Dnes uplyne 130 let od narození spisovatele a novináře Karla Poláčka

Karel Poláček se narodil 22. 3. 1892 v Rychnově nad Kněžnou. Pocházel z rodiny židovského obchodníka koloniálním zbožím, studoval na gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou. Pro neprospěch odešel roku 1907 do Prahy, kde středoškolská studia dokončil. Po maturitě byl krátce písařem u advokáta a soukromým úředníkem u různých malých firem. Od počátku první světové války byl jako voják v zázemí i na srbské a haličské frontě. Po roce 1918 byl zaměstnán ve vývozní a dovozní komisi; místo ztratil na základě aféry vyvolané povídkou Kolotoč, zobrazující satiricky byrokratické metody jeho úřadu. Josef Čapek ho přizval ke spolupráci v humoristickém časopise Nebojsa a brzy nato (1923) byl bratry Čapky uveden jako redaktor do Lidových novin; tam psal zprvu denní zprávy, později hlavně sloupky a soudničky. Žurnalistická spolupráce s Lidovými novinami, k jejichž typickým představitelům patřil, trvala až po počátek rasistické perzekuce. Za okupace pracoval jako zaměstnanec Židovské náboženské obce při registraci zabavených knihoven, udržel se v Praze až hluboko do roku 1943, kdy byl odvlečen s transportem přes Terezín do Osvětimi.

Vedle Lidových novin psal zejména do Tribuny, Nebojsy, Přítomnosti, Rozprav Aventina, Apolóna, Almanachu Kmene; v letech 1927 – 30 redigoval pro nakladatelství Čin humoristický čtrnáctideník Dobrý den. Vydal Almanach Kmene Jaro 1937 a spolupracoval na vydání Roku 1936 v politické karikatuře, který též doprovodil úvodem (1937). Je autorem filmových scénářů (U nás v Kocourkově, Včera neděle byla) a dramatizace Dostojevského povídky Ves Štěpančikovo. Užíval pseudonym Kočkodan.

Poláčkova próza vychází z bohatých zkušeností novinového referenta, lokálkáře, sloupkáře a zpravodaje ze soudní síně. P. úsilí o pravdivé vylíčení „malého českého člověka“, které tvoří jednotící pouto celé jeho tvorby, brzy překračuje hranice pouhého žánrového vidění. Od citlivého postižení charakteristického detailu a svébytného prostředí postupuje k širší typizaci maloměšťákova světa: od bodrého humoru směřuje k satirickému pohledu na jeho malost a vnitřní chudobu, od detailu k syntéze. Obohacuje obraz maloměšťáctví v české próze o oblast maloměšťákova vnitřního světa; odhaluje jeho ubohé ideály, nudu, stereotypnost, frázi a nepravdu. Humoristicky sice předvádí jeho frázovitost, ale dospívá také až k vyjádření děsu ze zrůdného člověka, jímž se stává dřívější človíček, jakmile mu je dán prostor a možnost uplatnit své vlastnické pudy (Dům na předměstí).

Poláčkova próza osciluje na rozhraní humoru a tragiky; maloměšťáctví v ní dostává obecnější smysl jako ztělesnění lidské malosti vůbec. Odtud pramení smutek P. pohledu na svět, který hraničí na jedné straně až téměř s depresivní beznadějí, na druhé straně už dokáže položit otázku, odkud se lidská malost bere. Jak ukazuje např. jeho román o zrodu zločinu Hlavní přelíčení, viděl ji ve spojitosti s ekonomickými a sociálními podmínkami společenského života.

Malý člověk je trvalým středem P. epiky, jež je přes všechnu barvitou různost prostředí v podstatě monotematická. Vývojovou dynamiku do ní vnáší jen různý úhel pohledu, který ji jednou vede ke komické anekdotě, podruhé k postižení tragických poloh lidského života. Velká dobová obliba P. prací nutila autora často k zábavné humoristické produkci: přitom však zůstávalo jeho ctižádostí napsat vážný společenský román, zobecňující v uměleckém tvaru otřesné zkušenosti soudního zpravodaje i všechnu znalost maloměšťáckého života. Po pokusu v Hlavním přelíčení vyvrcholilo toto úsilí v zamýšlené románové pentalogii (Okresní město, Hrdinové táhnou do boje, Podzemní město, Vyprodáno; 5. díl údajně dokončen, rukopis nezvěstný), která překročila žánrový rámec kroniky maloměstského života: P. vytvořil totiž ze svého líčení zapadlého pohorského městečka v letech před první válkou a za ní stále aktuální obraz provincialismu a omezenosti životního názoru, daných maloměšťáckou mentalitou.

S prohlubující se typizací maloměšťáckého života se vyvíjelo i P. jazykové umění, které od počátku patřilo k nejsilnějším stránkám jeho prózy: příznačná je zejména jeho svrchovanost v použití zkratky, jíž se učil na židovské anekdotě, a výjimečný smysl i virtuozita v ovládání funkčních jazyků, jimiž dosahoval jemných komických efektů. Toto jazykové mistrovství vykrystalizovalo v jeho posledním díle Bylo nás pět, neodolatelně mísícím školskou knižní hantýrku a frázi se světem přirozených klukovských představ a snů a ústícím v radostný, poetický obraz krásy a kouzla lidského mládí.

Karel Poláček zemřel 21. 1. 1945 v Gliwici. Dříve se uvádělo datum úmrtí 19. 10. 1944 v koncentračním táboře Osvětim.