Dnes uplyne 100 let od narození spisovatelky Jarmily Loukotkové

Jarmila Loukotková – prozaička, dramatička, překladatelka, provdaná Linhartová, se narodila 14. 4. 1923 v Praze. Pocházela z rodiny českého amerikanisty, etnografa a lingvisty Čestmíra Loukotky (1895–1966), autora prací o životě Indiánů (mj. Indiáni severoameričtí, 1931; cestopis Do Brazílie za Indiány, 1962). – Po maturitě na reálném gymnáziu v Praze (1942) Loukotková studovala francouzštinu na soukromé jazykové škole (učitelská zkouška 1943), 1944 složila učitelskou zkoušku z němčiny. Od roku 1943 byla zaměstnána na magistrátu v Praze na Vinohradech. Po válce vystudovala na FF UK estetiku a francouzštinu (1949). S výjimkou let 1964–1965, kdy byla redaktorkou cizojazyčných mutací čtvrtletníku Výboru čs. žen Čs. žena, se věnovala spisovatelské práci.

Debutovala roku 1939 v Národní politice. Přispívala do periodik Studentský časopis, O knihách a autorech, Svoboda, Svobodné slovo, Práce, Květy, Vlasta aj. Pro Čs. rozhlas napsala hru Fialinka (1948), roku 1962 zde uvedeno v rozhlasové úpravě její drama Na život se jen čeká a v 60. letech řada rozhlasových pohádek. Čs. televize adaptovala její prózu Vstup do ráje zakázán (1990, režie Jiří Adamec, scénář Jiří Bednář). V roce 2002 byl o Jarmile Loukotkové natočen dokumentární filmu z cyklu GEN (režie Jiří Věrčák).

V historických prózách Jarmily Loukotkové převažuje dovedná dějová skladba, barvité líčení a lyrizovaná kresba prostředí nad hlubší motivací charakterů. Námětově čerpají z antických a francouzských středověkých dějin. Námětem první autorčiny zralejší práce (Není římského lidu) byl život básníka Petronia z doby vlády císaře Nerona. Společensky aktualizované a ideologicky tendenčně zaměřené byly romány o vzpourách otroků (Spartakus a jeho pokračování Smrtí boj nekončí, Pro koho krev), v nichž se však pozornost přesunovala od monumentalizace revolučního hnutí k problémům vztahu mezi vůdčí osobností a masami. Úpadek občanských ctností ztvárnila Loukotková v románu Doma lidé umírají, problém občanské odpovědnosti umělce pak učinila jádrem prózy o dramatikovi Terentiovi (Pod maskou smích). Do období punských válek je situován autorčin poslední román Křik neviditelných pávů. – Ve druhé polovině padesátých let se Loukotková podobně jako jiní autoři (Čestmír Jeřábek, Miroslav Hanuš ad.) přiklonila k žánru historické biografie, rozrušující prostřednictvím ztvárnění života velkých (tvůrčích) osobností schematické ideologizované pojetí historického románu. Loukotková situovala své životopisné romány do francouzských dějin 15. století. Román Bůh či ďábel je věnován maršálovi de Retz, příteli Jany z Arku, autorka se však proslavila zejména knihou Navzdory básník zpívá, romantizující románovou epopejí o „prokletém“ středověkém básníkovi Françoisi Villonovi. Součástí románu jsou i autorčiny překlady Villonovy poezie, jež později vyšly také samostatně; Loukotková se k nim po celý život vracela a přepracovávala je. – Druhou linii tvorby Jarmily Loukotkové představují efektně, až senzačně koncipované psychologické prózy o citových problémech současné ženy (Medúza, Dar jitra prvního), prózy s kriminální zápletkou (Odměna), dívčí románky (Vstup do ráje zakázán) a dobrodružné příběhy (Liána smrti). Odchýlení od převažujícího románového zaměření představuje próza Žít jednou spolu, vysoce stylizovaný pokus o venkovskou baladu odehrávající se na počátku 20. století.

Jarmila Loukotková zemřela 29. 10. 2007 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz