Dnes uplyne 115 let od narození literárního historika a spisovatele Václava Černého

Václav Černý – literární historik, překladatel a spisovatel, syn pedagoga a literárního historika Václava Černého, se narodil 26. 3. 1905, studoval na reálném gymnázium v Náchodě, na Carnotově lyceu v Dijonu a poté na FF UK bohemistiku, romanistiku a filozofii. Vyučoval na reálce v Brně, působil jako tajemník Institutu slovanských studií v Ženevě. V roce 1931 se stal nejmladším docentem srovnávací literatury na FF ženevské Calvinovy univerzity. 1934 se vrátil do Prahy. 1936 zastával funkci vedoucího redaktora kritické rubriky Lidových novin a habilitoval se na FF UK jako docent románských literatur. 1938 jmenován mimořádným profesorem romanistiky na MU v Brně.

Byl činný v protinacistickém odboji, od konce 1944 vězněn. Po osvobození byl krátce členem České národní rady, později členem Zemského národního výboru. Na podzim 1945 byl jmenován profesorem srovnávací a obecné literatury na FF UK. Byl čestným doktorem francouzských univerzit a zahraničním členem madridské královské Akademie. 1950 mu bylo zakázáno učit, 1951 byla katedra komparatistiky zrušena a Černý přešel do Ústavu lidové písně. V září 1952 byl obviněn z protistátní činnosti, zatčen a souzen, na jaře 1953 pro nedostatek důkazů osvobozen. Od roku 1954 pracoval v Kabinetu pro moderní filologii ČSAV. 1960 zaměstnán v Archivu ČSAV v Komisi pro soupis rukopisů. 1968 se jako profesor vrátil na FF UK a obnovil katedru srovnávací a obecné literatury. 1970 byl odvolán a poslán do důchodu. Znemožněna mu byla jak činnosti pedagogická, tak i kritická a ediční. 1977 se stal signatářem Charty 77.

Přispíval do řady českých i zahraničních časopisů, v 70. letech a počátku 80. let publikoval eseje a kritické stati v exilových nakladatelstvích a v samizdatu: Z nových kritických studií, Za hádankami Bohumila Hrabala, pokus interpretační, Dvakrát z teorie moderního umění, O povaze naší kultury, Dvě studie masarykovské, Moje léta v Dijoně, Další studie o knihách edice Petlice a pro ni. Ve Světové literatuře 1993 vycházela na pokračování studie Soudobá literatura naší kultury.

Literární vědě, tedy zejména komparatistice a kritice, kterou rovněž pokládal za činnost vědeckou, se soustavně věnoval od konce 20. let. Ovlivněn Bergsonovou koncepcí „času tvořivého a životního elánu“ opíral své pojetí tvůrčí osobnosti, literatury, kultury a dějin o ideu nepřetržitého tvořivého vývoje (Ideové kořeny současného umění). V jednotlivých studiích  a esejích zkoumal zejména podíl literárních děl na zápasu o lidskou autenticitu a tvůrčí svobodu.

Personalistická východiska jeho filozofie a kritiky, zformulovaná zejména v knize Osobnost, tvorba a boj a v kulturněpolitických polemikách z druhé poloviny 40. let (Boje a směry socialistické kultury), jej vedla k důrazu na mravní odpovědnost jedince a na jeho zápas o kultivaci vlastní osobnosti. Ke konci 30. let se Černý stal kritickým vykladačem existencionalisticky orientovaných mladých básníků z okruhu K. Bednáře, kteří debutovali v Halasově edici První knížky. 1940 uvedl Jarní almanach poezie statí Čtrnáct básníků z našich nejmladších. Po válce uspořádal dílo J. Ortena. Z českých spisovatelů se důkladněji věnoval rovněž K. Čapkovi, J. Horovi, J. Seifertovi, B. Němcové a později též J. Skácelovi, M. Kunderovi, V. Palivcovi, J. Kolářovi a B. Hrabalovi.

Černý byl stoupencem západoevropské orientace české společnosti a kultury; jeho celoživotním cílem proto bylo zkoumání a srovnávání historických údobí a směrů evropského, zejména českého a románského slovesného umění (Staročeská milostná lyrika, Staročeský Mastičkář, Lid a literatura ve středověku, zvláště v románských zemích, Středověké drama). Přitahovalo jej však také období renesance, baroka a romantismu, jakož i autoři přelomu a první poloviny 20. století. Projekt moderní české komparatistiky, sledující nepřetržitý vývoj literatur od raného středověku po současnost, se pokusil realizovat nejen v cyklech přednášek během svého přerušovaného univerzitního působení, ale i v rozsáhlém, zatím nepublikovaném díle Soustavný přehled obecných dějin literatury naší vzdělanosti.

Od 60. let pracoval na svých Pamětech.

Václav Černý zemřel 2. 7. 1987 v Praze.

Zpracováno podle: Slovník českých spisovatelů od roku 1945, Brána 1995