Dnes uplyne 120 let od narození spisovatele Jiřího Weila

Jiří Weil – prozaik, překladatel a publicista, se narodil 6. 8. 1900 v Praskolesích.  Obecnou školu Weil vychodil v rodné obci, kde byl otec spolumajitelem rámařského závodu Weil a Klein. Po první světové válce skončil závod úpadkem, rodina zchudla a přesídlila do Prahy. Zde od roku 1911 navštěvoval Jiří Weil gymnázium nejprve v Křemencově, od roku 1916 v Truhlářské ulici (mat. 1919). Poté studoval slovanskou filologii a srovnávací dějiny literatur na FF UK (PhDr. 1928 prací Gogol a anglický román 18. století). Na střední škole byl členem kroužků sociálně demokratické levice, jako univerzitní student spoluzakládal organizaci komunistické mládeže, členem KSČ se stal v roce 1925. Od roku 1920 do poloviny 30. let rozvinul hojnou překladatelskou, publicistickou a přednáškovou činnost, zaměřenou na zprostředkování sovětské literatury (včetně působení teoretiků formální školy), divadla a filmu. V roce 1922 s mládežnickou delegací jako dopisovatel Rudého práva poprvé navštívil Rusko, od roku 1923 pracoval v tiskovém oddělení sovětské mise v Praze. V roce 1929 podepsal skupinové vystoupení proti tzv. sedmičce – spisovatelům, kteří kritizovali bolševizaci KSČ. Po odchodu ze sovětské mise působil v letech 1931–1932 v komunistickém nakladatelství Karel Borecký, kde mj. redigoval knižnici Sovětští autoři, působil také jako redaktor Tvorby. Z nakladatelství byl za hospodářské krize propuštěn. V prvních měsících roku 1933 byl bez zaměstnání, v červnu odcestoval do Moskvy, kam byl povolán pracovat v cizojazyčném vydavatelství Kominterny jako člen překladatelské dílny pro marxisticko-leninskou literaturu. V létě 1934 jako kurýr Kominterny uskutečnil tajnou návštěvu Prahy. Na konci téhož roku se dostal do soukolí politických procesů a čistek v komunistickém aparátu, následujících po vraždě S. M. Kirova, v lednu a únoru 1935 byl orgány Kominterny vyšetřován, propuštěn z vydavatelství a vyloučen z komunistické strany. V březnu byl za trest odeslán na pracovní převýchovu do kolonie československých družstevníků Interhelpo u hlavního města Frunze (dříve a dnes Biškek) v Kirgizii, odkud byl hned v červnu na základě nařízení o snižování počtu administrativních sil rovněž propuštěn. Nebyl mu umožněn návrat do Moskvy a od konce léta byl nasazen na nucené práce v Karagandském nápravně-pracovním táboře v oblasti Balchašského jezera v Kazachstánu. Po celý půlroční pobyt v sovětské střední Asii si Weil udržel postavení tiskového pracovníka. V listopadu 1935 povolila Kominterna jeho návrat zpět do ČSR, kde pak žil jako publicista a překladatel bez stálého zaměstnání. Tehdy se začal soustavně věnovat beletrii. – Za okupace Weil unikal rasové perzekuci, jejíž obětí se stali rodiče a sestra, deportovaní v říjnu 1942 do Osvětimi a Treblinky (obětí války se stal rovněž jeho bratr, zastřelený ve dnech pražského povstání). V roce 1940 mu potvrzením bytu a zaměstnání pomohl cestovatel Alberto Vojtěch Frič, v březnu Weil 1942 uzavřel tzv. smíšený sňatek, který ho po většinu okupace chránil před zařazením do transportu, v období od sklonku téhož roku do června 1943 pobýval bez přihlášení v židovské nemocnici. Od července 1943 do ledna 1945 byl zaměstnancem Židovské rady starších, pracoval v Ústředním židovském muzeu v Praze při katalogizaci liturgických a kulturních předmětů ze zrušených synagog. Po zrušení platnosti smíšených sňatků fingoval 9. února 1945 sebevraždu skokem do Vltavy a zbytek okupace prožil v ilegalitě. V roce 1946 vycestoval na kongres válkou postižených intelektuálů a ozdravný pobyt do Švýcarska. Po návratu byl až do roku 1949 byl zaměstnán jako vedoucí redaktor v Evropském literárním klubu (ELK); měl na starosti edici Svět a zčásti i redakci nakladatelského časopisu Literární noviny. Na přelomu 40. a 50. let se v rámci operací proti tzv. trockistům zaměřila Státní bezpečnost i na Weilovu osobu, do žádného z politických procesů však nebyl zařazen. V listopadu 1950 byl vyloučen ze Svazu čs. spisovatelů (znovu přijat v dubnu 1956). V letech 1950–1958 nalezl profesionální útočiště opět ve Státním židovském muzeu v Praze, kde jako vědecký pracovník mj. podnítil výstavu kreseb terezínských dětí (1956 s ní navštívil Paříž). Poslední rok mu byl přiznán invalidní důchod; zemřel na leukémii.

Byl členem Devětsilu a Bloku, ve 40. a 50. letech se s ním sblížil okruh literátů kolem Jiřího Koláře, působící mimo oficiální instituce a měřítka stalinistické kultury.

Roku 1920 začal publikovat referáty o současné ruské literatuře v časopise Den a v Časopise Českého muzea. V témže roce otiskl v Kmeni a ve Dni první dva české překlady Vladimira Majakovského. Překlady poezie, prózy a odborných statí (ojediněle z angličtiny), literární a divadelní referáty, informace ze sovětského kulturního života, zprávy o ruských vydáních českých autorů, literárněhistorické studie, články o filmu a reportáže z cest do sovětského Ruska i z domova publikoval dále v periodikách Právo lidu, Červen, Rudé právo (zde též spoluredigoval literární rubriku; 1936 na pokračování překlad románu Ivana Ovčarenka Povstání), Tribuna, Proletkult, Avantgarda, Nové Rusko, Host, Odeon, Kmen, Nová Svoboda, Rozpravy Aventina (1931–32 zde Přehled ruské literární sezony r. 1930–31), ReD, Tvorba (1929–30 zde na pokrač. překlad románu Vjačeslava Ivanova a Viktora Šklovského Iprit; 1932 studie Sociální objednávka J. K. Tyla), Pestrý týden (zde 1937 pod titulem Žena v arktických pustinách překlad a úprava románu V. Kantoroviče Ninna Demme, velitelka polární stanice na severní zemi), Signál, Čin, Kvart, Levá fronta, Panoráma, Žijeme, Magazín Družstevní práce, Středisko, Haló noviny, Literární noviny, U Blok aj. Do roku 1938 uložil do novin a časopisů velkou část své překladatelské práce (verše, prózy či eseje Alexeje Remizova, Valerije Brjusova, Fjodora Sologuba, Lidije N. Sejfullinové, Michaila Zoščenka, Velemira Chlebnikova, Semjona Kirsanova, V. Kerženceva, Nikolaje N. Asejeva, A. Lopuchina, Vjačeslava Šiškova, Michaila Skačkova, Vsevoloda E. Bagrického, Vladimira Lugovského, Borise Pasternaka, Alfreda L. Bema, Vsevoloda Mejercholda aj.). Po osvobození publikoval v Kulturní politice, Lidové kultuře, České osvětě, Zemědělských novinách, Židovské ročence (1960–1961 zde úryvek z nedopsaného románu Zde se tančí lambeth-walk s tit. Žraloci), Hostu do domu (1964 zde úryvek z románového torza o Jaromíru Krejcarovi a Mileně Jesenské Bez triumfů), Věstníku Židovské obce náboženské aj. Po roce 1945 spolupracoval s filmem, jako lektor i autor nerealizovaných či nedokončených námětů a scénářů; z působení ve Státním židovském muzeu vzešel Weilův literární podíl na filmovém dokumentu Motýli tady nelétají.

Publikace mnoha Weilových textů byla komplikována cenzurou. Za protektorátu, kdy nesměl z rasových důvodů publikovat, se neúspěšně pokoušel vydat román Makanna – otec divů pod cizím jménem. Vydání Moskvy-hranice doprovodil komunistický tisk 1937–1938 odmítavou kampaní a podobný osud stihl při prvním vydání Život s hvězdou. Spolu s povídkovou sbírkou Mír byly obě zmíněné knihy v 50. letech vyřazeny z veřejných knihoven. Román Dřevěná lžíce, psaný s Moskvou-hranicí a dokončený 1937–1938, autor na počátku protektorátu stáhl z nakladatelství; rukopis byl po zrušení nakladatelství ELK nalezen v redakci a stal se argumentem pro vyloučení Weila ze Svazu čs. spisovatelů. Sazba románu Na střeše je Mendelssohn byla na přelomu let 1958–1959 rozmetána, text vyšel až po úpravách. Společné vydání Dřevěné lžíce s Moskvou-hranicí bylo v letech 1969–1970 znemožněno sovětskou invazí, česky vyšla Dřevěná lžíce nejprve v samizdatu, v edicích Kvart (1978) a Edici Expedice (1980). Pro knižní vydání byl text nově edičně rekonstruován. – Užíval zkratek J. W., -jw. nebo jw (i překlady), -jl-. Ve 20. letech publikovali s Karlem Konrádem společné překlady v Rudém právu pod šifrou K. W.

