Dnes uplyne 125 let od narození spisovatele Čestmíra Jeřábka

Čestmír Jeřábek – prozaik, dramatik a divadelní kritik, se narodil 18. 8. 1893 v Litomyšli. Jeřábek je vnukem litomyšlského tiskaře Jana Vojtěcha Jeřábka (1822–1903), synem spisovatele Viktora Kamila Jeřábka (1859–1946) a otcem literárního historika Dušana Jeřábka. – Dětství prožil v Pršticích na Oslavansku a od roku 1906 v Obřanech u Brna. Studoval gymnázium v Litomyšli (1904–06) a v Brně, kde byl jeho spolužákem L. Blatný (mat. 1912), poté práva v Praze a v Innsbrucku (letní semestr 1915); navštěvoval i přednášky z literatury na FF pražské univerzity. V lednu 1917 nastoupil jako výpomocný redaktor do brněnské Moravské orlice, v únoru však byl povolán do vojenské služby a k doktorátu práv se musel uvolnit. Sloužil na haličské a 1918 na italské frontě, kde prošel červnovým bojem na Piavě. Od roku 1919 (do 1949) byl úředníkem brněnského magistrátu, od 1928 pracoval na jeho školském úřadu. Do důchodu odešel v roce 1950 jako přednosta tamního osvětového úřadu. V roce 1921 spoluzaložil brněnské sdružení mladých moravských autorů Literární skupina. Ve 20. a 30. letech podnikl řadu cest po Evropě (zejména do Itálie), které ho inspirovaly k umělecké tvorbě (mj. Evropské meziaktí). V letech 1945–48 byl předsedou Sdružení moravských spisovatelů.

Od roku 1916, kdy debutoval v Moravské orlici, publikoval básně, prozaické a dramatické texty, články o literatuře a kultuře (příležitostně i kritiky) ve Zvonu, Cestě, Tribuně, Hostu. Ve 20. a 30. letech otiskoval divadelní referáty a úvahy v Lidových novinách, Národním osvobození a Rozpravách Aventina. Po roce 1945 publikoval v Listu Sdružení moravských spisovatelů, Rovnosti (1969 zde na pokračování román Úder, 1973 paměti na léta 1945–65 Dvacet roků), Hostu do domu, Literárních novinách, Zlatém máji, Tvorbě aj. Redigoval časopis Host (1922–26, s dalšími). Jeřábkovy dětské pokusy otiskla jeho matka Marie Jeřábková v knize Maminčin zápisníček (1925). Pseudonym, šifry: K. E. Barrey; ABE, Č. J., čj, -čj-, K. E. B.

Jeřábkovo tematicky a žánrově mnohostranné dílo se vyvíjelo od expresionismu k psychologickému realismu a od abstraktnosti k uplatnění dokumentárního faktu, od povídek a dramatu k románu a později k novele. Začátkem 20. let se Jeřábek představil jako dramatik tematicky a metodou se přihlašující k expresionismu (Cirkus Maximus, Nové vlajky, Vetřelkyně). Součástí programního úsilí Literární skupiny byly i jeho první práce prozaické (Výzva, Zasklený člověk, Předzvěsti). Vyznačovaly se protiměšťáckým gestem, abstraktní koncepcí lepšího individuálního i kolektivního života, kladením otázek vztahu mezi rozumem a vírou, subjektivní expresí, symbolizací postav i prostředí a fabulační konstruovaností. Posun k epice znamenaly v polovině 20. let dva romány se symbolikou touhy po spravedlnosti a víry ve vítězství dobra: detektivní Lidumil na kříži a utopie Firma prorokova. K utlumení spekulativnosti výstavby a k metodě psychologického realismu dospěl Jeřábek teprve románem Svět hoří, postihujícím válečnou atmosféru a zkušenost vlastní generace, která po návratu z fronty hledala duševní rovnováhu a východiska z existenční krize. S psychologickým akcentem zobrazoval životní usilování jedinců v kontextu konkrétní společenské a historické situace, snažil se pojmenovat příčiny jednání subjektu, činit vývoj událostí korelátem proměn duševního života jejich účastníků. Soustředění na myšlenkové pochody a na vnitřní prožívání ústředních postav (často intelektuálů) charakterizuje romány, v nichž Jeřábek ve 30. letech tematizoval dobové generační, milostné, etické a sociální střety a konflikty mezi sny a realitou (Pekelný ráj, Cesta pozemská, Poselství z druhého břehu aj.). Téma rozporu mezi tvořivou vůlí umělce a jeho okolím pak zvýraznily romány psané za druhé světové války (Nedohráno, Letopisy české duše). Psychologismus je příznačný i pro romány historické, v nichž Jeřábek na dobovou společenskou situaci reagoval prostřednictvím svébytné syntézy dějinných fakt se smyšlenými prvky a posílením dějovosti. Na potřebu zachování a posílení státnosti a národní jednoty v době ohrožení poukázala trilogie Legenda ztraceného věku z přemyslovského státu v 8. a 9. století, s motivy nástupu křesťanství, konfliktu starého s novým apod. (Obdobnou problematiku a úhel pohledu si autor zvolil i v druhé polovině 50. let v trilogii Sága našeho rodu, zachycující vládu knížete Václava v 10. století.) – Po válce Jeřábek napsal román Zvedni se, město!, v němž v širokém záběru rekapituloval brněnské okupační události. Od 50. let pak jeho celoživotní úsilí o nezjednodušený obraz lidského nitra našlo svůj nejvlastnější, vrcholný tvar v novele. V tragickém příběhu mladého italského mnicha z počátku renesance (Podivuhodný návrat bratra Anselma) dramaticky vystupňoval střet víry, citu a lidského neporozumění. Novela Někomu život, někomu smrt demonstruje na mezní situaci (sovětský a německý voják v zasypaném stalingradském sklepě) nesmyslnost fašismu a války, odlišnost starého a nového světa. K problematice umělcova života a tvůrčího úsilí se Jeřábek vrátil novelistickým triptychem Život a sen, zachycujícím osudy B. Němcové v letech 1861, 1852 a 1845. Novela Jitro se zpěvem vypráví o životě rodičů B. Smetany v Litomyšli 20. let 19. století. Stále sílící sklon k využití reálných faktů mohl Jeřábek plně uplatnit v žánru cestopisné črty a úvahy (Evropské meziaktí) a ve vzpomínkových knihách V zajetí Antikristově (o letech nacistické okupace), Zelená ratolest (lyricky laděné obrazy z dětství), V paměti a v srdci (ovzduší meziválečného literárního Brna a především vývoj Literární skupiny). – V časopiseckých divadelních referátech, které psal soustavně během 20. a 30. let, se Jeřábek zaměřoval především na brněnskou činohru a v protikladu k dobové manýře zdůrazňoval čistotu a přesvědčivost divadelní formy. Je rovněž autorem monografie o brněnské herečce Emě Pechové.

Čestmír Jeřábek zemřel 15. 10. 1981 v Brně.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz