Dnes uplyne 100 let od úmrtí spisovatele Václava Řezníčka

Václav Řezníček byl český spisovatel, novinář a ředitel knihovny Národního muzea.
Kořeny rodu Václava Řezníčka sahají do podkrkonošských Havlovic. Roku 1811 uzavřel dvacetičtyřletý Michal (syn Michala Řezníčka z Havlovic) sňatek s o šest let starší Dorotou, která byla vdova po zemřelém chalupníkovi Jozefovi Mojžíšovi. Jejich syn Jan (narozen 6. listopadu 1821) se oženil s Emilií rozenou Exnerovou, dcerou zahradníka z Třebešova. Dne 7. března roku 1859 se stal hospodářem na zemědělské usedlosti ve Skaličce.
Václav Řezníček, svými pseudonymy: Vojta Jalovec, Emil Exner a V. Skalička, se narodil 9. září roku 1861 ve Skaličce u České Skalice, která se později stala součástí České Skalice. Jeho otec Jan Řezníček byl rolníkem. Usuzujeme, že po své matce Emílii roz. Exnerové, ke které měl velmi blízko, a byla pro něj velikým vzorem, později převzal pseudonym Emil Exner. I přesto, že první třídu gymnázia vystudoval v roce 1873 na Akademickém gymnáziu v Praze, jeho srdce ho táhlo do Hradce Králové, kam na konci letních prázdnin roku 1874 odjel na svá studia. Bydlel u dámského krejčího pana Františka Tichého v Seminářské ulici ve Wintrově domě,  kde dříve pobýval i jeho starší bratr Ján. Později se mladý Václav rozhodl, že se přestěhuje za svými spolužáky gymnazisty do Köhlerova domu ke krejčímu panu Václavu Finkovi, což učinil v lednu roku 1876.
Je potřebné připomenout, že v době Václavových studií v Hradci Králové byl pojem vlastenectví a vše, co je s ním spojené, klíčovým. Láska k vlasti a národu byla brána za všeobecné heslo česky mluvící inteligence, která v rozšiřování a zesilování této lásky soustředila své veškeré české síly, které byly podporovány mohutnějícím a dorůstajícím studentstvem. Studenti byli tehdy považováni za nejhorlivější propagátory a podporu prostředků, díky kterým se myšlenka vlastenectví šířila – divadlo, literatura a zpěv.
Spolu se svými přáteli Aloisem Jansou, Ladislavem Klumparem, Františkem Puchmajerem, Václavem Šolcem a dalšími založil Řezníček časopis Z jarních luhů, jako reakci na krvavé zabrání Bosny a Hercegoviny roku 1878 rakousko-uherským vojskem. Václav byl pověřen urovnáváním sporných náhledů na časopis. Hlavním úkolem bylo zabránit, aby byl časopis překládán a jeho úmysl tím vyložen tak, jak by neměl. Sám zde publikoval několik svých povídek a časových fejetonů. Vydávání časopisu bylo však záhy zrušeno, jelikož se jednalo o tištěný a úředně neschválený tajný studentský časopis.
Již za studijních let na gymnáziu v Hradci Králové se mladý Václav zajímal o historickou beletrii a vše, co s ní bylo úzce spjato. Je tedy možné, že jeho zájem o tento žánr literatury později určoval jeho žánrové literární zaměření a to především na prózu s historickou tematikou. Po ukončení gymnázia byl mladý Václav přijat na pražskou univerzitu, kde roku 1881 nastoupil na právnickou fakultu. Později přešel na filozofickou fakultu.
Pracoval v literárním odboru Umělecká beseda a roku 1883 byl plnohodnotným členem spisovatelského spolku Máj. Dále byl v roce 1885 jmenován starostou největšího spolku- studentského Akademického čtenářského spolku. Svá studia na pražské univerzitě ukončil v roce 1889 doktorátem z historie (disertace Snahy rodu lucemburského o nabytí marky braniborské).
Václav se díky přátelství s Josefem Barákem, který svým mladistvým zapálením kolem sebe dokázal utvořit okruh mládeže a své příznivce směřoval k činnosti politické nebo literární, dostal do povědomí žurnalistické společnosti a to tím, že své historické povídkové prvotiny vydával v Národních listech. Jednalo se především o vzpomínky a zážitky z Václavova rodného kraje – dnešního Babiččina údolí u České Skalice. Nejvýznamnějšími jsou Řezníčkova povídka O Vitkorce a stať o životě Boženy Němcové – Za květu mladosti.
Později roku 1906 až 1910 redigoval konzervativní list Týden, vedený v katolicky tradicionalistickém duchu, kvůli kterému byl v roce 1907 obviněn z denunciace středoškolských profesorů, kteří se svými volebními programy snažili o oproštění škol od církevního vlivu. Řezníček byl důsledkem toho přechodně vyloučen ze spisovatelského spolku Máj, kde se později zjistilo, že nebyl autorem nařčení a byl přijat zpátky. V osmdesátých letech psal některé své literárněkritické stati do Světozoru. Svými texty také přispíval do královéhradeckých časopisů  Polabanu a Ratiboru.
Zasloužil se o založení knižnice s názvem Modrá knihovna, kde nechával tisknout své historické romány a povídky v letech 1892 až 1901. Pro většinu svých historických povídek mu za primární látku a předlohu byla krajina severovýchodních Čech a to především od Úpice až ke Kladsku včetně Kladska samotného.
Neustálé politické boje mezi mladočechy a staročechy se mu za jeho žurnalistické kariéry znelíbily, rozhodl se tedy, že svoji žurnalistickou činnost ukončí.
Své kulturní, ale také literární znalosti uplatnil v roce 1907, kdy se stal knihovníkem Národního muzea. Zde začala velmi důležitá životní kapitola pro část jeho životního díla, jakožto knihovníka jediné české knihovny. Vlivem rakouské nadvlády, která v bývalé dvorní knihovně ve Vídni neprojevovala zájem o českou literaturu a péči o ni, tak i vlivem germánského režimu v pražské univerzitní knihovně, nevzniklo žádné oddělení  pro českou literaturu. 

Dílo: Liliputáni, 1889, satirický román, Selské zrcadlo, románové zpracování života F. Vaváka, Židé v zemích českých, 1899, Naše zlatá matička, 1923 – 1925 osmidílná románová kronika, která začíná v průběhu českého národního obrození a končí v období Bachova absolutismu, Z různých časů, 1885., Dědeček, 1913, dílo vyšlo jako příloha Zemědělských listů. Citace : “ Vydání toto na knihkupeckém trhu jako kniha nebylo.“ ; 523 str. Rolnická tiskárna v Praze

Václav Řezníček zemřel 26. 1. 1924 v Praze.

Zpracováno podle: https://cs.wikipedia.org