Dnes uplyne 120 let od narození spisovatelky Emy Řezáčové

Ema Řezáčová – prozaička a dramatička, se narodila 17. 11. 1903 v Praze. Provdaná Voňavková, rodné jméno si spolu s manželem, spisovatelem Václavem Řezáčem (sňatek 1923), zvolili za pseudonym a později i za občanské jméno. Matka spisovatele Tomáše Řezáče a hudebního skladatele Ivana Řezáče (1924–1977). – Řezáčová pochází z rodiny řemeslníka, po první světové válce továrního dělníka. V Praze navštěvovala a pro nedostatek prostředků nedokončila vyšší státní průmyslovou školu, chemické oddělení (1918–20). V letech 1920–23 redigovala kalendáře v nakladatelství Karel Šolc, potom pracovala jako redaktorka v týdeníku Český svět (1927–30), časopise Eva (1930–35) a v týdeníku Ozvěny (1935–41). Po válce vedla nedělní ženskou hlídku deníku Práce (1947–48) a ve stejnojmenném nakladatelství redigovala edici Románové novinky (1945–49). Od 50. let se plně věnovala literární práci. V letech 1954–62 byla předsedkyní filmové sekce SČSS.

Od roku 1919 přispívala do periodik Zvěstování (zde první povídka), Zvon, Světozor, Český svět, Eva, Lada, Lidové noviny, České slovo, Venkov, Národní práce; po 1945: Práce,Nový život, Zemědělské noviny, Vlasta,Literární noviny,Divadlo (1955 zde hra Jana), Plamen (1960 zde na pokračování Neznámá v rovnici), Rudé právo, Literární měsíčník,Nové knihy aKmen. Je autorkou námětu k filmu Až se vrátíš (1948, r.Václav Krška, sc. Václav Řezáč + Václav Krška) a scénáře Po noci den (1956, r.Jaroslav Mach, podle povídky První krok z knihy Nový svět). Televizní úpravu inscenace Jana (Městská divadla pražská) vysílala Československá televize (1956, r. M. Ondráček).

Před rokem 1945Řezáčová publikovala dvě prózy zachycující na základě osobní zkušenosti novinářské a nakladatelské prostředí a pokoušející se na pozadí starších schémat o nesentimentální typ „moderního dívčího románu“ (Špička chce k novinám) i o satiru (Čertovo kolo); znaky čtenářsky přístupné, výchovně vzdělávací četby pro ženy a dívky nese rovněž poválečný román Radostná událost s tématem mateřství. Od druhé poloviny 40. let byl autorčin trvalý důraz na didaktickou a výchovně vzdělávací funkci literatury posílen jejím přihlášením se do řad umění socialisticky realistického a komunisticky angažovaného. Věnovala se žánru budovatelského dramatu a prózy a rozvíjela jeho typické motivy a ideová schémata: kolektivizaci vesnice a „boj s přežitky minulosti“ (drama Tichá vesnice), pracovní hrdinství dělníků na stavbách socialismu (Nový svět, Proudy). Od poloviny 50. let – v souladu s proměnou literární atmosféry – se Řezáčová pokoušela prohloubit společensko-politickou kresbu postav o psychologický rozměr a také rozšířit svůj tematický záběr o rodinnou problematiku a rozpory generační (drama Jana, próza Jeden a druhý); v přímém, jednovrstevném způsobu vypravování přitom autorka nadále kladla důraz na realistický detail prostředí. Třebaže individuální osudy postav včleňovala do hodnotově a priori definovaného kontextu historického a sociálního, stále více se v jejích prózách prosazoval každodenní život a mikrosvět, jakož i ženský pohled na soukromá a morální témata: mateřství, stáří, osamělost, odpovědnost umělecké tvorby (Neznámá v rovnici, Mráz). Tak je tomu také v poloautobiografické pentalogii, v níž Řezáčová na pozadí lehce načrtnutého obrazu společenského dění v Praze od počátku století až do 70. let zobrazuje osobní osudy ženy-spisovatelky. Próza vyjadřuje spisovatelčinu cestu k socialismu a její víru v něj, přitom však nepřekračuje rámec rodinného vyprávění, opět s důrazem na detaily běžných životních situací (Pozlacené dno, Lesklá bída, Tantalovy slasti, Kde přezimují motýli, Modrý vějíř). Optimistický úhel pohledu a snaha o čtenářskou přístupnost určují i prózu Blázen z Horní Dolní, jejímž hrdinou je osamělý horník bojující o lásku a osobní štěstí.

Ema Řezáčová zemřela 29. 6. 1997 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz