Dnes uplyne 115 let od narození prozaika a herce Jana Wericha

Jan Werich – dramatik, prozaik a herec, se narodil 6. 2. 1905 v Praze.  Pocházel z rodiny úředníka pojišťovny. Jeho ženou byla Zdena Werichová (roz. Housková, 1906–1980), překladatelka a pracovnice hospodářské správy Osvobozeného divadla, dcera Jana Werichová (1935–1981) byla herečka a překladatelka. – Werich studoval – spolu s Jiřím Voskovcem (1905–1981), s nímž se znal od roku 1914 – na reálném gymnáziu v Praze-Křemencově ulici, odkud pak přešel na smíchovské reálné gymnázium (mat. 1924). V letech 1924–27 studoval na Právnické fakultě UK, studia však zanechal po složení jediné státní zkoušky. V dubnu 1927 uvedli Voskovec a Werich soukromé studentské představení Vest Pocket Revue v pražské Umělecké besedě, jež mělo takový ohlas, že si vynutilo další reprízy. V létě 1927 se soubor stal součástí avantgardního Osvobozeného divadla (vzniklého 1925 jako divadelní sekce Devětsilu) a záhy se změnil v profesionální scénu. V Osvobozeném divadle (v sezoně 1935/36 hrajícího pod názvem Spoutané divadlo), kde V+W působili jako autoři i herci, vytvořili osobitou komediální dvojici. Na charakteru jejich mimořádně úspěšného hudebního divadla se podílel i skladatel Jaroslav Ježek. Od roku 1931 vystupovali pravidelně rovněž v Čs. rozhlase (pořad Zvukový měsíčník, tři záznamy otištěny v Divadelní revui 1990). Na sklonku 30. let se výrazně angažovali proti hrozícímu fašistickému nebezpečí. Po odebrání koncese v listopadu 1938 zastavilo Osvobozené divadlo činnost, nadále však pokračovala štvavá fašistická kampaň proti jeho protagonistům. Počátkem roku 1939 Werich a Voskovec se svými rodinami a skladatelem Ježkem emigrovali do USA. Nejprve pořádali v USA vystoupení pro krajany, poté uvedli v Clevelandu 1940 anglické nastudování her Osel a stín a Těžká Barbora, od března 1941 pracovali v Úřadu pro válečné informace v New Yorku, kde připravovali pravidelné rozhlasové relace určené československým posluchačům (během čtyř let jich natočili více než dva tisíce). Na přelomu let 1944–45 účinkovali v nastudování Shakespearovy Bouře (Philadelphia, Boston, od ledna do května 1945 New York, divadlo Alvin). Po návratu z exilu (říjen 1945) hrál Werich krátce v Realistickém divadle a po příjezdu Jiřího Voskovce společně založili Divadlo V+W, v němž se pokusili navázat na přerušenou tradici Osvobozeného divadla (na scéně uvedli například adaptaci amerického muzikálu Divotvorný hrnec). Po odchodu Jiřího Voskovce do exilu (1948) přešel Werich s většinou souboru Divadla V+W do Hudebního divadla v Karlíně (do roku 1950 hrálo pod názvem Divadlo Umění lidu, následující sezónu Divadlo Československého státního filmu), kde působil do roku 1951 nejprve jako dramaturg a později jako umělecký šéf. Souběžně byl od roku 1949 vedoucím dramaturgem 9. tvůrčího kolektivu ve Studiu uměleckých hraných filmů Praha (FS Barrandov) a od prosince 1952 zastával tutéž funkci v nově založeném Ústředním televizním studiu Praha (Čs. televize). V letech 1955–59 byl uměleckým ředitelem a hercem Divadla satiry (1957 přejmenovaného na Divadlo ABC), kde se spolu s novým hereckým partnerem Miroslavem Horníčkem vrátil také k některým hrám Osvobozeného divadla. Přestože mu vážné onemocnění znemožnilo od roku 1960 pravidelně vystupovat na jevišti, zůstal v letech 1961–63 členem Městských divadel pražských a v letech 1963–68 Hudebního divadla v Karlíně a hrál i v několika filmech a televizních inscenacích. V roce 1968 odešel do důchodu. V srpnu 1968 emigroval se ženou přes Německo do Rakouska, ale záhy se vrátil zpět do vlasti. V 70. letech byl Werichovi znemožněn přístup do médií, na sklonku desetiletí pak byl propagandisticky využit jeho podpis pod tzv. Antichartou. Do jeho tvorby se promítly zkušenosti z četných cest; kromě pobytu v USA navštívil několikrát Itálii, Francii, Jugoslávii, Sovětský svaz a Rakousko.

Filmovými recenzemi v mládí přispíval do časopisů Český filmový svět a Přerod, psal do listů Osvobozeného divadla Vest Pocket Revue a Lokální patriot (knižně 2008), publikoval též v novinách a časopisech Lidové noviny, Literární noviny, Literární svět, ReD, Haló noviny, Právo lidu, Přítomnost, Obzor (Londýn), Literární noviny, Kulturní politika, Divadelní noviny, Kultura, Divadlo, Kulturní tvorba aj. V Divadelní revui byly posmrtně publikovány jinde netištěné texty: Silvestrovská revue (1992, s Vlastou Burianem, prem. 1933), Bydlí tu pan Bulánek? (1993) a Kostky jsou vrženy (1995). Jako scenárista a herec spolupracoval na filmech Pudr a benzin (1932, r. Jindřich Honzl, sc. + J. Honzl a Jiří Voskovec), Peníze nebo život (1932, r. J Honzl, sc. + J. Honzl a J. Voskovec), Hej rup! (1934, r. Martin Frič, sc. + M. Frič, J. Voskovec a Václav Wasserman), Svět patří nám (1937, r. M. Frič, sc. + M. Frič, Karel Steklý a J. Voskovec), Císařův pekař a Pekařův císař (1951, r. M. Frič, sc. + Jiří Brdečka a M. Frič), Tajemství krve (1953, r. M. Frič, sc. + M. Frič a Otakar Kirschner), Byl jednou jeden král (1954, r. Bořivoj Zeman, sc. + Jiří Brdečka a B. Zeman, podle Boženy Němcové), Až přijde kocour (1963, r. Vojtěch Jasný, sc. V. Jasný a Jiří Brdečka, J. W. spolupráce na dialozích). Pro Čs. televizi napsal scénáře k inscenacím Medvěd (1961, r. Martin Frič, podle A. P. Čechova), Kočár nejsvětější svátosti (1962, r. František Filip, sc. + F. Filip, podle Prospera Mériméa), Uspořená libra (1963, r. Ján Roháč a Vladimír Svitáček, sc. + J. Roháč a V. Svitáček, podle Seana O’Caseyho), Magnetické vlny léčí (1965, r. Vojtěch Jasný, sc. + Jana Werichová, podle O’Henryho), Král a žena (1967, r. Evald Schorm, podle Maurice Baringa). Spolupracoval též s Československým rozhlasem (mj. se podílel na pořadech Gramotingltangl (1967–69), jako herec účinkoval v několika neautorských filmech (U nás v Kocourkově, 1934, r. Miroslav Cikán; Až přijde kocour, 1963, r. Vojtěch Jasný, aj.) či televizních filmech (Slzy, které svět nevidí, 1962, r. Martin Frič) a seriálech hraných (Pan Tau a cesta kolem světa, 1972, r. Jindřich Polák) i dokumentárních (Přiložte životopis, 1968; Co tomu říkáte, pane Werichu, 1968, s Vladimírem Škutinou, r. Jan Stach a Antonín Vomáčka) a ve filmových dokumentech (Šest otázek pro Jana Wericha, 1964, r. Dušan Hanák). Divadelní hra V+W Golem se stala jedním z námětů ke scénáři stejnojmenného francouzsko-českého filmu (1936, r. Julien Duvivier), adaptací Werichovy pohádky vznikl stejnojmenný film Tři veteráni (1983, r. Oldřich Lipský, sc. Zdeněk Svěrák a O. Lipský). Podle Werichových próz byly v televizi uvedeny pohádky Tři veteráni (1964, r. Pavel Kraus, úprava J. W.), Koloběžka První (1984, r. Ludvík Ráža, sc. Helena Sýkorová) a Rumplcimprcampr (1997, r. Zdeněk Zelenka, sc. Helena Sýkorová). Podle jeho próz byly dále natočeny animované filmy O zlaté rybce (1951, r. a výtv. Jiří Trnka), Jednoslabičný příběh (1968, r. a výtv. Petr Poš), František Nebojsa (1983, r. + sc. Vladimír Merta, výtv. Rudolf Štorkán), Královna Koloběžka první (1981, r. Dagmar Doubková, výtv. + Edgar Dutka), Lakomá Barka (1986, r. Vlasta Pospíšilová, sc. Jiří Kubíček, výtv. Petr Poš), Až opadá listí z dubu (1991, r. Vlasta Pospíšilová, výtv. Petr Poš, sc. Jiří Kubíček), Splněný sen (2001, r. Vlasta Pospíšilová, výtv. Petr Poš, sc. Jiří Kubíček) a celovečerní povídkové filmy Fimfárum (2002, r. Vlasta Pospíšilová a Aurel Klimt, sc. Jiří Kubíček a Aurel Klimt) a Fimfárum 2 (2006, r. Vlasta Pospíšilová, Aurel Klimt /též sc./, Jan Balej /též sc./ a Břetislav Pojar /též sc./, sc. též Jiří Kubíček). Dramatizacemi Werichových pohádkových próz vznikly divadelní hry pro děti: Pohádky J. W. (dramatizace Karel Texel, rozmn. 1983; Královna Koloběžka První, Fimfárum, úprava Markéta Schartová, prem. 1988), František Nebojsa (uprav. Karel Texel, 1983), Královna Koloběžka První (uprav. Silvestra Čechová, 1979; Karel Texel, 1964; pro plošné loutky Josef Pehr, rozmnož., 1966; Jiřina Lhotská, in sb. Hraní, rozmnož., 1991), O rybáři a jeho ženě (uprav.: Michal Przebinda, rozmnož., s tit. Rybář a jeho žena, 1989, prem.1987; Jakub Krofta a Vladimír Zajíc, prem. 1992), Brácho, proč je moře slané? (úpr. Zdeněk Pojman, in sb. Pohádky a nepohádky 2, 1980, podle Moře, strýčku, proč je slané?), Tři veteráni (uprav. Karel Texel, rozmnož., 1963), Fimfárum (uprav. Vladimír Morávek, prem. 1993), Až opadá listí z dubu (uprav. Petr Nosálek, prem. 1995), Rozum a Štěstí (úpr. Markéta Schartová, in Loutkář 4/2000) aj. Adaptovány byly i hry a úpravy dvojice V+W: Golem (uprav. Pavel Kopta a Jiří Suchý, prem. 1978); Znám dona Juana (uprav. Jiří Bednář, prem. 1981, volně podle Don Juan & Comp.); Čochtan vypravuje, uprav. Josef Dvořák, prem.1993, volně podle Divotvorného hrnce). – Werich je autorem písňových textů pro české inscenace hudebních komedií V Římě na place byla legrace (autoři Larry Gelbart a Burt Shevelove, 1968) a Show Boat /Bílý kvítek – Loď komediantů/ (autor Jerome Kern, 1972). Pro potřeby divadel, v nichž působil, upravil některé divadelní hry: repertoár OD a Divadla V+W viz Bibliografie, pro Divadlo ABC upravil hru Nazima Hikmeta Byl Filip Filípek, nebo nebyl (1956), Pierra Aristida Bréala Husaři (1956) a Josepha Keselringa Jezinky bezinky (1958, rozmnož. 1967). – Zpočátku Werich vystupoval pod pseudonymem J. W. Rich, společně s Jiřím Voskovcem užívali šifer VaW, V+W, V&W, W-V, příležitostně užíval pseudonymu F. Formen (filmové scénáře) a Syrius (Sirius) Vokno (v Erotické revue).

Počátky Werichovy literární tvorby jsou spjaty s Osvobozeným divadlem a určovalo je přátelství a spolupráce s Jiřím Voskovcem. Dvojice V+W přinesla na českou scénu překvapivý divadelní tvar a intelektuální humor, který vyrůstal z ducha studentské zábavy, zdůrazňující uvolněné rozvíjení fantazie a netradiční asociace blízké poetismu. Se smyslem pro nezávazné veselí, groteskní paradox, parodii i satirické invektivy se ve svých divadelních hrách a představeních vysmívali strnulým konvencím, sentimentálním příběhům, měšťáckému životnímu stylu i konvenčnímu humoru. Divákům nabídli netradiční formu jazzové revue, kombinující herecká čísla s písněmi a tanečními výstupy (od 1929 s hudbou Jaroslava Ježka). Jejich poetika – inspirovaná mj. filmovými groteskami – tíhla ke groteskně-lyrickému pohledu na svět a k časté improvizaci. Jazyková hra prostupující celek inscenace i jednotlivé písně dala vzniknout také tzv. předscénám, improvizovaným dialogům vybočujícím z fabulačního rámce a často reagujícím na aktuální problematiku. Již v debutu Vest Pocket Revue autoři koncipovali osnovu hry jako parodii na tradiční „děj“ a podřídili ji kaleidoskopickému střídání rozličných prostorů, reálií a komických situací, při jejichž utváření pracovali s tradičními veseloherními syžety (překážkami retardovaný milostný vztah, nepodařená intrika či spiknutí, honba za určitým člověkem či předmětem) a efekty (neočekávané zvraty, záměna postav, strašidelné scény aj.). Tyto stavebné principy byly příznačné jak pro hry koncipované jako volné revuální pásmo (Smoking revue, Fata Morgana), tak pro ty, jež dějově parafrázovaly nejrozmanitější literární a umělecké žánry: detektivku (Gorila ex machina čili Leon Clifton čili Tajemství Cliftonova kladívka), typický příběh soudobého amerického filmu z tropů (Ostrov Dynamit) i díla jiných autorů (…si pořádně zařádit, podle Johanna Nepomuka Nestroye, Slaměný klobouk, podle Eugena Labiche). Klíčovou roli ve všech hrách přitom měla ústřední dvojice V+W v masce toulavých klaunů. Tato autorsko-herecká stylizace zprvu korespondovala s avantgardním zbožštěním cirkusu a s přesvědčením o hodnotové, významové a estetické svébytnosti čiré komiky, jež je bezprostřední kreativitou a vyjadřuje svět jako mnohost nepřevoditelnou na jedinou tezi. Postupně se však klauni představovaní V+W proměňovali v postavy, jež „jednajíce podle svého srdce a prázdného žaludku“ se bouří „proti každé špatnosti a zatuchlému svinstvu“, které sice nehýbou dějem a dějinami, ale svým přirozeným lidským citem demaskují hloupost „velkých“ příčin a cílů. Výrazné je to zejména ve hrách, které naruby obracely historické legendy (Sever proti Jihu, Don Juan & Comp., Golem, Caesar, Robin Zbojník). Od počátku 30. let, pod tlakem zostřující se politické situace i dopadem hospodářské krize, do her V+W vstupovala i aktuální společenská a politická problematika; výrazným předělem je hra Caesar, v níž autoři pojali osudy římského imperátora jako analogii k přítomnosti. Hravá komika a rozmarné pranýřování morálky a drobných lidských poklesků tu přerostlo v politickou satiru reagující na události rozbouřené doby a zneužívání demokracie. Obdobně na aktivizaci fašismu odpověděla alegorická, antickou anekdotou inspirovaná hra Osel a stín; odsudkem falešných národních mýtů a bezbřehého vlastenčení v zájmu neomezené moci byl Kat a blázen; jako významné varování před radikalizujícím se fašismem a hrozbou války vyzněla hra Rub a líc. V Těžké Barboře autoři příznačně akcentovali nutnost spojit se k ochraně míru a porozumění před intrikami skupinky mocných. Zdůraznění práva obyčejných občanů nést spoluzodpovědnost za stav tohoto světa má nejen v této hře optimistické, očistné a burcující vyznění. Poslední uvedenou hrou Osvobozeného divadla Pěst na oko aneb Caesarovo finále vyzdvihli V+W trvalé úsilí lidí po pravdě a jejich povinnost hájit ji i za cenu osobních ztrát. – Werichova poválečná (převážně samostatná) tvorba byla zaměřena na úpravy vlastních starších her, ale i dramatických textů jiných autorů, a to jak pro divadlo (Přišel na večeři), tak i pro film a televizi. V divadelní hře Falstaffovo babí léto, napsané volně podle Shakespearova dramatu Jindřich IV., se Werich pokusil podtrhnout protikladné rysy hlavních hrdinů: zrajícího vůdce a bojovníka Jindřicha a stárnoucího pijana a požitkáře Falstaffa. – Jako prozaik se Werich prezentoval především sbírkou pohádek Fimfárum, v níž v návaznosti na pohádkovou tvorbu bratří Čapků, s důrazem na hravost jazyka, s vtipem, ironií i moudrostí rozvinul a aktualizoval klasické pohádkové motivy. Do kontextu literatury, zabývající se na počátku 60. let „životem kolem nás“ a pokoušející se pootevřít průhled do utajované kapitalistické ciziny, se vřadily cestopisné zápisky z putování po Apeninském poloostrově (Italské prázdniny); především z autorova amerického pobytu námětově čerpají Werichovy povídky v knize Lincoln 1933. Všechny tyto (převážně krátké) prózy jsou prostoupeny tolerancí k lidským slabostem a zároveň míří i k širším reflexím, od reakcí na drobné každodenní problémy až po obecné otázky života. Na sklonku svého života napsal vzpomínkovou knihu pamětí Jan Werich vzpomíná… vlastně Potlach, v níž zachytil své působení v Osvobozeném divadle a pobyt v USA za druhé světové války.

 Jan Werich zemřel 31. 10. 1980 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz