Dnes uplyne 110 let od úmrtí básníka Jaroslava Vrchlického

Jaroslav Vrchlický se narodil 17. 2. 1853 v Lounech. Dětská léta trávil většinou u strýce Antonína Koláře, faráře v Ovčárech u Kolína; pod jeho vlivem odešel po gymnaziálních studiích ve Slaném, v Praze a po maturitě na klatovském gymnáziu znovu do Prahy na teologii. Již po jednom semestru přešel však na filosofickou fakultu, kde studoval historii, filosofii a především románské jazyky; přitom učil česky francouzského historika Ernesta Denise a jeho prostřednictvím poznával francouzskou kulturu. Po tříletém studiu na fakultě odešel roku 1875 do Itálie jako vychovatel v hraběcí rodině. Po ročním pobytu v Itálii suploval krátce na učitelském ústavu v Praze. Roku 1877 získal trvalejší místo jako tajemník české techniky. Roku 1879 se oženil s dcerou spisovatelky Sofie Podlipské Ludmilou. Krátce redigoval Světozor, působil jako divadelní referent ve staročeských denících Pokrok a Hlas národa, jako literární kritik a recenzent v Sládkově Lumíru. Když byla roku 1890 založena Česká akademie věd a umění, byl jmenován jedním z prvních členů a zároveň se stal i tajemníkem jejího IV., uměleckého odboru; krátce redigoval také Sborník světové poezie, který Akademie vydávala. Roku 1893 se stal mimořádným, roku 1898 řádným profesorem všeobecné literatury na pražské univerzitě. Roku 1901 byl jmenován členem Panské sněmovny, v níž roku 1906 pronesl řeč na podporu všeobecného hlasovacího práva. V létě 1908 byl postižen mozkovou mrtvicí a poslední čtyři roky před smrtí strávil převážně v Domažlicích, kde také 9. 9. 1912 zemřel.

Tvorba J. Vrchlického zahrnuje lyrickou i epickou poezii, prózu, drama, překlady, literární kritiku i esejistiku. Vrchlického rozsáhlé básnické dílo vneslo do české poezie nebývalé bohatství látek, básnických forem a tónů dosud v ní neznámých: v lyrice prudkou smyslovost, proměnlivost nálad a pocitů a tím i zvýraznění subjektu, reflexi zamýšlející se nově nad otázkami života a smrti, jedince a společnosti, lidstva a kosmu, i formální virtuozitu složitých básnických útvarů; v epice pak pokus zachytit formou filosofických reflexí i na epických námětech tok lidských dějin.

První verše otiskl v Blahověstu, roku 1871 ve Světozoru, téhož roku vystoupil v Anemónkách, almanachu jihočeského studentstva. Roku 1875 vydal první sbírku reflexívní lyriky Z hlubin a krátce nato několik dalších sbírek: knížku milostné lyriky Sny o štěstí, Epické básně a verše inspirované italským pobytem (Viktoria Colonna, Symfonie a zejména Rok na jihu). Už tyto sbírky naznačily celé rozpětí i protikladnost V. poezie. Odrážely jak jeho víru v optimistické perspektivy lidstva, tak nepoměr mezi nimi a soudobým stavem života národa a lidstva. Tento rozpor se snažil V. překlenout tím, že se vymaňoval z jednostranné závislosti na úzce pojímaných potřebách národního života, že se vzdaloval soudobé společnosti a utíkal se k ideálům a k umění, jež povýšil nad všednost života. Tyto rysy, pro něž se také stal předmětem útoků konzervativní kritiky kolem Osvěty, vinící ho z kosmopolitního přehlížení potřeb národního života, prostupovaly pak v různé podobě celé V. dílo. Objevily se v jeho intimní lyrice (Eklogy a písně, Dojmy a rozmary, Poutí k Eldorádu, Jak táhla mračna, Čarovná zahrada) v podobě touhy po plném citovém i smyslovém vyžití jedince, což básník často vyjadřoval až provokativními, smyslově konkrétními obrazy: i tím navázal na své počáteční úsilí emancipovat se od soudobé společnosti. Vrchlického intimní lyrika plnila i funkci reprezentativní, neboť odpovídala představě národního pěvce, který ve službách společnosti přijímá i nadosobní poslání. To platí hlavně o těch sbírkách, kde V. rozvíjel rozmanité básnické formy, aby prokázal pružnost českého jazyka a svou tvořivou schopnost (Hudba v duši, Zlatý prach, Moje sonáta, Fanfáry a kadence, Sonety samotáře, Poslední sonety samotáře).

Ve své epice, zejména v cyklu Zlomky epopeje, se V. pokusil epicko-reflexívní formou podat obraz lidstva od nejstarších dob až po současnost. Avšak i do epiky proniklo jeho subjektivní stanovisko podléhající zvratům historického a osobního vývoje. Básník tak prostřednictvím nejrůznějších historických látek vyjádřil svůj kritický vztah k soudobé společnosti, a to nejvýrazněji v reflexívních knihách cyklu (Zlomky epopeje, Duch a svět, Sfinx, Dědictví Tantalovo, Brevíř moderního člověka, Skvrny na slunci). Tento základ doplnily sbírky drobné epiky (Staré zvěsti, Perspektivy, Fresky a gobelíny, Nové zlomky epopeje, Bozi a lidé, Votivní desky, Epizody), velké epické nebo epicko-reflexívní skladby (Hilarion, Twardowski, Bar Kochba, Píseň o Vinetě) i dva svazky Mýtů (první z nich přináší české legendární látky). Součástí epopeje jsou v podstatě i Selské balady s látkou z historie českého revolučního selství, které v mnoha směrech souvisejí s V. lyrikou vlasteneckou a politickou.

Výrazný zvrat v básníkově tvorbě, k němuž došlo začátkem devadesátých let, naznačily svým melancholickým laděním už některé dřívější lyrické sbírky (zejména Hořká jádra, È morta). Básníkova hluboká tvůrčí krize, vyvolaná neutěšenou společenskou situací i zklamáním v citovém životě (rozvratem manželství), se stupňovala po kritických útocích z řad mladých a vyústila v rozchod s mladou literaturou. Hluboká bolest vyvolala jednu z nejsilnějších V. knih intimní lyriky Okna v bouři, v níž zraněný básník houževnatě zápasil o znovunabytí životní rovnováhy. Teprve později se básníkova krize začala projevovat ve verších plných melancholie a rezignace, jen občas přerušovaných novými vzmachy (Duše mimóza, Korálové ostrovy), především ve sbírce Strom života, v jásavém hymnu k oslavě života, přírody, radosti a krásy. Ten byl však vystřídán zoufalým výkřikem napovídajícím blížící se životní katastrofu (Meč Damoklův).

Vrchlického dílo doplňují prózy, drobné povídky, črty a jediný román Loutky. Významnější je tvorba dramatická. Látku čerpal často z antického světa (mezi řadou dramat a veseloher vyniká trilogie Hippodamie, melodram s hudbou Z. Fibicha), dále z renesance (veselohra Soud lásky) a zejména z českých dějin (trilogie z českého dávnověku Drahomíra, Bratři, Knížata, veselohry Noc na Karlštejně, Rabínská moudrost aj.).

Překládal francouzskou poezii (Baudelaire, Verlaine, Rimbaud, Mallarmé). Hlavní zájem vedl V. k literaturám románským (Hugo, Leopardi, Alfred de Vigny, Rostand, Dante, Petrarca, Tasso a další). Z ostatních překládal jen díla zásadního významu (Goethe, Schiller, Whitman a další). Svou práci překladatelskou provázel literárními studiemi a eseji, jimiž seznamoval české čtenáře s překládanými autory a se současnými tendencemi ve světových literaturách; řadu portrétů věnoval však i spisovatelům českým, jejichž současnou tvorbu sledoval i jako kritik.