V prvním – překladatelském a popularizačním – období Weil propojoval českou avantgardu s ruskou, seznamoval s jejími programovými postuláty i tvůrčími projevy. K sovětské literatuře přistupoval z pozic zásadní světonázorové shody, avšak se znalostí předválečné situace ruské moderny, s širokým literárním rozhledem, kritickým zaujetím pro hodnotu individuálního uměleckého vkladu a s pochopením pro rozmanitost skupinových poetik (Ruská revoluční literatura). Mezi zprostředkovateli nové ruské literatury (František Kubka, Bohumil Mathesius) orientoval Weil své knižní publikace na oblast programově revoluční a proletářské tvorby (Sborník sovětské revoluční poezie), pole jeho průběžné referentské a překladatelské činnosti bylo ovšem širší. Pod vlivem porevoluční ruské prózy a zvláště lefovské poetiky tzv. literatury faktu se formovaly také počátky Weilovy beletrie, která je osou jeho druhého tvůrčího období, zahájeného reportážně stylizovaným souborem budovatelských obrazů Češi stavějí v zemi pětiletek. Weilovy následující romány motivicky čerpají převážně z autorovy moskevské zkušenosti, z pobytu v sovětské střední Asii a z prožitku židovské identity, osvojené pod tlakem holokaustu. Jejich společným tématem je podrobování jedince společenskému systému, vztah humánní utopie a její realizace, totalitární princip vůdcovství. Údělem postav Weilových románů přitom není boj s neosobním a neproniknutelným strojem moci, nýbrž proces vlastní marginalizace, nemožnost splynutí se systémem a ztráta schopnosti pragmaticky komunikovat tam, kde smysl kontextu vymizel. Dvojromán Moskva-hranice a Dřevěná lžíce, paralelně komponovaný – pro Weila charakteristicky – v několika pásmech věnovaných různým společenským typům, uvedl do české prózy nový rozměr ruské látky: stíny stalinismu, dysfunkčnost plánovité ekonomiky a vířivou rozpornost sovětské reality, nepodléhající západoevropským měřítkům. V antilegendě Makanna – otec divů, dopsané v druhém roce okupace, se Weilovo vypravěčství, jakoby jen registrující proud drobné fakticity, přiklonilo ke své druhé souběžné dominantě, k podobenství. Román o „lžiproroku“, volně inspirovaný historickou postavou náboženského vůdce z poloviny 8. století a lokalizovaný do středoasijského prostoru množstvím autentických jazykových a zeměpisných prvků, sleduje vznik, rozmach a zánik obrodného sociálního hnutí, od počátku zfalšovaného vůdcovou vůlí k osobnímu prospěchu a absolutní moci. – Ústředním tématem Weilovy poválečné tvorby, alespoň její publikované části, se stal holokaust. Na pozadí vlny kronikářské i dobrodružné beletrie s okupační tematikou vyniklo svým antiheroickým laděním Weilovo první dílo o válečných osudech českých Židů, román Život s hvězdou. Ústřední postava románu, někdejší úředník, zde uniká se svou potřebou sebepotvrzení do řeči, do tiché samomluvy. Vyobcován z lidské komunity a zbavován postupně nejrůznějších životních práv včetně práva na perspektivu, na smysl času, vyplňuje čekání na transport převážně systematickým zbavováním se věcí, animálním stravováním okamžiku a pobýváním ve snových vidinách. Román je ve své kompozici i v jednotlivých pasážích proniknut textovými a symbolickými odkazy k velké evropské literatuře a zároveň k tradicím judaismu; vyústění příběhu je pojato v souladu se sartrovským pojetím existencialismu jako výzvy k angažovanosti člověka v údělu vlastní svobody. Holokaustu Weil věnoval dále pásmo Žalozpěv za 77 297 obětí, román Na střeše je Mendelssohn a torzo Zde se tančí lambeth-walk. Do čistých časů počátků dělnického hnutí, ke stávce pražských tiskařů na prahu průmyslové revoluce, se vrátil románem Harfeník, jehož druhá linie rozšiřuje výpověď o další model skupinové emancipace: o židovskou komunitu těsně před otevřením ghett. – Významnou součástí Weilova díla je jeho povídková tvorba, soustředěná ve svazku Hodina pravdy, hodina zkoušky.

Jiří Weil zemřel 13. 12. 1959 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz

Komentáře