Dnes uplyne 100 let od narození spisovatele Josefa Kainara

Josef Kainar uplatnil své nadání v tvorbě hudební (činnost reprodukční i skladatelská), výtvarné (kresba, fotografie) i na pomezí jednotlivých oblastí (kreslená anekdota, texty k taneční hudbě, jazzová inspirace veršů), hodnotově však v této široké tvůrčí aktivitě dominovala literatura: divadelní hry, publicistika a zvláště poezie.

Josef Kainar se narodil 29. 6. 1917 v Přerově. Pocházel z rodiny železničáře; po rozvodu rodičů žil s otcem v jeho novém manželství. Studoval gymnázium. V roce 1934 se v sebevražedném pokusu postřelil. Roku 1938 začal studovat na FF UK češtinu a francouzštinu, po násilném zavření vysokých škol v listopadu 1939 se přestěhoval k otci do Řepiště u Ostravy a pracoval na nádraží Ostrava – Přívoz (do 1945). Sezonně působil také jako kytarista a houslista Doležalova tanečního orchestru. V této době navázal úzké vztahy se Skupinou 42. Po válce už ve studiích nepokračoval. Usadil se v Brně, kde v letech 1945 – 47 pracoval v redakci deníku Rovnost a kde se roku 1947 oženil; zároveň byl kmenovým autorem pražského Divadla satiry po celou dobu jeho trvání. Od roku 1947 působil jako spisovatel z povolání. Na počátku normalizace přijal 1970 funkci předsedy přípravného výboru nového SČS, brzy však zemřel na infarkt.

V kontextu českého básnictví 40. – 60. let působil především jako básník originálně a mnohostranně vyslovující existenciální i sociální determinovanost člověka, ale zároveň i širokou škálou pokusů s touto determinovaností se vyrovnat.

Dvě základní tendence K. lyriky: objektivace a groteskní nazírání. V prvním období, běžně považovaném za nejoriginálnější (Příběhy a menší básně, Osudy, Nové mýty), navázal na mocné oživení epického živlu v české poezii na rozhraní 30. a 40. let. Zatímco v prvotině mělo náznakové dešifrování baladických příběhů utajených v obyčejné existenci lidí a věcí ještě demonstrovat magické schopnosti básnického tvoření, v následujících Osudech se už příběhovost osamostatnila, monograficky vyhranila a stala nositelkou podobenství o tragické nadčasové jednotě všeho lidstva: staré příběhy vyprávěné dějinami, legendami nebo mýty byly nazřeny jako naléhavě aktuální, a naopak příběhy K. současníků byly vyloženy jako variace příběhů cizích a v tradici už dávno vyslovených. Naproti tomu obsahem další K. knihy se stala tvorba „nových mýtů“; zcivilnění námětu bylo provázeno prozaizací verše.

Utilitárněji se některé výrazové schopnosti K. poezie uplatnily v jeho poválečné satirické dramatice, účtující jak s nacismem a přežitky okupační demoralizace (podíl na kolektivní hře Cirkus plechový), tak s apokalyptickými náladami plynoucími z existence atomové bomby (Akce Aibiš) a s odpůrci politiky komunistické strany. Nejvýznamnější z K. dramat je jedna z prvních českých absurdních her Ubu se vrací aneb Dršťky nebudou. Na grotesknosti situací a absurdní komice založil svou první sbírku veršů pro děti Říkadla.

V dalším období se K. stal básníkem přitakání společenským proměnám odstartovanými v únoru 1948 (Veliká láska, Český sen, Člověka hořce mám rád). Místo tvorby „nových mýtů“ potvrzovaly se mýty hotové a předepisované. Poetika Českého snu, podávajícího skutečnost formou idylických žánrových obrázků, došla svého zklidnění příklonem k tradiční veršové faktuře tzv. klasické poezie druhé poloviny 19. století a lidové slovácké písně.

Řadou básní sbírky Člověka hořce mám rád vytvořil svéráznou, optimistickou variantu tzv. poezie všedního dne. Tutéž filosofii hořké lásky k lidem vyslovil paralelně i veršovanou komedií Nebožtík Nasredin.

Poslední období K. básnického díla (Lazar a píseň, Moje blues, posmrtně sebrané verše z časopisů 1966-71 Včela na sněhu) charakterizuje navázání na některé tendence obsažené v jeho prvních sbírkách. Básně z 60. let potvrdily legitimnost blues v K. poezii. Zatímco jeho raná blues z 30. a 40. let dbala, aspoň náznakově, na podobnost s motivickou a formální výstavbou černošských blues, básně jeho zralého období korespondovaly s blues koncepčně. Blues se nyní stalo tóninou jak K. zpovědní lyriky sebeironického životního bilancování, tak jeho „nových mýtů“, vyprávějících své nelítostné pravdy o současném člověku básněmi uvolněné stavby, prozaizovaného volného verše a provokativní metaforiky.

Josef Kainar zemřel 16. 11. 1971 na Dobříši.

Zpracováno podle: Slovník českých spisovatelů od roku 1945, Brána 1995