Dnes uplyne 100 let od narození spisovatele Jaroslava Strnada

Jaroslav Strnad – prozaik, dramatik, editor a publicista, se narodil 3. 8. 1918 ve Vysokém Mýtě.  Pochází z obchodnické rodiny. Obecnou školu navštěvoval nejprve ve svém rodišti, od roku 1928 v Praze. Absolvoval pražské Akademické gymnázium (1930–38) a dva semestry na Právnické fakultě UK. Po uzavření vysokých škol v listopadu 1939 studoval nejprve jazyky v Ústavu moderních řečí a od roku 1941 Státní knihovnickou školu. V dubnu 1942 byl však kvůli kolportáži odbojových letáků a ubytovávání stíhaných osob zatčen a do dubna 1945 internován v koncentračním táboře Dachau. Po návratu pokračoval ve studiu práv (JUDr. 1946) a stal se soudcovským čekatelem u Krajského soudu v Chebu. V lednu 1949 byl zatčen pro účast v ilegální skupině převaděčů přes hranice, po šestiměsíční vazbě byl obžaloby soudně zproštěn. Pracoval jako právní referent v národním podniku Hrako v Hranicích v Čechách, měsíc po dalším krátkodobém zatčení v září 1950 uprchl do SRN. Zde byl nejprve americkými úřady krátce uvězněn za ilegální přechod hranic a poté žil v uprchlickém táboře Valka u Norimberka. V roce 1951 mu bylo umožněno odejít do Švýcarska: do roku 1952 žil v Caviglianu, potom se usadil v Trogenu a do roku 1955 pracoval v Lindenbühlu jako správce dětské ozdravovny. Od roku 1955 působil v mnichovské rozhlasové stanici Rádio Svobodná Evropa, zpočátku jako jazykový korektor, od roku 1964 jako redaktor kulturních pořadů. Po odchodu do invalidního důchodu (1970) se vrátil do Švýcarska, do obce Obstalden, kde se stal účetním. V letech 1974–90 byl šéfredaktorem exilového časopisu Svazu čs. spolků Zpravodaj a 1973–80 souběžně hlavním lektorem exilového nakladatelství Konfrontace (obojí v Curychu).

První fejeton Strnad otiskl ještě za středoškolských studií v měsíčníku Kulturního kroužku Akademického gymnázia v Praze My. Po návratu z koncentračního tábora publikoval verše a povídky v týdeníku Chebsko a v Lidových novinách; v exilu od 1954 i recenze, nejprve v Rádiu Svobodná Evropa, poté zejména ve Sklizni (Hamburk) a v Hlasu domova (Melbourne, 1972–79 zde cyklus satirických fejetonů Jde o podobnost ryze náhodnou). V Českém slově (Mnichov) a Hlasu domova (Melbourne) uveřejnil cyklus fiktivních soudniček Devět příběhů pro soudruha prokurátora (1955). Po 1989 publikoval mj. v Tvaru, Literárních novinách, Lidových novinách, Českém dialogu a Polygonu. Napsal řadu rozhlasových her, mj. Prstýnek (1946), Slabé srdce (1953), O ptácích, motýlech, hadech a třtinách (1955?) a rozhlasovou dramatizaci povídky Jeremiase Gotthelfa Černý pavouk (1957), od roku 1953 vysílaných česky ve Svobodné Evropě. V rukopise zůstal povídkový triptych Cesta, plánovaný původně ke knižnímu vydání v roce 1957. Strnad též překládal z angličtiny a němčiny. V letech 1982–83 redakčně připravil pro Sixty-Eight Publishers mj. vydání 2. a 4. dílu Pamětí Václava Černého a pro londýnské Rozmluvy redigoval Hiršalův Vínek vzpomínek. Je nositelem Medaile Za zásluhy (1998). – Své středoškolské příspěvky podepisoval šifrou C-dur. Ve Svobodné Evropě a v publicistické i literárněkritické činnosti (především v Hlasu domova) užíval pseudonymů Jaroslav Kujeba a později Jaroslav Stehlík, ve Zpravodaji psal pod pseudonymem Pavel Řehoř.

Knižně Strnad debutoval básnickou skladbou Velký pátek, kterou napsal ještě v Dachau a do níž promítl své tehdejší zážitky. Dominantním tématem jeho tvorby jsou především Československo a Evropa 40. let a poúnorové osudy čs. exulantů. Autorův první román Job zachycuje jejich kalvárii v západoněmeckém uprchlickém táboře a nepřímo tak umělecky a politicky polemizuje s Pluhařovým románem Opustíš-li mne. V prozaické mozaice Prohry ztvárnil Strnad provokativní téma českého prvorepublikového fašismu a jeho situaci po 1938: hrdinovo účinkování v uniformě wehrmachtu na východní frontě a později mezi sovětskými válečnými zajatci, jakož i atmosféru válečného Německa a poválečného Československa, včetně problematiky kolaborace, odsunu aj. Hořkou lyrickou groteskou s tématem bezděčné krutosti lidských vztahů a s tragickým vyústěním je hra Jedné středy v Krátké ulici a okolí. Próza z druhé poloviny 80. let Cesta do Damašku těží z autorova poválečného pobytu na Chebsku a jako metaforu lidského prohlédnutí a napravení líčí historii soudce, který v souladu s vyšším principem mravním odchází do exilu. Nenapravitelné zdevastování exulantské psychiky, poznamenané nekonečným stihomamem a děsem z úkladných intrik čs. tajných služeb, zachytil Strnad v existencialistické psychologické knížce Zrcadlení. Posmrtně vydaný román Šíma je inspirován Strnadovým působením ve Svobodné Evropě a zkušeností s kolegiálním vztahem k redaktoru stanice, agentovi Státní Bezpečnosti Pavlu Minaříkovi.

Jaroslav Strnad zemřel 11. 11. 2000 v Obstaldenu.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz