Dnes uplyne 115 let od narození spisovatele Ladislava M. Pařízka

Ladislav Mikeš Pařízek – prozaik a etnograf, se narodil 19. 11. 1907 v Českých Budějovicích.

Vlastní jméno Ladislav Pařízek doplnil dívčím příjmením první manželky. Narodil se jako třinácté dítě v rodině kováře. Od roku 1917 navštěvoval reálku v rodišti, pro neprospěch však v roce 1919 přešel na měšťanskou školu. Po jejím ukončení se roku 1921 začal učit obchodním příručím v papírnictví. V této době také vznikla jeho láska k cestování: při návštěvách bratra, žijícího v Rakousku, poznal rakouské, švýcarské i německé Alpy, se skautským oddílem pak cestoval po Československé republice. Pokračovací obchodní školu ukončil v roce 1924, poté krátce pracoval při pomocných stavebních pracích v pivovaru ve Velkých Popovicích. Podal si přihlášku do leteckého učiliště – pro tělesnou slabost však nebyl přijat. Téhož roku odjel za prací do Francie, kde vstoupil do cizinecké legie a po výcviku byl odvelen do Alžíru. V roce 1926 požádal o propuštění a na základě lékařského dobrozdání mu byly prominuty i zbývající dva roky z pětiletého závazku. V roce 1927 absolvoval v Paříži půlroční novinářský kurz při L’École libre des sciences politiques. Jako řidič u továrníka Jeana Crouy, svého pozdějšího švagra, procestoval značnou část Evropy a severní Afriku. Drobnými zprávami z cest přispíval do různých francouzských časopisů, zvláště pak do časopisu Matin. V roce 1928 se stal členem Společnosti přátel Francouzské rovníkové Afriky. V roce 1929 přešel s kartografickou společností napříč Belgickým Kongem. V roce 1930 se vrátil do Francie; z cesty vytěžil řadu reportáží, geograficko-etnografickou popularizační studii a cestopis (vše publikováno francouzsky). Od podzimu téhož roku pak vykonával v Československu, v Trnavě, základní vojenskou službu. V roce 1932 putoval po Podkarpatské Rusi a Rumunsku, navštívil znovu Francii, severní a západní Afriku. Od roku 1933 přijímal příležitostná zaměstnání, zprvu v Praze a po přestěhování v Českých Budějovicích. V roce 1934 se u něj vážně projevilo onemocnění malárií. V roce 1935 mj. provázel skupinu holandských badatelů v kraji Mongo v Belgickém Kongu, sám pak vykonal cestu africkým vnitrozemím k Atlantskému oceánu. Poté pracoval v Českých Budějovicích jako hotelový sluha a noční vrátný, v letech 1937–38 pak zastával místo hospodářského tajemníka Církve československé. Po mobilizaci v roce 1938 přesídlil do Prahy, pracoval jako pomocný dělník a noční hlídač na stavbě, posléze se – kryt fiktivním úřednickým místem – plně věnoval literatuře a psal národopisné reportáže a geografické články pro časopisy Širým světem a Svět. V květnu 1945 se aktivně zúčastnil pražského povstání. Od srpna 1945 pracoval v redakci armádního časopisu Svobodné Československo, v roce 1946 přešel do časopisu Svět práce. Jako reportér procestoval s Rudolfem Šinkovcem ve voze Praga-Piccolo Senegal, Francouzskou Guineu, Pobřeží slonoviny, Francouzský Súdán, Horní Voltu a věnoval se etnografickému studiu jednotlivých kmenů (1947–48, Afrika pod maskami). Od roku 1951 působil v redakci časopisu Svět v obrazech. V roce 1953 stál u zrodu zeměpisné revue Lidé a země, byl jejím externím tajemníkem a v letech 1953–54 vedoucím redaktorem. V roce 1955 se připravoval na cestu (posléze zrušenou) po Latinské Americe, která měla mj. propagovat čs. automobilový průmysl. Od roku 1957 se opět věnoval literární tvorbě. V roce 1959 podnikl propagační africkou cestu s kameramanem Lubomírem Mikulou automobilem Škoda 440–Spartak do (již samostatné) Guineje, kde upřesnil polohu pramenů řeky Niger (K pramenům Nigeru). Pracoval ve výboru Společnosti pro mezinárodní styky (africká sekce). Své etnografické a geografické poznatky uplatňoval ve stovkách popularizačních přednášek.

Od konce 20. let přispíval do časopisů a novin: Matin, Journal, Miroir du Monde (vše Paříž), Širým světem, Svět (Zlín), Moravská revue (1939 zde na pokrač. detektivní román Modrý čtyřlístek), Pestrý týden, Výběr, České slovo, Svobodné Československo, Tep nového Zlína (1945 zde na pokračování román Pralesy spí), Jihočeská kultura (České Budějovice), Věda a technika mládeži, Svět práce, Motoristická současnost, Svět v obrazech, Dějiny a současnost, Lidé a země, Zemědělské noviny (1958–59 zde na pokračování román Osibisi se vrací), Svět motorů, Rudé právo, Čs. voják, Květy, Kultura, Práce, Večerní Praha, Krásy domova, Mladý svět, Pionýr, Mateřídouška, Pionýrská stezka aj. Soubor Pařízkem sebraných a adaptovaných afrických folklorních vyprávění obsahuje „zvuková kniha pro děti“ Africké báje (zvuková kazeta 1992, režie Helena Vaňurová, čte Lukáš Hlavica). Ladislav Mikeš Pařízek užíval šifer: L. M. P., lmp.

V Pařízkově díle se vzájemně prostupují cestopisné reportáže, etnografické (popř. geografické) studie a cestopisné romány, stírají se též hranice mezi prózou pro dospělé a pro mládež. V rámci fabulované prózy se autor zpočátku, ve 30. a 40. letech, pokoušel o cestopisný román ozvláštňovaný prvky společenské prózy s milostnou zápletkou, v němž zobrazoval i podnikatelství a činorodost Čechů v exotickém prostředí afrických kolonií (Jezero Manyara, Pán dalekých cest, Bílé slzy). Psal i prózu, snažící se zachytit mizející zvyky a tradice africké kultury a psychologicky postihnout devastaci mravních hodnot u nové generace, vychovávané bílými kolonizátory v duchu konzumní společnosti (Bipindi). Stejně jako v dobrodružných prózách pro děti, vznikajících od 50. let (Řeka kouzelníků, Prales leopardů, Songaré), využil v dějové linii detailní znalosti prostředí, povahy a tradičního kulturního zázemí černošských hrdinů: zdůraznil etické poselství jejich snah po plném a důstojném životě, mařených jak pragmatickými kolonizátory, tak vlastními mocichtivými náčelníky a kouzelníky i tradiční řevnivostí kmenů. Výrazným rysem se v Pařízkových pozdějších pracích stává vize demokratického rozvoje afrických národů zbavených koloniální nadvlády a rozvoj kultury i vzdělanosti její mládeže, nově navazující na africké tradice. Tento proces zvláště zdůraznil v reportážích z Guineje (Guinejská odysea, K pramenům Nigeru) a v umělecko-naučných prózách věnovaných dětem (Kamara, tvůj kamarád z Guineje, Lala, tvoje kamarádka z Konga). Zážitky z cest shrnul v memoárové knize Mé cesty za dobrodružstvím. Prožitek účastníka květnového povstání 1945 bezprostředně podal v knize reportáží A lid povstal. Pro děti též převyprávěl africké mýty a pohádky (Prales kouzelných snů, Černošské báje a pohádky aj).

Ladislav Mikeš Pařízek zemřel 28. 3. 1988 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz