Jaroslav Hašek se narodil 30. dubna 1883 v Praze v rodině středoškolského suplenta, později bankovního úředníka. Později do rodiny ještě přibyl o tři roky mladší bratr Bohuslav a svěřenka Marie. K životu rodiny patřily neustálé starosti, nouze a strach o existenci. Otec začal potají pít, a když bylo Jaroslavovi třináct, zemřel. Majetkové poměry rodiny se po jeho smrti ještě více zhoršily. Jaroslavovo dětství bylo poznamenáno neustálým stěhováním rodiny z místa na místo. Pocit vykořenění, otlučené domy se stísněnými dvorky, naplněné křikem ušpiněných a otrhaných dětí, malost a malichernost života, hádky na pavlačích, temné a studené byty, to byly dojmy, které jeho dětství určovaly. Jako dítě byl Jaroslav Hašek spíše zastrašený a ostýchavý. Ministroval v kostele u sv. Štěpána a znal výborně katechismus. Po smrti otce však Jaroslav rychle překonává zábrany školy a výchovy a pod vlivem kamarádů rozvíjí svůj temperament.
Pro účast na politické demonstraci byl vyloučen
z gymnázia, pokusil se pak o dráhu drogisty a studoval na obchodní
akademii, poté se stal bankovním úředníkem. Seznámil se s českými anarchisty a postupně se dostal do jejich vedení. V roce
1907 byl krátce vězněn za svoji anarchistickou činnost. V roce 1907 se setkal
s Josefem Ladou.
Jaroslav Hašek začal pracovat jako novinář, ale začal mít problémy s alkoholem,
které se postupně zvětšovaly. Seznámil
se s Jarmilou Mayerovou, se kterou se oženil.
Od roku 1908 redigoval Ženský obzor, od 1910 satirický časopis Svět zvířat. Přispíval do Českého slova, Čechoslovanu, Pochodně a
Humoristických listů.
V roce 1911 založil Stranu mírného pokroku v mezích zákona, politickou
mystifikaci karikující volební poměry, a vystupoval jako její kandidát. V tomto
období byl spolu s F. Langrem, E. A. Longenem, E. E. Kischem a dalšími
spoluautorem řady kabaretních vystoupení, kde se stal i hlavním účinkujícím.
V roce 1915 dobrovolně narukoval v Českých Budějovicích k 91. pluku a s ním
odešel na haličskou frontu. O úmyslu narukovat téměř nikomu neřekl, proto byl
nějakou dobu hledaný. V září 1915 se nechal zajmout a roku 1916 vstoupil do
československých legií.
Přes Jugoslávii se dostal do Ruska, kde v roce 1918 v Moskvě vstoupil do české
sociálně demokratické strany. V roce 1918 vstoupil do Rudé armády. Byl
ředitelem armádní tiskárny v Ufě, náčelníkem oddělení pro práci s cizinci.
V prosinci roku 1920 přijel zpět do Prahy, kde se vrátil ke svému bohémskému
způsobu života. Mnoho historek z této doby sepsal Haškův přítel Zdeněk Matěj
Kuděj. Hašek působil vkabaretu
Červená sedma.
Kvůli zhoršujícímu se zdraví, které bylo podlomeno
alkoholem, pobytem v zajateckých táborech a prací v Rudé armádě, se Jaroslav
Hašek přestěhoval do Lipnice nad Sázavou, kde chtěl dokončit své dílo. Na
podzim roku 1922 Hašek v opilosti přislíbí, že koupí zchátralý dům pod
lipnickým hradem. Zrekonstruuje ho a v listopadu 1922 se přestěhuje. Obývá však
pouze jedinou dolní místnost vedle kuchyňky a ta mu slouží jako ložnice i
pracovna. Na drátěné vložce u okna odpočívá, spí a také diktuje asistentu
Klimentu Štěpánkovi své humoresky i poslední kapitoly Švejka. V té době je již
těžce nemocen.
Jaroslav Hašek zemřel ve věku nedožitých čtyřiceti let na ochrnutí srdce 3. 1.
1923 v Lipnici nad Sázavou. Peripetie provázející Haškův život nekončí ani
po jeho smrti. Peníze na obřad ani rakev nejsou a nenajde se nikdo, kdo by to
byl ochoten zaplatit. Je tedy nutné Haška pohřbít na dluh. Další problém je s
farářem, který Haška považuje za bezvěrce a trvá na tom, aby byl Hašek pohřben
v koutě hřbitova za márnicí v místě, kam se pohřbívají sebevrahové. Nakonec po
dlouhém vyjednávání farář souhlasí, aby byl Hašek pohřben k zadní zdi. Teprve
po létech vznikla z popudu Eduarda Basse společnost, která za přispění dědiců
obložila do té doby skrovný hrob deskami z posázavské žuly.
V roce 2005 byl Jaroslavu Haškovi na pražském Žižkově odhalen jezdecký pomník
od Karla Nepraše.
Jaroslav Hašek psal zpočátku především cestopisné povídky, črty a humoresky, které publikoval časopisecky. Haškovo dílo nelze přesně zmapovat, protože používal mnoho pseudonymů. Základem próz Jaroslava Haška byly jeho skutečné zážitky. Není však vždy jasné co je pravda a co je pouze básnická nadsázka. Hašek nenáviděl přetvářku, sentimentalitu, usedlost, ironicky reagoval na sociální verše. Dalším typickým znakem jeho tvorby je odpor k mravním a literárním konvencím.
S L. Hájkem publikoval jako prvotinu sbírku básní Májové výkřiky, samostatně pak soubory historek, jež před tím obyčejně vycházely po časopisech: Trampoty pana Tenkráta, Průvodčí cizinců, Můj obchod se psy, Dva tucty povídek, Tři muži se žralokem, Pepíček Nový, Mírová konference. Několik souborů vyšlo až posmrtně: Paměti úctyhodné rodiny, Šťastný domov, Za války i za sovětů v Rusku, Zpověď starého mládence, Ze staré drogerie, Všivá historie, Podivuhodná dobrodružství kocoura Markuse, Když kvetou třešně, Můj přítel Hanuška.
Z knížky předválečných humoristických povídek zkomponoval Hašek po návratu z Ruska Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války – jedno z největších děl světové satirické literatury.