Dnes uplyne 120 let od narození herečky a spisovatelky Olgy Scheinpflugové

Olga Scheinpflugová se narodila 3. 12. 1902 ve Slaném. Reálné gymnázium navštěvovala pouze do roku 1917, kdy odešla do Prahy studovat herectví k M. Hübnerové. V roce 1920 přijala angažmá ve Švandově divadle v Praze, od roku 1922 působila v Městském divadle na Vinohradech. V roce 1929 se stala členkou činohry Národního divadla a působila zde až do své smrti v roce 1968. V roce 1920 se důvěrně sblížila se spisovatelem Karlem Čapkem, za něhož se 1935 provdala.

První povídku zveřejnila v roce 1921 v Cestě. Ve 20. a 30. letech přispívala básněmi, prózami, fejetony i drobnými články na rozličná aktuální společenská a kulturní témata do Lumíru, Národních listů, Lidových novin, Českého slova, Venkova, Tribuny, Literárních novin aj. Publikovala rovněž cestopisné črty, inspirované hojnými cestami do zahraničí. Do Rozprav Aventina psala v polovině 20. let satirické články o divadle. V posledních letech okupace jí byla spolu s herectvím znemožněna i literární publicistika.

Po roce 1945 zveřejňovala povídky, verše a články např. ve Světě práce. Komunistický převrat v roce 1948 pro ni znamenal několikaleté odmlčení; znovu se její příspěvky začaly objevovat od poloviny 50. let v Lidové demokracii, Literárních novinách, Svobodném slově aj.

Některé divadelní hry a prózy byly upraveny pro film: Madla z cihelny, Okénko, Andula vyhrála. Je také autorkou původních námětů k filmům Švadlenka, Dobře situovaný pán a Sobota. Podle hry Okénko byl natočen i film Dnes neordinuji.

Stálým tématem literárního díla O. Scheinpflugové je – i přes jeho značné časové rozpětí a žánrovou rozmanitost – problematika postavení moderní ženy v současném světě. Tato problematika prostupuje jak autorčinou ranou lyrikou, nepříznivě poznamenanou vnějškovým střetáváním protikladů mezi citem a rozumem, radostí a žalem (Tání, Všední den aj.), tak i jejími četnými divadelními hrami. Již autorčin dramatický debut z poloviny 20. let, hra Madla z cihelny, nese základní rysy většiny její tvorby: svižné dialogy, inspiraci čapkovskou poetikou malého člověka, snahu o vyslovení závažných životních témat a konfliktů, ale i tendenci k banalitě a k idyle (Láska není všechno, Okénko). V meziválečných prózách autorka nalezla adekvátnější formu pro vyjádření osobního vidění světa. Nejvýraznější díla, Balada z Karlína a Sestry, prózy plné soucitu s tragikou bezútěšného životního údělu, charakterizují koncizní dějová osnova, přirozený jazyk i schopnost vykreslit psychologizující portréty žen žijících na periferii společnosti. Intenzita tragického prožitku dala vzniknout básnickým sbírkám reflektujícím smrt K. Čapka (Stesk) a nacistickou okupaci (Tunel smrti). Poznamenala i autorčino stěžejní dílo Český román, pokus sloučit vzpomínky s citacemi úryvků z korespondence s K. Čapkem a vystihnout tak intimní vztah dvou tvůrčích individualit v bouřlivé době 20. a 30. let a zároveň podat obecnější výpověď o osudech meziválečného Československa. V dramatech Guayana a Viděla jsem Boha, uvedených bezprostředně po válce, i v pozdějším Diamantovém srdci usilovala vyjádřit nadosobní podobenství o smyslu oběti, lásky, věrnosti v lidském životě, vystaveném náporům zla.

Pro děti vydala knihu Pohádky s dobrým koncem, především však psala psychologizující příběhy, v nichž se zpravidla ženské téma prostupuje s tematikou dospívání. V prózách Poslední kapitola, Bílé dveře či v posmrtně vydaném románu Karanténa autorka vede své hrdinky k nalezení základních lidských hodnot, o něž se mohou na složité životní cestě opřít.

Dlouholetou uměleckou činnost i osobitý postoj k životu shrnula v nedokončených pamětech Byla jsem na světě.

Olga Scheinpflugová zemřela 13. 4. 1968 v Praze.

Zpracováno podle: Slovník českých spisovatelů od roku 1945, Brána 1998