Dnes uplyne 130 let od narození spisovatele Františka Langera

František Langer – dramatik, prozaik, divadelní, literární a výtvarný kritik, publicista, autor loutkových her a próz pro děti, se narodil 3. 3. 1888 v Praze. Vyrůstal jako nejstarší ze tří synů v českožidovské rodině obchodníka s lihovinami v Praze na Královských Vinohradech. Bratr spisovatele Jiřího Langera (1894–1943), autora judaistické studie Erotika kabaly (1923) a sbírky chasidských legend Devět bran (1937). Otec novináře Jana Vladimíra Langera (1929–1982), který byl od roku 1968 pracovníkem čs. oddělení BBC v Anglii. – Po maturitě na gymnáziu v Londýnské ulici (1906) Langer studoval lékařskou fakultu pražské univerzity. Praxi všeobecného lékařství absolvoval u prof. Josefa Thomayera, psychiatrii u prof. Antonína Heverocha; MUDr. 1914. V této době se začal aktivně podílet na kulturním dění, stýkal se s anarchistickými literáty z okruhu pražské kavárny Demínka (Stanislav Kostka Neumann, Jiří Mahen, Fráňa Šrámek, František Gellner, Franta Sauer, Karel Toman, Michal Mareš aj.), s výtvarníky z kavárny Union (1911 byl zakládajícím členem Skupiny výtvarných umělců), i německými spisovateli z kavárny Arco (Max Brod, Franz Kafka, Franz Werfel aj.). Společně s Jaroslavem Haškem a dalšími založil v roce 1911 Stranu mírného pokroku v mezích zákona a působil s ním autorsky i herecky v kabaretu U bratří Makabejských. Na jeho umělecký profil však zapůsobilo zejména dlouholeté přátelství s bratry Čapky.  V roce 1911 byl v Berlíně, 1912 čtvrt roku v Itálii. V roce 1913 se jako medik-dobrovolník účastnil první balkánské války. Od roku 1914 byl plukovním lékařem na frontě v Bukovině, kde prožil první měsíce války v předních liniích u huculských domobraneckých oddílů, po zranění se dostal na kratší dobu do Vídně a Prahy. V roce 1916 se nechal zajmout na ruské frontě u Čarnovic a byl internován v různých zajateckých táborech v Povolží, naposledy v Caricynu (zde též jako lékař). Vstoupil do československých legií, po únorových událostech 1917 organizoval nábor vojáků a stal se šéflékařem 1. pluku. (1918 se v Rusku oženil, 1939 bylo manželství rozloučeno, 1945 rozvedeno.) Do vlasti se vrátil v hodnosti majora po sibiřské anabázi přes Japonsko, Čínu a Indický oceán a Suez (1920). Nadále sloužil jako vojenský lékař (1920–23 měl rovněž praxi v Praze na Vinohradech) a byl jmenován podplukovníkem československé armády (1930 šéflékař Vojenské nemocnice). Od začátku byl členem skupiny pátečníků kolem Karla Čapka, přátelil se se členy Mánesa (Václav Špála, Otto Gutfreund, Emil Filla). V roce 1930 se stal externím dramaturgickým poradcem a 1935 uměleckým poradcem Městského divadla na Královských Vinohradech. V letech 1936–39 byl (s Albertem Pražákem) poradcem pro vydávání české literatury v knižním klubu ELK (Evropský literární klub); jako jednatel působil rovněž v PEN-klubu (delegát na kongresech v Budapešti 1932, v Paříži 1937, ve Stockholmu 1946, v Curychu 1947, 1941 obnovil jeho činnost v Londýně). Po Mnichovu (1938) byl z armády propuštěn jako „nežádoucí osoba“. V červenci 1939 odešel přes Polsko do Francie, kde psal zejména pro krajanské časopisy. Po vypuknutí války se stal šéfem zdravotnictva československé zahraniční armády, svou funkci vykonával i po porážce Francie (1940) v Londýně. Po invazi 1944 se účastnil operací československé brigády při obléhání Dunkerque. Domů se vrátil v červenci 1945 v hodnosti plukovníka a stal se šéfem vojenské lékařské služby. Do důchodu odešel v roce 1949 v hodnosti generála a žil v ústraní svého bytu v Praze na Smíchově (1946 se znovu oženil). Langerův životopis, kulturní i společenská orientace vedla v 50. letech k mlčení okolo jeho osoby.

Od roku 1906 postupně přispíval do periodik Národní obzor, Moderní revue, Umělecký měsíčník, Přehled, Zlatá Praha, Lumír, Topičův sborník (1914), Novina, Rudé květy, Světozor, Národní listy; mezi válkami publikoval v periodikách Tribuna, Jeviště, Lidové noviny, Právo lidu, Var, Kmen, Prager Presse, Národní a Stavovské divadlo, Moderní revue, Přítomnost, Literární noviny, Rozpravy Aventina, Divadlo aj. Za války otiskoval příspěvky v londýnských časopisech Mladé Československo a Nové Československo, dále psal pro týdeník Čechoslovák (Londýn) a měsíčník Obzor (Londýn); pro čs. oddělení rozhlasu BBC připravil řadu relací. Po roce 1945 publikoval ve Svobodných novinách, Divadelním zápisníku, Práci, Svobodném slovu, Kytici, Novém životě, Lidové demokracii, Literárních novinách, Plameni aj. V průběhu života přispěl rovněž do řady sborníků a almanachů. Redigoval časopis Umělecký měsíčník (1911–14, s Pavlem Janákem), řídil knižnice Bratrstvo (1924–26, s Otakarem Vyhnalem) a Úroda (od 1928, s Jindřichem Vodákem). – Napsal scénář filmu Noční děs (1914, režie Jan A. Palouš); zfilmována byla Langerova dramata Velbloud uchem jehly (1926, scénář a režie Karel Lamač; 1936, scénář a režie Hugo Haas a Otakar Vávra), Obrácení Ferdyše Pištory (1931, scénář a režie Josef Kodíček; 1970 s titulem Svatá hříšnice, režie Václav Čech, scénář Jiří Karásek, Jiří Marek a Vladimír Čech), Grandhotel Nevada (1934, režie Jan Sviták, scénář Bedřich Wermuth a Bedřich Šulc), Jízdní hlídka (1936, režie Václav Binovec, scénář Jan Bor), Dvaasedmdesátka (1948, režie Jiří Slavíček, scénář Miroslav Rutte, Karel Smrž a Vladimír Šmeral). Podle jedné z próz Malířských povídek vznikla televizní inscenace Vnitřní zrak (1989, režie Pavlína Moskalyková, scénář Ivo Pelant). Zpočátku přispíval do novin a časopisů pod pseudonymem František Hellén; užíval šifer: -er, F. L., F. S.

V různorodé a všestranné Langerově literární tvorbě převládají práce dramatické a kratší prózy. Prozaická prvotina (Zlatá Venuše) z konce prvního desetiletí byla ovlivněna dobovým secesním erotismem i novoklasicismem, snahou o střízlivý výraz a dokonalost formy. Úsilí o čistou dramatičnost určilo také Langerův první divadelní pokus, dramatické zpracování legendy Svatý Václav, v němž se poprvé objevil osudový motiv vraždy jako mezní situace, umožňující nastolit otázky násilí a oběti, pokání a svědomí. K tomuto motivu se autor často vracel ve své pozdější tvorbě z různých pohledů (soubory povídek Snílci a vrahové a Předměstské povídky, dramata Periferie a Andělé mezi námi). Válečné zážitky s neustálou přítomností smrti ještě posílily Langerovo vědomí polarity „zločinu a trestu“ a relativity v hodnocení lidských činů. Příklonem k filozofii pragmatismu a skeptickému relativismu, důvěrným vztahem k věcem a lidem, jež jsou svou nenápadnou neobyčejností hodni pozornosti, se Langer na počátku 20. let přiřadil k čapkovské generaci (fejetony Kratší a delší, ale i Filatelistické povídky publikované časopisecky ve 30. letech, knižně však až v letech 60.). Po počáteční, někdy až samoúčelné exotičnosti směřoval k zájmu o nejprostší realitu lidí na okraji společnosti, o svět velkoměstské periferie, o jedinečné lidské charaktery, jejichž osud není obětován idejím. V komediálních fraškách tíhnul Langer k úsměvným idylám z prostředí originálních, vitálních drobných lidiček (Velbloud uchem jehly, Obrácení Ferdyše Pištory). Naproti tomu v dramatech se Langer soustředil na základní otázky lásky a smrti, vraždy a viny, jejichž řešení nelze zjednodušit na literu zákona. Hru Periferie, jeden z největších úspěchů české meziválečné dramatiky, vystavěl autor na neřešitelném problému vraždy-viny, kterou nikdo nechce potrestat. V první variantě hry (1925) je ústřední hrdina, který chce utišit své svědomí, nucen na radu bývalého soudce spáchat další, tentokráte úmyslnou vraždu (později se Langer pokusil tento závěr ještě dvakrát přepracovat, aniž by však našel uspokojivé řešení). Ve 30. letech v Langerově dramatické tvorbě „vážné hry“ převažovaly. Ať již se zabývaly problémem eutanazie (Andělé mezi námi) či relativity pravdy (formou „divadla na divadle“ psaná Dvaasedmdesátka), spojovalo je úsilí o rovnováhu jednotlivých složek dramatického tvaru i harmonizující přístup ke skutečnosti. K legionářské tematice se Langer obrátil především kolektivním dramatem o nepatetické lidské velikosti řadových vojáků na Sibiři (Jízdní hlídka). V poválečném období svou divadelní dráhu uzavřel dvěma dramatickými podobenstvími (Jiskra v popelu aneb Pocta Shakespearovi, Bronzová rapsodie). – Langerovu tvorbu dramatickou doprovázela typově i zaměřením blízká tvorba prozaická, již reprezentuje kromě řady povídkových knih (výbor Železný vlk s tematikou legií) také apokryfní Pražské legendy i fantasticko-humoristický román Zázrak v rodině. Nemalou pozornost Langer věnoval také literatuře pro děti a mládež (loutkové hry Princ Kašpárek a jeho koníček, Kašpárek jako detektiv, Zlá princezna a hodný drak aj., prózy Pes druhé roty, Bratrstvo Bílého klíče, Děti a dýka). – V první polovině 60. let byla vydána vzpomínková kniha Byli a bylo s cennými údaji a postřehy o českém kulturním dění 20. a 30. let. Obhajobou abstraktního malířství jsou pozdější Malířské povídky s ilustracemi Mikuláše Medka. – Dosud méně známá část díla Františka Langera byla zpřístupněna v jeho Spisech: svazek Legionářské prózy obsahuje v oddíle Z času legií knižně nepublikované prozaické a publicistické práce s legionářskou tematikou, Tvorba z exilu shrnuje mimo jiné jeho články otištěné v zahraničních periodikách v období 2. světové války, v Zasutých objevech jsou poprvé otištěny zatím jen časopisecky publikované verše, povídky (i rukopisné), novinové fejetony a sloupky, Prostor díla představuje výběr z Langerovy publicistické tvorby věnované kultuře: kritické a analytické texty zabývající se nejen literaturou, ale také praktickým divadelním provozem, hudbou, architekturou, moderním malířstvím a filmem, svazek Bez opony přináší autorovy hry a jejich fragmenty, které se dochovaly pouze v rukopisech (Cizí svět, Zklamaný milenec, Na Zavadilce, Starobinec aj.) nebo byly uveřejněny pouze časopisecky (Zvony, Zvířátka a lidé, Kamenná sláva aj.).

František Langer zemřel 2. 8. 1965 v Praze.                                                                                 

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz