaktorům), poezii a publicistiku a později také články o literatuře tiskl ve studentském časopise Kruh (Plzeň), dále v periodikách Venkov, Mladý venkov, Národní osvobození, Kritický měsíčník, Obnova, Akord, List mladých a Lidová kultura. Po válce přispíval zejména do novin a časopisů: Zemědělské noviny, Venkov, Lidové noviny, Tvorba, Rudé právo, Impuls, Plamen, Světová literatura, Literární měsíčník aj. Publikoval též v polských kulturních časopisech. Od konce 30. let psal pro Československý rozhlas literární pásma a později i přednášky a úvahy. Užíval pseudonymu Jiří Podhorský (v začátcích) a šifer J. P., jp, jpř.
Melodicky splývavá intonace, která harmonizuje i tragické momenty, charakterizovala už Pilařovy básnické začátky, kdy jeho poezie postupně procházela různými vlivy. Jestliže jeho prvotina Jabloňový sad byla prostoupena motivy země a domova příznačnými pro verše Jana Čarka, válečná sbírka Dům bez oken pojmenovávala v duchu spiritualismu Václava Renče a Kamila Bednáře s abstraktní povšechností pocity úzkosti i odhodlání. Pod vlivem Františka Halase usilovala Pilařova raná meditativní poezie o konkrétnější obraznost (Okov), tíhnutí k smyslově laděné metaforičnosti si pak jeho – jinak umělecky nevýbojné básně – uchovaly natrvalo. Radikální zlom do Pilařovy poetiky přineslo jeho přitakání politickému vývoji po únoru 1948 počínaje sbírkou Radost na zemi, jejíž jednoduché verše oslavují nový život, především na venkově. Reakcí na politický otřes, způsobený 1956 Chruščovovým projevem, byla sbírka Strom se nepohřbívá, přijatá ve své době kritikou jako básníkova obroda. Snaha o vyjádření vnitřního konfliktu v ní sice nabyla podoby dramatického gesta, ani tak se však nevymanila z ideologických schémat. Teprve do sbírky Krajinou pádí kůň z druhé poloviny 60. let proniká neurčitými opisy naznačovaný pocit úzkosti a zmaru. Jeho původ v autorově nespokojenosti se společenskou liberalizací v průběhu 60. let nechtěně dešifruje následující sbírka Žlutý list, zejména prostřednictvím básní datovaných rokem 1968, kdy „jen s hrstkou věrných stál jsem u díla“. V následujícím dvacetiletí se Pilař vrátil k obzíravému chvalořečení života především v básních vytěžených z přírodních dojmů, které vždy tvořily nejplodnější zdroj jeho v podstatě idylické poezie. Autorovu intimní, přírodní, ale především politickou a společenskokritickou lyriku z 90. let, v níž se komplikovaně vyrovnává se společenskými změnami polistopadové doby, shrnuje posmrtně vydaná sbírka Spadané listí. Vzpomínky Sluneční hodiny jsou psány z pohledu oddaného, ale svou údajnou nedogmatičnost zdůrazňujícího funkcionáře komunistické strany, se snahou demonstrovat zde vyslovené krédo, označující charakter za nejdůležitější věc v lidském životě. – V mimořádném množství publikoval Pilař překlady poezie; jeho prvním překladem byla za války próza německého autora Adolfa Artura Kuhnerta, hlásícího se k ideologii „krev a půda“, později se věnoval nejvíce poezii Konstanty Ildefonse Gałczyńského a současných polských básníků vůbec.
Jan Pilař zemřel 19. 10. 1996 v Praze.
Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz