Dnes uplyne 120 let od narození spisovatele Jana Aldy

Jan Alda – básník, autor knih pro děti, se narodil 26. 2. 1901 v Praze. Vlastním jménem Alexandr Hořejší. Literární pseudonym Jan Alda (užíval ho trvale od roku 1922) vznikl spojením biřmovacího jména a zkomoleniny jména Alexandr, kterou ho rodiče oslovovali v dětství. Bratr básníka Jindřicha Hořejšího (1886–1941) a překladatele a kulturního pracovníka Josefa Hořejšího (1887–1969). Otec byl dělníkem, v čase autorova raného dětství žila rodina na Smíchově a na Malé Straně; v roce 1910 se přestěhovala do česko-německé vesnice Řeřichy u Rakovníka. Alda studoval na reálce v Rakovníku a v Praze. Po maturitě (1920) nastoupil učitelské místo na Slovensku (Gápel u Iĺavy); roku 1922 však onemocněl a vrátil se do Prahy. Zde roku 1926 externě maturoval na učitelském ústavu a poté působil jako učitel na Podbořansku (Běsno; Německý, dnes Podbořanský Rohozec; Zdeslav). Po záboru pohraničí se vrátil do Prahy a učil zde až do roku 1952. Souběžně v letech 1945–1946 působil ve Výzkumném ústavu pedagogickém jako referent divadla pro mládež, v letech 1945–1948 redigoval dětskou přílohu v Národním osvobození a 1948–1952 pionýrskou přílohu Lidových novin. V roce 1952 odešel ze školství a nastoupil jako vedoucí redaktor do Státního nakladatelství dětské knihy, kde působil do roku 1956; poté se věnoval výhradně literární činnosti.

Publikovat začal roku 1916 v Rakovnických novinách. Básněmi, fejetony, epigramy, kurzívkami a prózou přispíval od počátku 20. let do řady novin a časopisů; soustavně od roku 1922, kdy kvůli nemoci opustil učitelské místo na Slovensku a až do roku 1926 se psaním živil. Navázal kontakt s levicově orientovanými umělci: Josefem Horou, Jiřím Wolkrem, Stanislavem Kostkou Neumannem, Jaroslavem Seifertem aj. a publikoval v denících Rudé právo, Právo lidu, Národní osvobození, Tribuna a Lidové noviny (od 1936, zvláště poezie pro děti); dále v Hostu, Q, Tvorbě, Tvaru, Rozpravách Aventina, Činu, Lumíru, Listech, Panoramě, Rozhledech, Kvartu a Čteme; také v Sršatci, Trnu, Pestrém týdnu, Domově a světě, Plánu, Národní práci, Našich zprávách aj. Po roce 1945 přispíval do Nového života, Literárních novin, Plamene, Kultury, Světa v obrazech, Mateřídoušky, Pionýrských novin aj. Časopisecky tiskl také překlady z francouzštiny, němčiny, angličtiny a čínštiny. V Sršatci a Trnu tiskl epigramy pod pseudonymy Saša a Istvan Körmeny, dále užíval šifer AJN, A. J. H., A. J., J. A.

Jan Alda je příslušníkem generace wolkrovsko-nezvalovské, knižně však debutoval později (1926) a nenápadněji. Sbírka raných veršů Na promenádě rozvíjela intimní polohy proletářské poezie. Vyznačuje se soucitem k lidské bídě a sociální křivdě i přináležitostí lyrického subjektu k chudým, aniž by však autor tento plebejský postoj dramatizoval. Převládající formou jeho lyriky je prostá písňová forma a nepříliš složitá obraznost. Zdrojem Aldovy emocionality jsou smutek, stesk, melancholie, nenaplnění ideálu, ale též smyslový erotický vznět. Ve sbírce Od noci k ránu obohatil autor konstantní ladění svých básní též o pesimistickou flamendrovskou stylizaci, která však není provokativní cynickou negací konvenční morálky. Tlumenost zůstává jedním ze základních atributů jeho poezie i tam, kde je patrný vliv Jehana Rictuse, francouzského básníka velkoměstské bídy. Vedle milostných setkání se autorovi stávají útěchou skromné všednodenní radosti, zvláště pak dojmy z přírody, která je vyzvednuta jako místo úniku a útočiště žebráků a tuláků (Žalář smíchu). Sbírka z počátku 50. let Duha nad námi přinesla básně vyslovující Aldovy pocity ze záboru pohraničí 1938 (do okupační sbírky Vítr byly tyto básně zařazeny až ve výboru 1956). K nim se připojují básně-věnování a básně příležitostné, ve kterých už zazněl i oslavný tón a výraz důvěry v socialistickou budoucnost. Později se Alda sbírkou Alespoň chvíli vrací (byť ve značně zjednodušené podobě) k lyrice „prostých motivů“. Jisté tvarové vzepětí přinesla kniha V poledním slunci, jejíž volný verš překonává rytmické a rýmové stereotypy a impresivní výraz svědčí o obrození smyslů a větší autentičnosti prožitku. Tato poezie náčrtků, momentek, nálad apod. však zůstává téměř prosta obecnější reflexe. Aldova tvorba pro děti zahrnuje převážně didaktické (zvláště vlastenecké a budovatelské) říkanky. Čtenářské oblibě se těšila jeho epická zveršování klasických pohádek (Sůl nad zlato, Honza králem, Jak stařeček měnil, až vyměnil). V druhé polovině 60. let pak Alda sepsal čtyřdílný cyklus o cestovatelských příhodách tří svérázných figurek: strýce, chlapce a psa. – Důležitou součástí Aldovy činnosti jsou zejména časopisecké překlady z literatury francouzské, německé i čínské, po válce i gruzínské a běloruské.

Jan Alda zemřel 30. 10. 1970 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz