Stanislav Zedníček – básník a nakladatelský redaktor, se narodil 17. 8. 1914 v Hlinsku v rodině hodináře, který v roce 1917 padl v první světové válce. Po absolvování měšťanské školy v Hlinsku (1929; jejím ředitelem byl Jan Václav Svoboda, prozaik a dramatik píšící pod pseudonymem Jan Václav z Finberka) studoval na katolickém Učitelském ústavu ve Svatém Janu pod Skalou u Berouna (mat. 1934) a poté vyučoval ve svém rodišti. Pro jeho tvorbu mělo značný vliv seznámení s okruhem autorů kolem Staré Říše a Tasova (Josef Florian, Jakub Deml). Byl členem Družiny literární a umělecké. Za druhé světové války byl pracovně nasazen v továrně Eckhart v Chotěboři (1943–1944) a poté jako pomocný účetní v textilním závodě Satas v Hlinsku (1944–1945), kde rovněž působil v ilegálním odbojovém hnutí. Roku 1941 byla na zásah cenzury rozmetána sazba jeho básnické sbírky Píseň chudého. Po roce 1945 Zedníček vyučoval na základních školách v Praze, kvůli deklarovaným křesťanským názorům musel ze školství odejít. Roku 1953 byl krátce zaměstnán jako dělník na dole v Záluží u Mostu. Na jaře roku 1954 byl zatčen a obžalován za účast v protistátní skupině, od října 1954 do dubna 1955 byl uvězněn. Po propuštění vystřídal řadu krátkodobých zaměstnání – mj. pracoval jako lesní dělník nebo krmič a ošetřovatel zvěře v pražské Zoologické zahradě, odkud musel kvůli nemoci odejít. V letech 1955–1958 pracoval jako nakladatelský korektor, později jako tiskárenský dělník (1958–1964), poté byl korektorem v tiskárně, od roku 1968 redaktorem nakladatelství Československý spisovatel. V roce 1974 odešel do důchodu. Od téhož roku žil ve svém rodišti.
Od konce třicátých let přispíval verši a statěmi do periodik Jitro, Hlinecké noviny, Akord, Archa, Řád, Západomoravská kulturní revue (Znojmo), Doba, Vyšehrad, Literární noviny, Sešity pro mladou literaturu, Plamen. Po roce 1989 byly jeho texty otištěny zejména v časopise Souvislosti (mj. blok věnovaný vzájemné korespondenci s Vladimírem Holanem v č. 2/2000 a blok soustředěný na jeho dílo v č. 1/2001), v Prostoru Zlín ad. Posmrtně vyšel též vzpomínkový blok v Perspektivách (příloha Katolického týdeníku, 2002, č. 7). – V samizdatové edici Rukopisy VBF vyšel v roce 1980 Zedníčkem připravený výbor z korespondence s Vladimírem Holanem (Listy přítele – Vladimír Holan Stanislavu Zedníčkovi). Přispěl též do rukopisného sborníku Jehlovi z lásky; 55 (1971), věnovaného Ladislavu Jehličkovi, a do samizdatového sborníku Vladimíru Vokolkovi k sedmdesátinám (1983); je zastoupen též v samizdatových antologiích Básníci a samotáři (1984, ed. Ondřej Fibich a Jiří Brixi) a Nálezy (1988). – Miloš Doležal připravil pro Český rozhlas z nahrávek, které vznikaly v průběhu devadesátých let, několik pořadů, mj. Již z dětství znám tu mléčnou běl (2010) a Směju se a sténám! (2010, o korespondenci s Vladimírem Holanem). – V rukopisech zůstávají mj. básnické sbírky a skladby Cesta z pahorků, Listy z temnot, Chvály, Malá vyšívačka, Dětství dobré samoty, Osudy.
Zedníčkovo básnické dílo se od konce třicátých let utváří jako svébytná a mnohovrstevná výpověď o lidském údělu obyvatel rodné Vysočiny, přerůstá však v hledání nejobecnějšího středobodu života každého jedince, lásky ve všech jejích podobách. Výrazným inspiračním zdrojem, souznícím s autorovým viděním světa, je od samého počátku tvorba katolických autorů Jaroslava Durycha, Jakuba Demla a Jana Čepa. Postupné proměny osobitého Zedníčkova básnického rukopisu však výrazně ovlivnili také Vladimír Holan a František Halas, zejména výrazovou expresivitou, jazykovým „násilnictvím“, náznakovostí i otevřeností básnického obrazu. Rozsáhlejší lyrickoepické skladby ze čtyřicátých let (Malá vyšívačka a Návštěva u staré paní ve výboru poezie Větrná zátiší) a básně v próze jsou založené na emotivním, zkratkovitém vyjádření dojmů a situací, z jejichž zlomků jsou sestavovány výpovědi o základních existenciálních stavech a pocitech (Dopisy Albíně). Na konci padesátých let, v době, kdy nemohl publikovat, autor přechází k úspornému, expresivnímu a metaforicky bohatému zachycení polarit a konstant v životě člověka. Ke stálým tematickým okruhům jeho tvorby nadále patří rozpor mezi lidským citem a chladem odcizeného světa, naplňování milosti života také skrze bolest, utrpení a zoufalství, prožitek milostného vztahu jako jednoty i sváru erotiky a sexuality (Přítmí srdce, Větrná zátiší). Úzkost a naděje, které se často vyjevují nejjednodušším gestem, a balancování na hranici vyslovitelného v obrazech křížení i splývání protichůdných tendencí života postihuje rovněž Zedníčkova sbírka z osmdesátých let Na doslech pramene, jejíž těžiště tvoří milostná lyrika.
Stanislav Zedníček zemřel 16. 3. 2002 v Hlinsku.
Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz