Dnes uplyne 110 let od narození literárního historika Vladimíra Kováříka

Vladimír Kovářík se narodil 12. 10. 1913 v Čelákovicích v rodině obchodníka. Jeho oba synové, Vladimír Kovářík (* 1946) a Jan Kovářík (*1949), pracují jako novináři. – Kovářík vystudoval reálné gymnázium v Brandýse nad Labem (maturita 1932, 1933 doplňující maturita na klasickém gymnáziu) a češtinu, latinu na FF UK (1932–1937). Pracoval jako středoškolský profesor v Praze (1936–1940), Táboře (1940–1942) a znovu na žižkovském gymnáziu v Praze (1942–1949). Od roku 1945 byl spolupracovníkem, od roku 1949 redaktorem Československého rozhlasu, kde řídil vysílání pro děti a mládež (do 1954), v letech 1954–1964 byl náměstkem ředitele a vedoucím uměleckého programu Československé televize, poté šéfredaktorem redakce pro děti a mládež. V roce 1964 se stal docentem v oboru historie a teorie sdělovacích prostředků na Fakultě osvěty a novinářství UK (PhDr. 1967 prací Dětský svět Marie Majerové; CSc. 1969 prací Nerudova cesta k pramenům dětství). V témže roce byl jmenován profesorem na Fakultě žurnalistiky UK, kde působil jako externista i po odchodu do důchodu (1980).

Přispíval do periodik: Studentský časopis (debut 1930), Haló noviny, D 48, Kulturní politika, Mladá fronta, Umělecký měsíčník, Literární noviny, Zlatý máj, Rudé právo, Květy, Lidová demokracie, O knihách a autorech aj. Redigoval knižnice Mladá scéna (1946–1949), Hlasy (sbírka kulturněhistorických studií, 1945–1949, s dalšími) a Jiskřičky (1961–1972, s dalšími). Pro Československý rozhlas připravil řadu dramatizací (Ocelové město, 1948, podle Julese Verna; Poplach v Kovářské uličce, 1952, podle Václava Řezáče; Pohádka o caru Saltanovi, 1961, podle Alexandra Sergejeviče Puškina; O draku Vlakanavlakovi, 1960, podle Jiřího Marka, aj.), jakož i vzdělávacích pořadů (zejména cykly Odkazy – Putování za kulturními tradicemi Čech a Moravy a Procházky Prahou a její minulostí, s Václavem Vilémem Štechem, z nichž poslední měl i televizní podobu). Spolupracoval s Československou televizí na přípravě řady literárních a kulturních pořadů. Je autorem televizních adaptací povídek Ignáta Herrmanna Co schází v kuchařce M. D. Rettigové (společně s vyprávěním V. V. Štecha v Kováříkově pořadu Staropražské vánoce aneb Hodinka se starým pánem, 1967, režie Václav Hudeček) a Exekuce (1971, režie Jiřina Pokorná); jako dramaturg spolupracoval mj. na scénářích třináctidílného seriálu podle Jiráskova F. L. Věka (1971, režie František Filip) a dramatizaci Babičky Boženy Němcové (1971, režie Antonín Moskalyk). Užíval pseudonymů Melezínek V. ml. (Divadelní noviny 1959) a Viktor Kovář.

Kováříkovo původní povolání učitele určilo jeho orientaci na literaturu populárně naučnou a též na – postupně narůstající – práci popularizátorskou v rozhlase a televizi. Středem Kováříkova zájmu byla literatura a divadlo národního obrození (osobnosti i méně významní souputníci), v nichž jeho harmonizující pojetí hledalo především ideály velkých lidí a činů. Ve svých kompozičně rozmanitých biografiích pro mládež se Kovářík soustředil především na dětství spisovatelů: o jejich vztahu k rodičům a přírodě, o jejich zájmech i prvních láskách vyprávěl s citovým zaujetím, avšak s objektivní přesností a jen malou mírou beletrizace (Mládí Jana Nerudy, „Daleká, široká pole…“, výbor Když velcí byli malí). Kováříkovo chápání dětství jako rozhodující etapy pro formování člověka je zřetelné i v jeho studiích vědeckých, analyzujících motivy dětství v dílech jednotlivých spisovatelů (Dětský svět Marie Majerové, Nerudova cesta k pramenům dětství). Syntézou Kováříkovy celoživotní snahy o aktualizaci kulturního odkazu minulosti se stal jeho rozsáhlý třídílný literární místopis. Knihy Literární toulky po Čechách, Literární toulky Moravou a Literární toulky Prahou při maximálním soustředění na historický fakt kladou důraz na sepětí slavných i zapomínaných tvůrců s rodným krajem a na jejich podíl při utváření povědomí domova. – Z další činnosti vyniká Kováříkova rozsáhlá práce ediční, orientovaná nejčastěji na dílo Jana Nerudy a Josefa Kajetána Tyla, doplňovaná řadou převyprávění, a také doslovů a předmluv.

Vladimír Kovářík zemřel 7. 6. 1982 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz