Dnes uplyne 125 let od narození spisovatele Karla Konráda

Karel Konrád se narodil 28. 3. 1899 v Lounech jako syn drobného obchodníka. Byl ženatý s Milenou Konrádovou (roz. Čuřínovou), dcerou literárního kritika Bohumila Polana. Studoval na reálce v Lounech (odtud celoživotní přátelství s básníkem Konstantinem Bieblem). Po válečné maturitě v březnu 1917 narukoval, prodělal výcvik v Záhřebu a Rjece, ale už na podzim byl superarbitrován; na rozhraní let 1918–19 se jako dobrovolník zúčastnil vojenského obsazování Slovenska Čs. armádou. Od podzimu roku 1917 studoval tři semestry na pražské technice chemii, od roku 1919 na FF pražské univerzity dějepis a zeměpis jako mimořádný posluchač (doplňovací mat. 1922 na gymnáziu v Jindřichově Hradci). Na začátku 20. let působil jako společník Antonína Sovy, od září 1922 učil na obecné škole v Ledcích u Plzně, po pěti měsících byl však pro levicovou politickou činnost propuštěn. Od té doby se v Praze věnoval žurnalistice a literatuře; byl členem Devětsilu. Působil v Rudém právu (1925, 1945–48), v časopisech Přestávka Burianova divadla (1934–36, s Antonínem Králem), Divadlo Vlasty Buriana (1936–42, s Antonínem Králem) a Panoráma (1950–51). Zdrojem obživy mu naopak nebyla redakce časopisů Q (1926, s Vojtěchem Tittelbachem) a Trn (1924, s Josefem Dubským, a 1930–33). Za války žil v ústraní v Libníči u Českých Budějovic a v Bělovsi u Náchoda, po válce pracoval ve Filmovém uměleckém sboru (1946–48) a Filmové radě Čs. státního filmu (1948–57) a spoluredigoval několik kalendářů. Z poválečných cest po Jugoslávii, Polsku a SSSR vytěžil knihy reportáží.

Publikoval v časopisech, v nichž působil, a dále v periodikách: Studentská revue, Proletkult, Sršatec, Průboj (Louny), ReD, Kmen, Tvorba, Čin, Haló noviny, Literární noviny, Magazín Družstevní práce, Lidové noviny, Lidová kultura, Var, Nový život, Lidová demokracie, Kultura, Plamen, Zlatý máj aj. Konrádův román Rozchod se stal předlohou ke scénickému pásmu, které v r. 1954 uvedlo Divadlo S. K. Neumanna (dramatizace J. Dudek). Dramatizaci Rinaldina z pera Jiřího Bednáře uvedl roku 1974 pražský Ateliér. Téhož roku byla uvedena televizní inscenace Rinaldino Rinaldi (sc. Ladislav Egert). – Pseudonymy: Jan Löfler, Karel Nístěj, Karel Zemánek, Zdeněk Tábor; šifry: -k., kk, KK, zt., Z. T.

Osobitost Konrádova převážně prozaického a vývojově jen málo proměnného díla spočívá v dualismu artismu a žurnalismu, lyrismu a svéživotopisné faktografie, oslavnosti a invektivy. Rovněž pocitové a zážitkové zdroje Konrádova díla byly stálé: autorův studentský život v rodných Lounech, jeho vojenská zkušenost z první světové války a jeho účast na zrodu a aktivitách meziválečné avantgardy. Ve 20. letech byl Konrád hlavním představitelem poetistické prózy, stavějící na důsledné lyrizaci textu. Té dosahoval uplatňováním asociativní obraznosti, ozvláštňováním nejmenších složek tvárné výstavby (slova, metafory, věty), povyšováním nálady a atmosféry na sjednocujícího činitele prozaického celku a ustavičným subjektivním hodnocením představované skutečnosti. Nejlepšími ukázkami této metody se stala próza Dinah, předvádějící zrod bohaté a svobodné skutečnosti bdělého snu, jíž se kompenzuje účelovost a kusost reálného života, a románek Rinaldino, roubující na šrámkovské téma mučivé proměny chlapce v muže téma světonázorového dospění v třídně uvědomělého revolucionáře. Prvotina Robinzonáda založila existenci druhé, žurnalistické větve svým lyrickým glosátorstvím, žánrovým synkretismem a duchaplnictvím jako hlavním prostředkem zábavnosti. V 30. letech modifikoval Konrád základní podobu své prózy s pomocí psychologismu a faktografického historismu. Své nejpopulárnější dílo, antimilitaristický román Rozchod!, postavil na kombinaci citově zaujatého svědectví o srážce osmnáctiletých chlapců s brutální vojenskou mašinerií a objektivní evokace dvou autentických životních osudů (malíře Josefa Hubáčka a přírodovědce Emanuela Purkyně), jejichž nositelé se této mašinerii dokázali vymknout. V psychologizujícím románu Postele bez nebes, situovaném na provinční maloměsto 1912–14, vyslovil Konrád své sociálněkritické stanovisko protikladem mezi jasnými životními formami, které jsou vlastní dětem, a temnými pudy a zájmy dospělých. Literární ani politická situace po druhé světové válce nebyla modelu Konrádovy prózy příznivá. Příznačně nedokončen zůstal román Pavel a Hedvika, další Konrádův pokus o generační výpověď autobiograficky zakotvenou, umístěnou do scenerie studentských Loun za první světové války a soustředěnou kolem autentických postav – hlavně kolem prof. Josefa Fischera – a podávanou skrovnou epickou linií bohatě zřasenou prostředky lyrického komentáře. Tehdy v Konrádově tvorbě zcela nabyla vrchu jeho lyrická žurnalistika, uplatňující se zejména v žánru cestopisné reportáže, portrétní a přírodní črty, fejetonu, sloupku a aforismu. Poválečný optimismus aktualizoval zejména autorovu bytostnou potřebu holdu, jejž pak Konrád vzdával, v nekrolozích stejně jako v jubilejních panegyrikách, těm, kdož se – zvláště v jeho generaci – zasloužili o porážku fašismu i o komunistické uchopení moci v únoru 1948.

Karel Konrád zemřel 11. 12. 1971 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz