Dnes uplyne 100 let od narození spisovatele Ludvíka Kundery

Ludvík Kundera – básník, autor divadelních her, překladatel, výtvarník a redaktor, se narodil 22. 3. 1920 v Brně.  Pocházel z rodiny vyššího armádního důstojníka. Jeho strýcem byl klavírista a hudební pedagog Ludvík Kundera (1891–1971), spisovatel Milan Kundera je jeho bratrancem. – Ludvík Kundera začal studovat roku 1930 na reálném gymnáziu v Praze, od roku 1932 pokračoval v Litoměřicích, kde se od roku 1936 účastnil vydávání třídního časopisu (mat. 1938). Po dvou semestrech češtiny a němčiny na FF UK přešel v září 1939 na FF MU v Brně, avšak již v listopadu téhož roku byly vysoké školy uzavřeny. Během okupace Kundera vystřídal různá zaměstnání: byl učněm v drogerii v Brně, na rozhraní let 1940–1941 krátce pracoval jako kreslič a poté dva roky jako korespondent a mzdový účetní v továrně na nábytek v Rousínově u Brna. Počátkem roku 1943 byl totálně nasazen ve Špandavě u Berlína. Po komplikovaném záškrtovém onemocnění byl na podzim 1943 propuštěn domů, kde žil v poloilegalitě až do konce války. Hned po osvobození (1945) pokračoval ve studiích na FF MU (abs. 1946). V témže roce se také důvěrně spřátelil s Františkem Halasem, k němuž se pak celoživotně hlásí jako ke svému učiteli, a stal se jedním ze zakladatelů surrealistické Skupiny Ra (1945–1949, členy mj. byli spisovatel Zdeněk Lorenc, výtvarníci a fotografové Josef Istler, Václav Tikal, Bohdan Lacina, Milan Koreček, Václav Reichmann, Václav Zykmund). Zároveň se začal intenzivně věnovat literatuře a novinářské činnosti. Byl redaktorem časopisu Blok (1946–1949), deníku Rovnost (1949–1952) a časopisu Host do domu (1953–1955). V mezidobí 1952–1953 pracoval také v brněnské pobočce SČSS. Od roku 1955 se věnoval pouze spisovatelské a překladatelské činnosti, s výjimkou období, kdy působil jako hlavní dramaturg činohry Státního divadla v Brně (od ledna 1968 do dubna 1970). V roce 1967 spoluzaložil umělecké Sdružení Q, které působilo do roku 1970 a znovu od 1988 (viz Almanach Q). V 70. letech byla Kunderovi z politických důvodů znemožněna výraznější publikační činnost. Od roku 1976 žil trvale v Kunštátě. Po roce 1989 začal pohostinně přednášet germanistiku hlavně na FF MU (1990 doktor honoris causa), ale i na JAMU a olomoucké FF UP. Od konce 90. let se věnoval zejména pořádání svých sebraných spisů pro brněnské nakladatelství Atlantis.

Časopisecky debutoval verši roku 1938 ve studentské Mladé kultuře. Dále přispíval do deníků Rovnost, Lidové noviny, Mladá fronta, Svobodné slovo, Lidová demokracie, Literární noviny, Kultura, Brněnský večerník aj.; časopisů Kvart, Blok, Doba, My, Mladé archy, Listy (1946), Generace, Kytice, Nový život, Repertoár malé scény (1964 zde Historie Velikého Okresního Kýžala), Host do domu (1969 zde mj. rozhlasová hra Sny Karla IV.), Plamen, Květen, Světová literatura, Divadlo, Orientace, Dialog (překl. bulletin), Dialog (Ústí nad Labem), Index (1968), Program, Duha, Opus musicum, Kmen, Meandr, Červený květ, Divadelní noviny, Texty, Zlatý máj. Po roce 1989 publikoval dále v periodikách: Tvar, Tvorba, List pro literaturu, ROK, Přítomnost, Svět a divadlo (1990 zde rozhlasová hra Krásné ženy neboli Joseph Goebbels; 1991, dramatický text Faustissimo. Stůj! Neprchej! Jsi úchvatná! aneb Poznámkový aparát k 3. dílu Fausta), Romboid (Bratislava), Literárny týždeník (Bratislava), Tichá voda, Lettre internationale (1992 zde podstatná část hry Šárošpatok), Nové knihy, Kunštátské noviny, Kam v Brně, Iniciály, Souvislosti, Aluze aj. – Přispíval také do mnoha zahraničních periodik: Plan (Vídeň), Akzente (Mnichov), Sinn und Form (Berlín), Sonntag (Berlín), Tagebuch (Vídeň), Palaestra (Amsterodam), Die Tat (Curych), Trajekt (Helsinky), Die Welt der Literatur (Hamburk), Gradiva (Brusel), Literatur und Kritik (Vídeň), Mitteilungen der deutschen Bibliothek (Helsinky), Modern Languages (Bangor, Sev. Wales), Modern Poetry in Translation (Londýn), Phases (Paříž), Spektrum (Curych), Studien (Berlín), Der Prokurist (Vídeň) aj. Vedle deníku Rovnost a časopisů BlokHost do domu redigoval či spoluredigoval též časopis Státního divadla v Brně Meandr (1968–1970), nedělní rubriku Svět umění umění světa v Rovnosti (1968–1970), Almanach Q (1970 a znovu od 1991), Kunštátské noviny (1990–1993); zúčastnil se mnoha sborníků. Řídil knižnice Pochod (Mladá Boleslav 1946–1948), Hlasy (ediční řada drobných halasian, vydávaných u příležitosti Halasových Kunštátů, od 1987). – Knižně začal publikovat už za okupace v rukopisných a pololegálních, tzv. černých tiscích, vzniklých zejména v okruhu Skupiny Ra: sborník Roztrhané panenky (1942, antedatováno 1937), Rýha smrti (báseň, 1944), Výhružný kompas (básně, 1944, texty k fotografiím Václava Zykmunda) a Hlavy a léta (básně, 1945, s frotážemi Josefa Istlera). – Po roce 1948 vydával sám nebo ve spolupráci s výtvarníky bibliofilie, soukromé tisky, novoročenky aj. V 70. letech pak inicioval množství samizdatových edičních aktivit, v nichž se prezentovali čeští i němečtí básníci a spolu s výtvarníky (i slovenskými) a fotografy vytvořili řadu netradičně pojatých rukopisných či strojopisných „knih-neknih“, později i rozmnožených rotaprintem, např. Zima (1973); Ještě léto (1974); Věci / texty (1974); Volné sebrání 2 (1974); Volné sebrání 4 (1974); Rozdíly. 12 německých básníků – 12 českých grafiků (1975); Hry na časy (1983) ad. V těchto edičních aktivitách drobných tisků pokračoval i po roce 1989 (Hlavy a léta, 1990, reedice knihy z roku 1945, ad.) – Podobnou metodou na pomezí bibliofilie, novoročenky a samizdatu publikoval vlastní drobné sbírky a cykly (např. Básně vytažené z klobouku, 1973; Pamětní spisek pro Viléma Reichmanna, 1978; Máchovská teritoria, 1978; Malé radosti, 1980; ad.), přispěl též do mnoha ineditních a samizdatových sborníků, mj. Panu Bohuslavu Reynkovi (1967); Pozdravy Jaroslavu Seifertovi (1971); Památce Jana Hanzálka (1979); Národnímu umělci Jaroslavu Seifertovi k osmdesátinám (1981); Vladimíru Vokolkovi k sedmdesátinám (1983); Básníci a samotáři (1984); Dialog s časem. Sborník k životnímu jubileu Jaromíra Hořce (Česká expedice 1986); S Jaroslavem Šabatou o politice. Tři rozhovory a tři chvály (1987); Karlu Srpovi k padesátinám (1986); Podoby surrealismu III. (1989). – Čs. rozhlas uvedl Kunderovy hry Zvědavost (1964), Večer našich dnů (1966); Naprosto lhostejné (1967); Bezpodmínečný horizont (1968, s Janem Sýkorou); Vojvodovy narozeniny (1968); Dva ve vánici (1970, nové nastudování 1990); Malé smutné štronzo (1988); Sny Simony Machardové (1989, podle Bertolda Brechta); V džungli měst (1990, podle Bertolda Brechta); Sny Karla IV. (apokryf, natočeno 1969, prem. 1990, uvedeno jako součást triptychu Královská sonáta, s Antonínem Přidalem a Karlem Tachovským); Krásné ženy neboli Joseph Goebbels (1992), Hra o Janáčkovi (původně psáno pro televizi, 2004). – Pro Čs. televizi napsal, případně zdramatizoval: Ó rozume, ó lásko (1974, r. Otakar Kosek), Vrtkavý král (1975, r. Evžen Němec, pod jm. Vladimíra Vančury a Evžena Němce), Královské řádění (1975, r. Evžen Sokolovský, L. K. neuveden), Nikola Šuhaj loupežník (1978, r. Evžen Sokolovský, podle Ivana Olbrachta), Signál (1980, r. Anna Procházková), Karel Hynek Mácha (1983, r. Vladimír Kavčiak, psáno jako Pokus o Máchu), Radosti života (1984, r. Evžen Sokolovský). Vedle toho napsal pro televizi i scénáře Hra o Janáčkovi (1972); Čtyři ženy Karla IV. (1973) a Brány do podsvětí (1989), které nebyly realizovány. V rukopisu dosud zůstává i operní libreto Monument (1965) a hra Šárošpatok (1992). – Od konce 60. let Kundera upravoval a adaptoval divadelní texty jiných autorů (mj. William Shakespeare: Král Lear, 1969; Erik Krag: Balada o Hílébií, 1972; Václav Kliment Klicpera: Zlý jelen, 1973; Jiří Mahen: Nasreddin, 1976); v roce 1997 upravil překlad pohádkové hry J. Slowackého Balladyna od Františka Halase pro inscenaci Národního divadla v Brně. – Doslovem nebo předmluvou doplnil množství překladů či edicí apod. – Vedle literárních aktivit se věnuje také ilustraci (např. kniha Milana Hrabala Cokoliv proměnlivého, 1998), své kresby, frotáže a malby vystavoval i samostatně v galeriích (putovní výstava Hora dění v roce 2000), či na kolektivních výstavách. – Česká televize uvedla dokument natočený ke Kunderovým osmdesátinám Sedm životů (2000, sc. a r. Břetislav Rychlík). Český rozhlas připravil v roce 2003 desetidílný životopisný seriál Životaběh Ludvíka Kundery. – Po roce 1990 byl Ludvík Kundera oceněn řadou cen za životní dílo i za překlad, z nichž nejvýznamnější je Státní cena za překladatelské dílo (1996) a medaile Za zásluhy v oblasti kultury a umění (2007). – Užíval pseudonymů Jiří Koutník, dr. Ján Raum a Fernand Gromaire (mystifikační jméno neexistujícího francouzského básníka, pod jehož jménem v časopise Meandr i jinde publikoval své básně jako překlady); šifry: L. K., LK, lk, ra, Lra, jm.

Už za středoškolských studií byl Ludvík Kundera přitahován poetikou meziválečné avantgardy: k surrealismu, poetismu a dadaismu se také hlásily jeho první publikované literární pokusy z předválečných let. Značný vliv na Kunderovo lidské i umělecké zrání pak měla atmosféra nacistické okupace, kdy – v kontroverzi s oficiálním odmítáním moderního umění – napsal četné básně i prózy, výrazně iniciované surrealismem (ve sborníku Roztrhané panenky). Po skončení války svůj vztah k avantgardě promítnul do knih básní a próz Konstantina, Laviny a Živly v nás, aby se posléze stal jedním z programových mluvčích Skupiny Ra (1947), která na surrealistická východiska volně navazovala. Metoda psychického automatismu a asociativního řazení navzájem nesourodých a nespojitelných obrazů Kunderovu tvorbu silně ovlivnila, nemohla však zcela eliminovat autorův racionální vztah ke skutečnosti, projevující se zejména uvědomělou prací s básnickým tvarem a jazykem (nejtypičtější sbírka Klínopisný lampář). Nezávaznost surrealistické obraznosti, projevující se zejména snovou návratností motivů, se u Kundery střetává s cílevědomou kompoziční aktivitou a s úsilím o pregnantní jazykový výraz. Toto střetávání, podnícené do jisté míry i vztahem k dílu Františka Halase, jej postupně stále více vedlo k tvorbě s výrazným podílem složky intelektuální. V pozdějších sbírkách (Tolik cejchů, Fragment, Hruden aj.) je tak sice nadále přítomen výchozí surrealisticko-poetistický impuls, projevující se především jistou volností asociativní obraznosti a smyslem pro lyrický nápad a improvizaci; snaha po destrukci tradičního poetična ironií, nadsázkou a jazykovým experimentem se však stává pro Kunderovu poetiku stále podstatnější. Autor konfrontuje poetické s výrazně nepoetickým a dospívá k básnicky i intelektuálně svébytnému komentáři skutečnosti. Kunderovu osobitě vyzrálou poezii tak vytváří syntéza imaginativní nespoutanosti a intelektu, smyslu pro humor a skeptické vážnosti. –
Básnický naturel je přítomen i v Kunderově rozsáhlé tvorbě dramatické. Většina jeho divadelních her, poetických montáží, pásem a libret se zrodila z bezprostředního tvůrčího kontaktu se soudobou dramaturgickou a inscenační praxí brněnských divadel a má svou povahou blízko k poetickému divadlu E. F. Buriana. Postaveny na jednotící myšlence spojují volnou řadu scén v organický celek, v jevištní metaforu, která usiluje prostřednictvím časově i prostorově zdánlivě odlehlé látky vyjádřit se k závažným problémům současnosti (dramatický přepis spisu J. A. Komenského Labyrint světa a lusthauz srdce). Obdobně dramatik postupuje v televizních a rozhlasových hrách: na pozadí životních a uměleckých osudů konkrétní osobnosti (Georg Büchner, Karel Hynek Mácha, Leoš Janáček aj.) osobitým způsobem aktualizuje určitý nadčasově živý problém. – Kundera rovněž zdramatizoval, adaptoval či jinak k provedení připravil řadu cizích děl, přičemž tyto jeho aktivity se často prolínaly s jeho celoživotní prací překladatelskou. Zásadní význam měla zejména Kunderova dramaturgická a překladatelská činnost při uvádění děl Bertolta Brechta. Pro jeho Spisy, které řídil s Rudolfem Vápeníkem, přeložil všechny verše, řadu her a fragmentů her. Brechtovské studie později soustředil do knihy Brecht. V německé oblasti se však jako překladatel věnoval také expresionismu (antologie Haló je tady vichr – vichřice!) a dadaismu a přeložil značné množství básnických, prozaických i dramatických děl, z nichž některá významným způsobem obohatila český literární kontext (Georg Trakl, Paul Celan, Georg Büchner, Hans Arp aj.). Přednášky a úvody k německé poezii 20. století později shrnul do knihy Vůně soli. Poezii překládal rovněž z francouzštiny, ruštiny, bulharštiny, srbštiny, rumunštiny, slovenštiny a také z češtiny do němčiny. Německému čtenáři zpřístupnil časopisecky i v knižních antologiích řadu českých básnických textů (František Halas, Vítězslav Nezval, František Hrubín, Konstantin Biebl aj.). – Podstatná je Kunderova účast na vydání Sebraných spisů Františka Halase, jako editor a pořadatel inicioval řadu dalších edičních činů, příležitostných tisků, bibliofilií, katalogů apod. Jeho zájem o umění se rovněž vtělil do značného množství článků a studií, v nichž seznamoval veřejnost nejen s českou a světovou literaturou, ale také s českými a světovými moderními výtvarnými umělci, jejichž dílo interpretoval a uváděl do mezinárodních souvislostí. – Zejména v 90. letech se Kunderův zájem soustředil na psaní drobných vzpomínkových textů (vycházejících původně na pokračování v Rovnosti a Kam v Brně), soustředěných později do knih Řečiště a Různá řečiště, ve kterých se snažil často překvapivou zkratkou a mnohdy anekdoticky charakterizovat své i mimoliterární přátele. S podobnou snahou je psána také kniha Piju čaj, ve které se vedle beletristicky pojatého úvodu do čajové kultury objevují i básně a překlady, věnované fenoménu čaje.

Ludvík Kundera zemřel 17. 8. 2010 v Boskovicích.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz

Komentáře