Dnes uplyne 105 let od narození spisovatelky Aleny Vrbové

Alena Vrbová – básnířka a prozaička,  rodným jménem Alena Liberta Vrbová, se narodila 3. 10. 1919 ve Starém Plzenci. Její otec, učitel Jan Mukenšnábl (1879–1961), přijal jméno Jan Vrba (1919) podle svého literárního pseudonymu Tadeáš Vrba (Kamení, 1903; Po svaté Anně, 1930). – Alena Vrbová maturovala na dívčím reálném gymnáziu v Plzni (1938) a do uzavření vysokých škol studovala literární historii na FF UK. V letech 1940–1942 pracovala pod vedením Alberta Pražáka na bibliografii díla Jindřicha Vodáka, v letech 1942–1944 vykonávala bibliografickou práci v České akademii věd a umění. V roce 1944 absolvovala ošetřovatelský kurz a jako dětská sestra pracovala v nemocnici pro ochranu matek a dětí v Praze. Po válce dokončila studium na FF UK (u profesorů Alberta Pražáka, Josefa Kopala a Julia Dolanského, PhDr. 1946 prací Český román ve vývoji bipolárním) a ještě před promocí začala studovat na Lékařské fakultě UK (MUDr. 1951). Byla lázeňskou lékařkou (od roku 1964 primářkou) v Mariánských Lázních. Získala neurologickou, rehabilitační a balneologickou odbornost a zúčastnila se četných vědeckých kongresů v zahraničí (kromě evropských zemí také v Egyptě, Indii, USA aj.). V roce 1977 odešla do důchodu.

Psala od dětství, první knihu, pohádku, vydala jako dvanáctiletá. Od poloviny 30. let tiskla básně ve Studentském časopise, dále publikovala v časopisech a novinách Mladá kultura, Eva, Blok, Nový život, Literární noviny, Květy, Rudé právo, Pravda (Plzeň), Literární měsíčník, Tvorba, Slovenské pohľady (Bratislava), Haló noviny, Lidové noviny, Plzeňsko aj. Pro Československý rozhlas upravila svou prvotinu (s titulem Maminka země, 1941) a napsala hru Cesta na Venuši (1976). Román V erbu lvice byl zfilmován (1994, režie a sénář Ludvík Ráža).

Poezie Aleny Vrbové osciluje mezi domovem a světem, touhou po utkvění a vědomím proměnlivosti jevů, harmonizující hudebností a střízlivou reflexí. Tyto protiklady autorka zřídka konfliktně vyhrocuje, spíše je jimi střídavě přitahována. Po eufonickém pokusnictví a rilkovské abstraktnosti prvotin (Řeka na cestách, Svár) se v dalších sbírkách formulovalo její sebeutvrzující gesto: v motivech krve a moře nachází výraz poetika živelné prudkosti a nepoddajnosti (Do krve, Sondy a písně), v mytickém motivu etika ženské věrnosti a sebeobětování (Antigony). Od sedmdesátých let ke stabilním tematickým okruhům – k dojmům a reflexím z cest po světě, životním bilancím a vyznáním, přírodní lyrice – přistupovaly častěji reakce na politické dění a civilizační vývoj (Blýskání na časy) a reminiscence z české historie (Odkud přichází hudba, Čarodějný čas).
Jako prozaička Vrbová začínala ještě za okupace tvárným experimentem (My dva). Pozdějším povídkám o lidech z konfliktního prostředí pohraničí dominuje nesentimentální realistický záznam, často stylizovaný jako vyprávění přímého účastníka děje (Drsné povídky, Ostnaté povídky, Až na západní hranici). Naproti tomu v románech z lázeňského prostředí (Znova v Monte Rose) a z ciziny (Benátská, Odlet do Madrásu, Indiánské léto) se Vrbová projevuje jako romantická fabulátorka. K všímavému zachycení koloritu vzdálených zemí si přimýšlí příběhy lásek, procitajících po letitém odloučení nebo ztroskotávajících na rozdílných světonázorových postojích. Hledání paralel ke zvolenému modelu života a pátrání po vlastních rodových kořenech přivedlo autorku k historické próze. Světici Zdislava z Lemberka pojala nenábožensky, jako obětavou ženu s lékařským nadáním (V erbu lvice). Rysy charakterové pevnosti vyzdvihla i v románu o Zdislavině vzdálené příbuzné z konce 15. století (Anna Lemberková sudička). Oba romány se spolu s prózou o Vršovcích (Nás nevyvrátí z kořene) staly součástí volné trilogie. Snaha o věcně spolehlivé podání, chápané jako návrat k historii vlastního rodu, ji v další trilogii (Když kohout dozpíval, Pod kardinálskou pečetí a Rašení) přivedla až k přetížení textu podružnými epizodami, faktografií získanou v archivech i rodinnou dokumentací. Svým záběrem trilogie sahá od pobělohorských exekucí po rozmach národního hnutí v 19. století: prostupují se v ní dvě dějové linie i dvě tváře minulosti, tzv. velká historie a všední život.
V románech z exotického prostředí Vrbová ozvláštňovala styl fragmenty cizojazyčné frazeologie, v historických prózách obdobně nakládá s archaismy; s oblibou také sahá po vančurovských vypravěčských prostředcích (tematizace osoby vypravěče apod.). Romantická a milostná linie próz Aleny Vrbové se protíná s linií historickou v románu Lásky nebeské.

Alena Vrbová zemřela 17. 3. 2004 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz