Dnes uplyne 130 let od narození spisovatele Františka Kubky

František Kubka se narodil 4. 3. 1894 v Praze. Otec byl státním úředníkem; syn Jiří Kubka (* 1924) novinářem a spisovatelem (Cestovní rozkaz do Kesongu, 1955; Klub přátel Ideokratu, 1960; 1200 za minutu, 1977) a působil rovněž jako generální tajemník Mezinárodní organizace novinářů. – Po maturitě na klasickém gymnáziu v Praze-Žižkově (1912) Kubka studoval slavistiku a germanistiku na FF pražské univerzity. V roce 1914 narukoval a jako nižší důstojník byl odvelen na východní frontu. V roce 1915 padl do ruského zajetí (internován mj. v kyjevské pevnosti, v Kjachtě u mongolských hranic a v Zabajkalí), v němž se naučil rusky. V roce 1918 se stal příslušníkem čs. armády na Rusi (údržbář osobních aut, šofér a později tlumočník). Od roku 1920 byl v mandžuském Charbinu úředníkem v nábožensko-výchovné organizaci YMCA. Po návratu do Prahy roku 1921 (přes Čínu a Indii) dokončil studia (u profesorů Jana Jakubce a Arnošta Krause; PhDr. 1921 prací Vztah básnického díla Jaroslava Vrchlického v letech 1869–1876 k literatuře německé). V letech 1922–27 pracoval jako sekretář pražského ústředí YMCA a řídil časopis této organizace Náš úkol, ale pomýšlel i na akademickou dráhu (studie Dobrovský a Rusko byla zamýšlena jako habilitační práce). V letech 1927–37 byl redaktorem zahraničněpolitické rubriky Prager Presse, od roku 1937 vrchním vládním komisařem ministerstva zahraničních věcí (do dubna 1939). Pak krátce bez zaměstnání, od června do listopadu 1939 působil jako úředník na ministerstvu školství, od listopadu 1939 do dubna 1940 byl internován v berlínské věznici a poté opět pracoval na ministerstvu školství a osvěty. V roce 1945 jmenován přednostou odboru pro kulturní styky s cizinou na ministerstvu informací a v roce 1946 čs. vyslancem v Bulharsku (do září 1948). Od roku 1949 se věnoval výhradně spisovatelské práci. Jako novinář a diplomat procestoval většinu evropských zemí.

Časopisecky debutoval v Přehledu roku 1912. Beletristické, literárněhistorické a publicistické příspěvky dále otiskoval v periodikách Česká kultura, Časopis pro moderní filologii, Zlatá Praha, Máj, Cesta, Pramen, Zvon, Topičův sborník (1921, 1925), Přerod, Host, Literární rozhledy, Moderní revue, Kritika, Socialista, Česká revue, Nové Čechy, Naše doba, Nová svoboda, Národní listy, Národní osvobození, Rozpravy Aventina, Literární svět, Rozhledy, Čin, Naše věda, Panoráma, Lidové noviny, Lumír, Tvorba, Literární noviny, Nový život aj. Redigoval časopisy Cesta (1924, č. 29/30, s Miroslavem Ruttem), YMCA (1925), Náš úkol. List YMCA v ČSR (1927–29). Je autorem přehledu moderní ruské literatury v encyklopedii Dvacáté století (sv. 7, 1934). Jako rozmnoženiny byly publikovány některé dramatizace Kubkových předloh: Voják Fedotov a Radost Mr. Smitha (1952, obě dramatizace F. Klika), Lotr na pravici (ve sb. Loutková estráda, 1953) a Palečkův úsměv a pláč (historický muzikál, libreto Petr Rada, 1974). – Užíval pseudonymů A. K. Buk a Cumulus a šifer F. bk, F. K., F. Kb., F. Kbk., Kbk.

Kubka v sobě spojoval tíhnutí k ustáleným formám s pochopením pro tzv. potřeby doby ve smyslu tematickém i ideovém. Z literárních proudů jej nejsilněji zasáhl novoklasicismus, z něhož si osvojil zálibu v romantických a exotických látkách a kompoziční i výrazovou kázeň. Určujícím životním zážitkem pro něj bylo poznání Ruska a Dálného východu. Na ruské revoluci zprvu vyzvedal její mystické a chiliastické stránky, po 1945 však akceptoval komunistickou interpretaci. Celým jeho dílem prochází téma vztahu inteligence k revoluci (Básníci revolučního Ruska, Povídky pro Jiříčka, Ataman Rinov, Cizí město, Básníkova svatba). V žánrově rozbíhavé tvorbě z 20. let je doprovází oslava legií a kolorit dalekých zemí (Hvězda králů, Barvy východu), kdežto v pozdější novelistice, která se postupně stávala nejzřetelnějším výrazem jeho novoklasicistické orientace, se pojí zejména s motivy hrůzy a přízračnou atmosférou, jejichž původ lze hledat ve válečných zážitcích (Fu, Dvojníci a sny, Sedmero zastavení). Jako novelista Kubka vyzrál za nacistické okupace. V jazykově mírně archaizujících souborech Skytský jezdec, Pražské nokturno a Karlštejnské vigilie se mu uplatněním rozmanitých stylizačních prostředků (ich-forma, fiktivní dopisy, deníkové zápisky, boccacciovská rámcová novela) podařilo evokovat ovzduší různých dob a prostředí. Ke klasickému tvaru novely – baladické i humorné – se vracel i později (Černomořské večery, Měsíční sonáta, Legendy o květinách, Zpívající fontána) a z epizodicky členěného půdorysu vyrostly také oba historické romány s pověsťovými motivy (Palečkův úsměv a pláč, Romance o Ječmínkovi). Od konce 40. let se Kubka podřizoval dogmatickým literárním postulátům, potlačoval hudební a malebné potence svého jazyka a národně uvědomovací podtext nahrazoval přímočarou agitačností. V drobných prózách (Malé povídky pro Mr. Trumana, Picassova holubice) vycházel vstříc propagandistické představě o protikladech světa socialismu a imperialismu. Prozaický cyklus Veliké století otevřel individuálně psychologickým románem s autobiografickým základem (Sto dvacet dní), ale postupně se přikláněl k typu vyhraněně politického románu-řeky pojatému jako ilustrace masových historických konfliktů (Vítr z hlubin, Dědeček, Mnichov). Ke konci života zachycoval vzpomínky na svůj život s literaturou (Setkání s knihami, Kniha o knihách) a na představitele evropské kultury a politiky, jež poznal jako novinář a diplomat (Na vlastní oči, Hlasy od východu, Tváře ze západu, Mezi válkami).

František Kubka zemřel 7. 1. 1961 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz