Dnes uplyne 105 let od úmrtí básníka Josefa Václava Sládka

Josef Václav Sládek se narodil ve Zbiroze jako syn zednického mistra 27. 10. 1845. Studium přírodních věd přerušil odjezdem do Ameriky, kde působil jako vychovatel, učitel a redaktor krajanských novin. Po návratu do vlasti pracoval jako redaktor v Národních listech, později se stal profesorem angličtiny na obchodní akademii a na filozofické fakultě. Jako dlouholetý redaktor Lumíra probojovával spolu s Vrchlickým a Zeyerem modernější chápání smyslu umělecké tvorby proti starším konzervativním proudům a rozhodně bránil Vrchlického v době útoku mladé generace v devadesátých letech.

Nad první Sládkovou knihou veršů Básně leží tragický prožitek smrti první básníkovy ženy. Tato intimní elegická lyrika se však odlišuje od pesimistických tónů první sbírky Nerudovy i Vrchlického. Neruda se cítí společenským vyvržencem a hledá vášnivě a neklidně možnost společenského zařazení s lidem či národem. Sládek se však zapojuje do širšího společenství, i když se nikdy nevzdá svého elegického pohledu na život. Idyličnost je mu stejně cizí jako levný optimismus. Není však tragik, proto už v první knize zachovává rovnováhu mezi subjektivní a objektivní složkou poezie. Citlivě reaguje na poměry v Americe, kde útlak indiánů připomíná básníkovi poměry ve vlasti. Také v druhé Sládkově knize, Jiskry na moři, je obdobný poměr mezi intimní lyrikou a objektivnější poezií vlasteneckou a politickou.

V epické tvorbě směřuje jednak k básnické povídce, jednak k baladě (Hrobník). Jeho poezie nabývá charakteristické podoby, výrazně odlišné od poezie všech jeho současníků – hutného výrazu a umění zkratky, protichůdných rozevlátému verši Čecha a Vrchlického.

V dalších sbírkách z osmdesátých let – Světlou stopou, Na prahu ráje, Ze života a Sluncem a stínem – se zklidňuje Sládkova intimní lyrika, ale citlivost pro společenské otázky se prohlubuje.

K umělecky nejzralejším básníkovým dílům patří sbírka Selské písně a české znělky. V této knize našel Sládek umělecký výraz pro hodnoty, k nimž směřoval už dříve: mravní sílu a mužný postoj k životu, vyplývající z přilnutí k rodné zemi. Selské písně jsou krátké, uzavřené lyrické básně, v nichž Sládek jménem rolníka představuje svůj vztah ke světu ve sféře filozofické, mravní a estetické. Vlastenecká myšlenka je rozvedena v Českých znělkách.

V dobové literární situaci začátkem devadesátých let působila sbírka Starosvětské písničky a jiné písně a jí blízká Směska jako záměrný protiklad moderní artistní poezie mladé básnické generace. Jsou to v podstatě ohlasy lidové poezie, navazující až na tradici Čelakovského. K dobové politické poezii patří České písně, vyznívající v odhodlání k obraně národní svobody.

Závěr básníkovy tvorby tvoří teskné sbírky, básně jakoby podzimní rezignace a životního vyrovnání, které znamenají vrchol Sládkovy reflexívní lyriky: V zimním slunci, Za soumraku, Nové selské písně a Léthé a jiné básně. Zamýšlejí se nad smyslem lidského života, práce, bolesti a smrti.

Zvláštní místo patří Sládkovi jako zakladateli moderní poezie pro děti, v níž překonal starou násilnou didaktičnost a přiblížil se dětské fantazii a vnímavosti dětské duše. Tři sbírky, Zlatý máj, Skřivánčí písně a Zvony a zvonky, jsou blízké dětskému čtenáři důvěřivým vztahem ke světu a přírodě.

Sládkova významná překladatelská činnost souvisela úzce s vlastní tvorbou a s tendencemi lumírovského programu uvádět do české kultury významné hodnoty světového písemnictví. Vedle ojedinělých překladů z polské a ruské literatury překládal nejvíc z literatury angloamerické (Byron, Hebrejské melodie; Longfellow, Píseň o Hiawatě). Vyvrcholením jeho překladatelské práce je přebásnění třiatřiceti Shakespearových dramat.

J. V. Sládek zemřel 28. 6. 1912.