Dnes uplyne 120 let od narození spisovatele Josefa Spilky

Josef Spilka – prozaik, básník, sběratel a adaptátor lidové slovesnosti, autor knih pro děti, se narodil 7. 3. 1899 v Ratboři (u Kolína).  Pocházel z rodiny obuvníka a porodní asistentky. Navštěvoval obecnou školu v Suchdole a měšťanskou školu a učitelský ústav v Kutné Hoře. Na jaře 1917 studia přerušil a nastoupil jako jednoroční dobrovolník do Nagykanizsi v jižních Uhrách (sloužil jako písař na velitelství 12. pěšího pluku). Po válce složil maturitu (1918), stal se učitelem na Kutnohorsku (obecná škola v Jindicích a v Suchdole, měšťanská škola v Kutné Hoře) a zároveň studoval na Vysoké škole pedagogické v Praze. V letech 1924–29 působil ve slovenských třídách měšťanské školy v Užhorodě (zde se seznámil s Vladislavem Vančurou, který na Podkarpatské Rusi sbíral materiál k románu Poslední soud). Po návratu učil na reformní obecné škole, v letech 1930–52 na pokusné měšťanské škole v Hostivaři. Od roku 1936 žil trvale v Praze. Roku 1952 se stal pracovníkem Státního ústavu pro lidovou píseň, od roku 1954 po odchod do důchodu (1971) pracoval v Ústavu pro etnografii a folkloristiku Československé akademie věd. Při zaměstnání vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (absolvoval 1962, PhDr. 1973 prací Čtyři studie o českých příslovích).

Debutoval roku 1919 verši a prózami v Cestě. Přispíval do periodik literárních (Lumír, Literární noviny, Sever a východ aj.) i pedagogických a do mnoha deníků, především však do dětských časopisů Dětský svět, Malý čtenář, Mateřídouška, Ohníček, Sedmihlásek a Studánka. V poválečných letech publikoval hlavně v Československé etnografii a Českém lidu. Dětské literatuře se věnoval též jako redaktor časopisů Roj (1935–42), Studánka (1947–48), Sedmihlásek (1948–49) a knižnic Nové obzory (1945–48, nakl. Unie) a Bojovníci (1946–49, nakladatelství Mladá fronta). – Užíval pseudonymu Jan Luka (Studánka).

Josef Spilka zahájil uměleckou dráhu bibliofilsky vydanými sbírkami epigonských básní s konvenčně pojatou přírodní a milostnou tematikou (Rozpuk, Kaťa, Bronz) a knížkou epigramů Jehelníček. Brzy však tento žánr opustil a věnoval se tvorbě pro mládež. Kromě románu Veliký požár s detektivní zápletkou, který je určen starším dětem, adresoval své knihy předškolnímu a nejmladšímu školnímu věku. Psal především verše o zvířatech, v nichž sledoval často i stránku naučnou, a pohádkové příběhy oživlých hraček (Nový ptačí sněm, Podařený trojlístek), někdy i ve formě leporel jako doprovod k prvotním obrázkům (koncem 50. let též jako texty k omalovánkám); do veršů převedl i známé pohádky (Sněhurka a sedm trpaslíků). V próze se zaměřil (kromě autobiografických črt Zbojníčkové od Vysoké) na jednoduché výchovné texty pro nejmenší (Těším se do školy). Spilkův tvůrčí vývoj významně ovlivnil pobyt na Podkarpatské Rusi; toto prostředí svou svéráznou atmosférou vzbudilo jeho intenzivní zájem o tamní lidovou slovesnost, jejíž motivy osobitě rekonstruoval do nových pohádkových textů (Ivanko z polonin, Tucet hezkých pohádek aj.). Podobnou metodu později užil i ve zpracování lidových pohádkových látek z jiných oblastí, především z Podkrkonoší. Po druhé světové válce u něj převládl odborný folkloristický zájem, který se rozšířil i na folklor městský (studie v etnografických vědeckých časopisech a sbornících). Významná byla jeho iniciativní editorská spolupráce na autentickém vyprávění kladenské haldařky Šípek u haldy. Jeho překlady ze slovenštiny a ukrajinštiny vyšly samostatně i ve sbornících. Byl též spoluautorem učebnic občanské nauky a branné výchovy i čítanky.

Josef Spilka zemřel 25. 8. 1986 v Praze.                                                    

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz

Komentáře