Dnes uplyne 110 let od narození spisovatele Rudolfa Mertlíka

Rudolf Mertlík – básník a překladatel, se narodil 14. 5. 1913 v Praze jako nemanželské dítě tovární dělnice. Do dvanácti let vyrůstal u pěstounů, poté byl poslán na domovskou obec do Lhotky u Červeného Kostelce, kde dokončil místní měšťanskou školu (1927). Pracoval jako pomocný dělník v cementárně v Obořišti u Příbrami, v tiskárně v Příbrami, Červeném Kostelci a České Skalici. Od roku 1929 večerně studoval gymnázium v Hradci Králové. Maturoval v roce 1937 a v témže roce začal na FF UK studovat latinu a řečtinu (1937–1939), během listopadových událostí 1939 byl však jako student zatčen a vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg. Po návratu (1942) se učil tiskařem v Hradci Králové a začal profesionálně překládat (Publius Ovidius Naso). Po válce dokončil studia na UK (1946) a učil na státním reálném gymnáziu v Praze. Po únoru 1948 byl nejprve vyloučen ze státní služby pro nesouhlas se školskou reformou (spis Nebezpečí jednotné školy), později odsouzen za protistátní činnost a od listopadu 1953 do května 1960 vězněn ve Valdicích (rehabilitován byl 1990). Od začátku 70. let byl donucen opět se publikačně odmlčet (mj. i pro dopis neschvalující odmítavý vztah Jarmily Glazarové k Miladě Horákové) a musel překládat pod propůjčenými jmény.

Přispíval především do Zpráv Jednoty klasických filologů. Láska k antice se promítla také do Mertlíkovy popularizátorské činnosti a do práce na knižnici Antická knihovna, kterou založil a řídil (nakladatelství Svoboda, od 1969). Do řady knih přeložil verše (např. Vladimír Binar: Poutníkův labyrint světa, 1982; Jan Lehár: Nejstarší česká epika, 1983; Anežka Vidmanová: Sestra Múza, 1990).

Mertlíkova poezie z počátků jeho literární činnosti se obracela k prožitkům vlastního neradostného dětství a k proletářské tematice (Když dítě osiří), nabývala i podoby nenáročných lyrických vzpomínek na první lásky, studentské prázdniny a krásy přírody (Smuteční úsměvy). – Mertlíkův tvůrčí přínos ovšem spočívá v jeho činnosti překladatelské, v níž se – v protikladu k dobovým normám socialistické kulturní politiky – snažil rozvíjet tradice antické a latinsky psané literatury středověku. V roce 1947 vstoupil Mertlík do diskusí o způsobu překládání antické literatury a o oprávněnosti parafrází. Dával přednost „věrnému překladu před volným tlumočením“ a často i kompilačnímu překladu konzervujícímu úspěšná řešení předchůdců. Význam jeho překladatelského díla je dán jak širokým rozpětím žánrovým (poezie, próza, drama, převyprávění pro mládež), tak i záběrem časovým. Z řecké a římské literatury se Mertlík zaměřil na díla stylisticky náročná (Ilias, Odysseova dobrodružství), na díla dosud nepřeložená, či přeložená jen zčásti (první souborný překlad Ovidiových Listů milostných aj.), tematicky pak v popředí jeho zájmu stojí poezie milostná (Ovidius, O lásce a milování). Druhou významnou oblastí Mertlíkova překladatelského zájmu je žákovská literatura, středověké satiry a parodie a humanistická literatura (Písně žáků darebáků, Ďábel a papež, Dopisy tmářů).

Rudolf Mertlík zemřel 28. 7. 1985 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz