Dnes uplyne 100 let od narození spisovatelky Hany Proškové

Hana Prošková – básnířka, prozaička a autorka detektivních próz, se narodila 30. 11. 1924 v Praze. Dívčím jménem Bořkovcová. Dcera malířky Olgy Bořkovcové (1903–1976) a hudebního skladatele, profesora Akademie múzických umění v Praze, Pavla Bořkovce (1894–1972), který zhudebnil též některé její básně (Madrigaly o čase, cykly Zvířata a Sny; Prošková naopak napsala text pro jeho skladbu Silentium turbatum). – Po studiu na Dívčím reálném gymnáziu Elišky Krásnohorské (mat. 1943) byla Hana Prošková až do konce války nasazena v leteckém průmyslu. Poté se v domácnosti věnovala rodině a příležitostně pracovala jako textařka a reklamní kreslířka; v letech 1957–62 zpívala v Kühnově Českém pěveckém sboru. Od roku 1961–66 byla úřednicí v Ústavu pro elektrotechniku ČSAV, poté až do roku 1985, kdy odešla do důchodu, pracovala jako referentka propagace a odbytu ve Státním nakladatelství dětské knihy (později nakladatelství Albatros).

Od mládí časopisecky publikovala verše a povídky. V letech 1945–48 pravidelně přispívala prózami, básněmi i kresbami do časopisů Skautka, Žena a domov a Naše domácnost, od 60. let do periodik Kultura, Host do domu, Literární noviny, Plamen, Květy, Mladý svět, Mladá fronta, Listy, Svět práce, Naše rodina, Jihočeská pravda (České Budějovice) a Vlasta (zde 1987 na pokračování detektivní román Dívka a stín, původně vydaný 1986 s titulem Kopistnaté listy). Podle detektivní prózy Prostý případ statistiky (ze souboru Tajemství obří číše) byl natočen film Zlaté rybky (1977, režie Ota Fuka, scénář Václav Šašek a Miroslav Hubáček), podle prózy Křivý prostor ze souboru Smrt programátora televizní inscenace Zrcadlo nenávisti (1988, režie Dušan Klein, scénář Václav Šašek). Hana Prošková se rovněž spolu s režiséry podílela na scénářích televizních dramatizací detektivních próz Měsíc s dýmkou (1967, režie Zdeněk Kubeček), Zvláštní případ (1971, režie Hynek Bočan, scénář + Drahoslav Makovička) a Přízrak (1987, režie Dušan Klein). Próza Tajemství planet byla uvedena 1987 v dramatizaci Jaroslava Císaře plzeňským studiem Československého rozhlasu. Prošková je též autorkou libreta opery Jana Ducháně Potopa (1958, podle Chaucerových Cantenburských povídek). – V 70. letech byly pod jménem Hany Proškové ve Světové literatuře otištěny překlady slovinské poezie, jejichž autorem byl František Benhart. – Ve 40. letech publikovala v časopisech pod pseudonymy Jana Zárubová a Káťa Levinská.

Knižním debutem, básnickou sbírkou Oblaka, se Prošková zařadila do proudu tvorby „nové vlny“ 60. let. Civilní náměty jejích veršů, zdůrazňované i formální strofickou uvolněností a užitím volného verše, jsou zde rozšířeny o tóny nostalgického smutku, daného autorčiným tázáním se po smyslu a směřování života, vyplývajícího z vědomí zranitelnosti, osamělosti a vykořeněnosti moderního člověka. Postižení sociálních i psychologických momentů odcizení člověka jeho nejbližším i sobě samému je základním tématem poetizujících próz z knihy Mořeplavba. V souboru próz Obrova zahrádka završuje Prošková tuto linii hledáním (a popíráním) smyslu jakékoli záměrné předurčenosti lidské i vesmírné existence. – Již od 60. let se Hana Prošková věnovala také detektivním prózám. V povídkách ze souborů Smrt programátora, Tajemství obří číše, Tajemství planet aj. se zpravidla vyhýbá klasickému modelu tohoto žánru a spíše než s racionálním postupným odhalováním jednotlivých faktů, vedoucích k objasnění zločinu, pracuje s náznakem, tajemstvím, náhodou i iracionálními psychologickými zvraty, které v protikladu k civilně pojatému vyšetřovateli Vašátkovi do příběhů vnáší Horác, detektiv-amatér, bohém a umělec. – V tvorbě věnované dětem (texty k leporelům, omalovánkám a vystřihovánkám) se Prošková zaměřila na nejmladší věkovou kategorii; předstupněm tzv. dívčí četby je její převyprávění řady románů dánské autorky Karin Michaelisové (pod shrnujícím názvem Bibi).

Hana Prošková zemřela 4. 10. 2002 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz