Dnes uplyne 100 let od narození spisovatele Vítězslava Gardavského

Vítězslav Gardavský – esejista, básník a dramatik, se narodil 24. 10. 1923 v Zábřehu.

Pocházel z učitelské rodiny. V letech 1934–42 studoval Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži, 1945–49 češtinu a filozofii na FF UK. Poté krátce působil na gymnáziích v Praze a Novém Bydžově, od roku 1950 na vojenském gymnáziu v Moravské Třebové. Od roku 1951 byl vojákem z povolání, působil jako lektor marxismu a od roku 1953 přednášel mezinárodní vztahy a později filozofii na Vojenské technické akademii (později Vojenská akademie Antonína Zápotockého) v Brně (1963 CSc. prací o Katolicismus a Německo; 1964 docent filozofie habilitačním spisem Fenomén Německo). V letech 1964–69 byl aktivní v Socialistické akademii, zejména ve snahách o dialog mezi křesťany a marxisty (v letech 1968–69 absolvoval řadu přednášek v SRN, Velké Británii a USA). V letech 1969–70 přednášel filosofii též na JAMU; v listopadu roku 1970 z politických důvodů propuštěn z armády. Od roku 1971 pracoval v brněnském Geotestu u vodních vrtů (Mohelnice, Hrušovany), od roku 1974 byl skladníkem a řidičem v JZD Prosetín.

Statěmi přispíval do Literárních novin, Hosta do domu, Nové mysli, Lidové armády, Historie a vojenství, Kulturní tvorby, Kulturného života (Bratislava), Zítřka aj. Do konce 60. let ojediněle časopisecky publikoval rovněž poezii. Jako vlastní autorský samizdat Gardavský vydal básnické sbírky Vrchovatě (za ediční spoluúčasti Ludvíka Kundery 1974, knižně 2003) a Přibližně tečna (1977, uváděn též název Tečna, knižně 1995), poemu Stříbrná ještěrka (1976), antologii vlastních i převzatých překladů vybraných děl evropské poezie první poloviny 20. století Putovní kabinet poezie (1976), eseje Anděl na hrotu meče aneb Jeremiáš (1975, samizdatově vyšel i výtah z tohoto rozsáhlého textu), rozhlasové monology Krev krev dějiny (1973, rozhl. prem. 1993), divadelní hry Legenda o Františkovi a Kláře (1973, prem. 1992) a prózy Milá paní kolegyně: Deset dopisů o univerzitě (1973, časopisecky téměř úplné v Revue Universitas 1993, rozhlasová adaptace 1993), Tatínkova malovaná vejce (1974) a Ideální dívka z konce mocnářství (1975). V samizdatové edici Petlice vyšel roku 1978 soubor In memoriam Vítězslava Gardavského (usp. Jiří Müller), obsahující texty Milá paní kolegyně a Krev krev dějiny. Gardavský přispěl do samizdatových sborníků Zima (1973), Ještě léto (1974) a Věci (1974, vše ed. Ludvík Kundera). Překlad komedie Friedricha Schillera Parazit připravovaný pro brněnské Státní divadlo v roce 1971 nebyl inscenován. Divadelní hra Já, Jákob byla upravena pro rozhlas (prem. 1993) a posloužila jako inspirace komorního oratoria Miloslava Ištvana (1968). Gardavský užíval pseudonymu Adolf Tunkl, při publikaci překladu Hölderlinova Světla lásky mu jméno propůjčil Vladimír Mikeš, který podepsal i zřejmě společný překlad hry Petera Weisse Hölderlin.

Gardavského filozofický zájem se soustřeďoval především na kritickou analýzu vztahů mezi marxismem a křesťanstvím. Ve filozofických úvahách a esejích (Bůh není zcela mrtev, Naděje ze skepse) kriticky reflektoval marxistický scientismus a historický determinismus a pokoušel se začlenit marxismus do antického a židovsko-křesťanského myšlenkového a kulturního dědictví. Metodou historického materialismu zkoumal základní filozofická a teologická východiska křesťanství a hledal v nich antropologickou podstatu jakožto předpoklad obecně humanistických cílů, k nimž podle něj směřoval i soudobý marxismus. Gardavského úsilí o nalezení styčných bodů mezi těmito dvěma ideologiemi – v české marxistické filozofii se o totéž pokoušeli např. Milan Machovec, Peluška Bendlová a další – se opíralo o obecnou snahu evropských marxistických filozofů 60. let (Archibald Robertson, Roger Garaudy, Ernst Bloch aj.) nalézt v dialogu s křesťanstvím jednu z cest k autentickým pramenům marxismu.
Také v Gardavského dramatické prvotině Já, Jákob, ztvárňující starozákonní mýtus o Jákobovi a jeho zápas o identitu osobnosti, převažují filozoficko-úvahové hodnoty nad dramatickými možnostmi textu.
Verše útlé sbírky Vrchovatě jsou inspirovány objevováním pozoruhodných míst Českomoravské vysočiny, zatímco ve sbírce Přibližně tečna autor dospívá k meditativnějším polohám s nádechem předběžné životní bilance.

Vítězslav Gardavský zemřel 7. 3. 1978 v Prosetíně.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz