Dnes uplyne 120 let od úmrtí spisovatelky Karoliny Světlé

Karolina Světlá (vl. jm. Johanna Rottová, provd. Mužáková) vyrůstala se svou sestrou Sofií Podlipskou v Praze, kde se 24. 2. 1830 narodila, v obchodnické rodině. Domácí učitel a pozdější manžel Petr Mužák ji seznámil s českým národním životem a přiblížil jí také českou literaturu. Vlastní literární ambice Světlé podnítila jednak četba, v níž významné místo patřilo románům George Sandové, jednak smutná událost, když na začátku manželství ztratila malou dcerku. V manželově rodišti Světlá pod Ještědem (podle něho si zvolila své literární jméno) poznala venkovský život, oblíbila si ho a až do roku 1887 pobývala ve Světlé několik měsíců v roce. Na začátku šedesátých let vzniklo na krátkou dobu hluboké přátelství mezi ní a J. Nerudou. Roku 1875 onemocněla oční chorobou, téměř oslepla a od té doby diktovala své práce neteři Anežce Slukové-Čermákové. Ochabla i její účast na veřejném životě, její tvorba se soustředila především k práci na vzpomínkách.

První příspěvek otiskla v almanachu Máj, později publikovala v časopisech Posel z Prahy, Obrazy života, Rodinná kronika, Květy, Osvěta, Světozor, Ženské listy aj.

První povídky K. Světlé zachycovaly život v pražských měšťanských rodinách (Sestry, Společnice, Láska k básníkovi) a autorka se v nich netajila nesouhlasem s malicherností zájmů aristokratické a měšťanské společnosti. K románům si volila náměty z doby na přelomu 18. a 19. století (Na úsvitě, Zvonečková královna). Trvalou hodnotu v nich představuje zajímavý a živě podaný obraz staré Prahy a jejího rázovitého prostředí, s dobře vykreslenými postavičkami, i protest proti citové a národní povrchnosti života v měšťanských kruzích.

Umělecky nejvýznamnější částí díla je vesnická próza z Podještědí. Světlá v ní chtěla především podat věrnou charakteristiku ještědského lidu, chtěla řešit mravní problémy, které považovala za důležité. Tvorba s ještědskými náměty zahrnuje různé prozaické útvary, především povídky a romány; Světlá je většinou přesně lokalizovala do Podještědí a zpravidla v nich vycházela ze skutečných událostí (Skalák, Sefka, Lesní panna, O krejčíkově Anežce). Podařilo se jí zachytit celou galerii svérázných lidových postav (Kresby z Ještědí) a ukázat jejich život v jeho složitosti a nejrozmanitějších situacích, humorných i vážných. Později, v letech osmdesátých, zpodobovala v povídkách s oblibou lidi podivínské, zvláštní a osamocené (Divousové).

Největšího úspěchu dosáhla ještědskými romány. Dokázala v nich, v české literatuře poprvé, sloučit závažnou společenskou problematiku s výraznou kresbou postav (především ženských) a přitažlivým dějem i s dramaticky koncipovanou kompozicí (Vesnický román, Kříž u potoka, Kantůrčice, Frantina, Nemodlenec).

Příspěvkem k životopisu Světlé i k pochopení kulturního a veřejného ovzduší doby jsou její vzpomínkové knihy Upomínky a Z literárního soukromí.

Karolina Světlá zemřela 7. 9. 1899.